ECLI:CZ:US:2012:1.US.2160.11.1
sp. zn. I. ÚS 2160/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem, se sídlem Slezská 36, Praha 2, 120 00, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 sp. zn. 2 ZN 2483/2010 ze dne 24. května 2011, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých základních práv a svobod, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Stěžovatel jako poškozený podal trestní oznámení na J. M. a rozhodnutí, kterým policejní orgán trestní věc podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry odložil, napadl stížností. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 stížnost zamítlo. Stěžovatel se domnívá, že se Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 dostatečně nevypořádalo s právní a skutkovou argumentací, jež mu byla ve stížnosti poškozeného (tj. stěžovatele) podle ustanovení §159a odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, předestřena, a tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.
5. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" návrhu zpravidla již na základě argumentace, jež je v něm uplatněna, jestliže namítaný zásah zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se napadené rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci již pro svou povahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. K tomuto typu návrhů "zjevně neopodstatněných" svým charakterem patří ústavní stížnosti oznamovatelů trestných činů, resp. poškozených, směřující proti úkonům a rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení ve fázi před zahájením trestního stíhání proti konkrétní osobě (§158 až 159b tr. řádu).
6. Z článku 39 a článku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo se jej dopustil. Základní trestněprocesní vztah je tedy založen mezi osobou obviněnou z trestného činu a orgány státu. Institut tzv. soukromé trestní žaloby náš právní řád nezná. Na tom nic nemění fakt, že k účelu trestního řízení v širším smyslu patří i určité zadostiučinění poškozeného, jemuž zákonodárce v rovině práva jednoduchého dává jako straně trestního procesu (viz §12 odst. 6 tr. řádu) celou řadu práv a oprávnění (viz §43 odst. 3, §44a, §46, §50, §70a odst. 2, §159a odst. 6, §163, §176 odst. 1, §179g odst. 4, §188 odst. 3, §223a odst. 2, §231 odst. 3, a přísl. ustanovení §307 až 309 tr. řádu, srov. např. i §4 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, resp. i příslušná ustanovení zákona č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti). V rovině ústavněprávních garancí však Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí shledal, že žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nelze dovodit (viz namátkou usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 445/05, III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 585/07, III. ÚS 264/08, III. ÚS 221/08, I. ÚS 2794/09, I. ÚS 3040/09 a další, dostupné in http://nalus.usoud.cz).
7. Opak by totiž znamenal přiznat existenci subjektivního práva fyzických a právnických osob na trestní stíhání jiného. Takový závěr by byl zcela v rozporu s výše naznačenými principy, jež obžalobu v trestních věcech kladou výhradně do rukou orgánů státu (státnímu zastupitelství resp. státním zástupcům). Východiskem úvah Ústavního soudu je rovněž podpůrný charakter trestního práva jako nástroje ochrany subjektivních práv. Je třeba připomenout, že poškozeným se k ochraně jejich nároků vedle adhezního řízení trestního zpravidla nabízí i postup dle předpisů občanskoprávních (viz také příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost je však dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná v zásadě pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
8. Uvedené je třeba obzvláště zdůraznit pro tzv. fázi prověřování dle §158 až 159b tr. řádu. V této fázi trestního řízení nebyly dosud zjištěny skutečnosti, jež by s určitým vyšším stupněm pravděpodobnosti odůvodňovaly závěr, že trestný čin byl vůbec spáchán, případně, že jej spáchala určitá osoba. Příslušný orgán státu v této fázi pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 tr. řádu. V tomto stadiu trestního řízení tedy dosud není dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 tr. řádu. Není však dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná škoda ve smyslu §43 odst. 1 věta první tr. řádu. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první Úmluvy (srov. formulace "domáhat stanoveným postupem svého práva", "jeho záležitost" a "rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích").
9. Pro úplnost je však třeba poukázat na konkrétní rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména na rozsudek ve věci Guiliani a Gaggio proti Itálii, a další obdobná rozhodnutí (Kiliç proti Turecku, Öneryildiz proti Turecku, Anguelova proti Bulharsku atd.), v nichž ESLP shledal porušení práva na život podle článku 2 Úmluvy v jeho procedurální rovině, resp. i porušení práva dle článku 13 Úmluvy. V těchto případech vždy šlo o vyšetřování úmrtí, k nimž došlo v důsledku policejní brutality, politicky motivovaného násilí nebo katastrof přímo zaviněných hrubou nedbalostí místních úřadů (např. ničivý výbuch metanu na skládce poblíž lidských obydlí, na jehož hromadění byly příslušné autority upozorňovány).
10. ESLP zde (zkráceně řečeno) dovodil povinnost státu vést náležité vyšetřování úmrtí, k nimž došlo v důsledku porušení povinnosti státu zabránit určitým závažným rizikům, resp. cíleným zneužitím policejních a úředních pravomocí. Argumentace ESLP zde do značné míry vychází z předpokladu státního monopolu na použití násilí, jenž vyžaduje odpovídající kontrolu (viz rozsudek ve věci Giuliani a Gaggio proti Itálii ze dne 25. 8. 2009, stížnost č. 23458/02, odst. 204 až 206). Z pohledu Ústavního soudu není do budoucna vyloučeno, aby závěry uvedené judikatury ve specifických případech, kterým není právě souzený, převzal a na vnitrostátní úrovni aplikoval.
11. Obdobnou garanční úlohu státu - zejména v rámci trestního řízení a v rovině základních práv - proto nelze dovodit zejména tam, kde uvedené znaky nejsou naplněny a ani včasná pomoc ze strany orgánu veřejné moci by nemohla spáchání "trestného" činu zabránit.
12. Stěžovatelem nastíněné úvahy, jakož i zjištění rozhodných okolností, však mohou být předpokladem úspěchu jiného řízení, než které stěžovatel podrobil "ústavněprávní" kritice.
IV.
13. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu