ECLI:CZ:US:2012:1.US.238.12.1
sp. zn. I. ÚS 238/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova 52, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 8. 2011, čj. 13 EC 1841/2010 - 32, a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 16. 11. 2011, čj. 54 Co 918/2011 - 38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení dodávky plynu, ve kterém jako žalovaný neuspěl. Stěžovatel souhlasí s výrokem rozsudku okresního soudu ve věci samé, nesouhlasí však s tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 8.220,- Kč. Poukázal na to, že advokát, jako zástupce žalobce, s ním nikdy nejednal, k jednání u soudu se nedostavil, zpracoval pouze elektronický platební rozkaz. Proto, s ohledem na žalovanou částku, je výše nákladů řízení, která představuje více než šestinásobek žalované částky, neadekvátní a v rozporu s dobrými mravy. Tato částka neodpovídá účelnému uplatňování práva podle §142 odst. 1 OSŘ, neboť elektronický platební rozkaz může vyplnit i administrativní pracovnice a výše úhrady za dodávku plynu za fakturační období nebyla sporná.
Soud měl rovněž přihlédnout k jeho sociální situaci. Stěžovatel sice v roce 2011 podnikal jako stavební dělník, ale jeho příjmy byly minimální. Proto měl soud ve věci aplikovat §150 OSŘ. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 799/11 a vyjádřil své přesvědčení o tom, že soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci (Jihomoravská plynárenská, a. s.) částku 99,65 Kč, o částce 1.240,92 bylo řízení zastaveno a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8.220,- Kč. O nákladech řízení rozhodl soud podle §142 OSŘ ve spojení s §146 odst. 2 OSŘ, protože žalobce byl v řízení úspěšný a k zastavení řízení došlo pro chování stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že požadavek stěžovatele na aplikaci §150 OSŘ neshledal důvodným. Žalobce postupoval v souladu se smlouvou, fakturu zaslal stěžovateli na jeho jedinou známou adresu. Nemůže jít k tíži žalobce, že stěžovatel v bytě nebydlel proto, že byl Policií ČR z bytu vykázán pro neshody se svou družkou. Nesoulad mezi stěžovatelem a jeho bývalou družkou, který mohl vést k tomu, že družka neinformovala stěžovatele o faktuře a výzvách k úhradě dluhu, nemůže být v neprospěch žalobce. Okresní soud rovněž poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3015/09, v němž se mimo jiné uvádí, že ustanovení §150 OSŘ slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů řízení, které při této činnosti účelně vynaložil. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě odvolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, v souladu s ustanovením §202 OSŘ, neboť se jednalo o plnění nepřevyšující 10.000,- Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení se sice může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, ale zásadně není předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Okresní soud v Třebíči v odůvodnění svého rozsudku přesně uvedl, jak určil konečnou výši náhrady nákladů řízení, resp. které náklady žalobce považuje za účelně vynaložené v souvislosti s uplatněním pohledávky proti stěžovateli. V řízení nalézacím musí být důsledně respektováno pravidlo, že každý při uplatňování svých oprávněných nároků musí šetřit práva druhé strany. Žalobce, jako dodavatel plynu, měl plné právo na zaplacení této dodávky a spory stěžovatele s jeho družkou nemají se vztahem žalobce a žalovaného nic společného.
Došel-li tedy okresní soud k závěru, že náklady žalobce byly uplatněny účelně a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Vzhledem k tomu, že ve zkoumané věci nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu