ECLI:CZ:US:2012:1.US.3546.12.1
sp. zn. I. ÚS 3546/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká kancelář pojistitelů se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Výstaviště 1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2012, č. j. 56 Co 91/2012-579, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 26 C 17/2007, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 10. 2009, č. j. 26 C 17/2007-278, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala svého regresního nároku na zaplacení částky ve výši 1 338 063,79 Kč s příslušenstvím z titulu §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, v jeho znění účinném ke dni vzniku škodné události (dále jen zákon č. 168/1999 Sb."), a to mimo jiné i po A. K. - IMPORT - KUANTO - EXPORT, se sídlem podnikání K. (dále jen "vedlejší účastník"), jakožto osobě odpovědné za škodu způsobenou provozem ke dni vzniku škodné události nepojištěného vozidla. K odvolání stěžovatelky byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2010, č. j. 56 Co 65/2010-307, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud Karviná poté rozsudkem ze dne 19. 9. 2011, č. j. 26 C 17/2007-488, vyhověl stěžovatelce ohledně nároku na zaplacení částky 935 966,36 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 402 097,43 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadli odvoláním jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č. j. 56 Co 91/2012-579, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně správnosti zkrácení jejího regresního nároku o částku v celkové výši 298 101,20 Kč, které bylo odůvodněno tak, že náklady vzniklé Polské kanceláři dopravních pojistitelů v rámci soudního řízení vedeného z podnětu poškozených pozůstalých, kterým nebyla řádně a včas uhrazena požadovaná náhrada škody a úroky z prodlení, nejsou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Stěžovatelka má také za nesprávný závěr odvolacího soudu o zkrácení jejího regresního nároku o částku ve výši 103 996,28 Kč s ohledem na údajné spoluzavinění předmětné škodné události poškozeným v rozsahu 10%. Stěžovatelka má za to, že takový závěr nenachází oporu v normách polského hmotného práva. V článcích 435 a 436 občanského zákoníku Polské republiky se uvádí taxativní výčet liberačních důvodů, jejichž naplněním dochází ke zproštění odpovědnosti na straně držitele vozidla, v posuzovaném případě tedy na straně vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatelka se domnívá, že podle dikce citovaných ustanovení v případě nenaplnění ani jednoho z vymezených liberačních důvodů nelze odpovědnost držitele vozidla jakkoli krátit. Soud prvního stupně, správnost jehož závěrů potvrdil také odvolací soud, však na posuzovaný případ aplikoval ustanovení článku 362 občanského zákoníku Polské republiky, podle kterého pokud poškozený přispěl ke vzniku škody nebo zvětšení škody, povinnost její náhrady podléhá vhodnému snížení přiměřeně k okolnostem, zejména k míře zavinění obou stran. Obecné soudy tedy nezjistily cizí právo řádně a komplexně, neboť nevyhledaly příslušná zákonná ustanovení aplikovatelná na zjištěný skutkový stav a nezabývaly se ustálenou dobovou judikaturou polských soudů a doktrinálním výkladem konkrétních zákonných ustanovení. Pakliže na základě nesprávně a neúplně zjištěného cizího práva aplikovaly příslušný odpovědnostní princip, v jehož důsledku zkrátily nárok stěžovatelky v rozsahu 10%, dopustily se tak porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka se dále neztotožňuje s tím, že odvolací soud odmítl v rámci důkazního řízení z formálních důvodů provést důkaz expertízou polského právníka předloženou stěžovatelkou. Na nesprávnost závěru obecných soudů o krácení regresního nároku stěžovatelky s ohledem na spoluzavinění poškozeného ukazuje i opakovaně judikovaný názor Ústavního soudu ČR, jak vyplývá např. z nálezu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11, dle něhož je regresní nárok stěžovatelky v souladu s ustanovením §24 zákona č. 168/1999 Sb. dán primárně vůči subjektu, jenž vyvolal povinnost stěžovatelky plnit z garančního fondu, tedy v dané věci vůči vedlejšímu účastníkovi řízení.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ostravě nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva.
Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně zkrácení jejího regresního nároku o částku v celkové výši 298 101,20 Kč s odůvodněním, že náklady vzniklé Polské kanceláři dopravních pojistitelů v rámci soudního řízení vedeného z podnětu poškozených pozůstalých nejsou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Stěžovatelka naopak dovozuje, že pozůstalí vznesli vůči Polské kanceláři dopravních pojistitelů zcela nepřiměřené a nedostatečně prokázané nároky. Pokud odvolací soud tuto její argumentaci odmítl, učinil tak svévolně, bez jakékoli právní kvalifikace tohoto svého závěru, který nepodřadil pod příslušnou procesní normu Polské republiky.
Okresní soud Karviná v odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. 9. 2011, č. j. 26 C 17/2007-488, dospěl k názoru, že v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou nejsou náklady řízení, které byla nucena Polská kancelář dopravních pojistitelů uhradit na základě soudního rozhodnutí, neboť řádně a včas poškozeným pozůstalým neposkytla požadovanou náhradu škody včetně úroku z prodlení. Dle názoru soudu prvního stupně nelze přičítat k tíži vedlejšího účastníka řízení, že se Polská kancelář dopravních pojistitelů dostala do prodlení s náhradou škody pozůstalým a že zavinila, že proti ní muselo být vedeno soudní řízení o zaplacení této náhrady.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, přičemž žalobní argumentaci stěžovatelky, že zjevně nepřiměřené nároky pozůstalých nebyly v soudním řízení přiznány v plném rozsahu, shledal za nepodloženou. Pokud by nároky pozůstalých byly skutečně zjevně nepřiměřené, a tato nepřiměřenost by byla potvrzena rozhodnutím polského soudu, pak by dle odvolacího soudu nebyla zcela jistě Polská kancelář dopravních pojistitelů zavázána k úhradě nákladů řízení pozůstalých, naopak by jako úspěšná strana nárokovala právo na náhradu nákladů vzniklých v soudním řízení jí samotné. Odvolací soud proto shodně jako soud prvního stupně měl nárok stěžovatelky na tyto náklady soudního řízení včetně úroku z prodlení, které musela Polská kancelář dopravních pojistitelů pozůstalým podle soudního rozhodnutí zaplatit, za neopodstatněný.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Okresního soudu Karviná a Krajského soudu v Ostravě bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se všemi námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku nepřiměřenosti nároků vznesených poškozenými pozůstalými, jak se podle ní jevila na základě rozsudků Krajského soudu v Radomi ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. I C 1329/04 a Odvolacího soudu v Lublinu ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. I A Ca 689/05, Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl důkaz čtením citovaných rozsudků a na str. 10 a 11 svého rozhodnutí ze dne 19. 9. 2011 z nich vyvodil příslušné závěry týkající se mimo jiné i nákladů řízení pozůstalých poškozených. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Totéž lze konstatovat ohledně námitky stěžovatelky týkající se zkrácení jejího regresního nároku o částku ve výši 103 996,28 Kč s ohledem na údajné spoluzavinění předmětné škodné události poškozeným v rozsahu 10%. Podle názoru stěžovatelky měly být na danou věc aplikovány články 435 a 436 Občanského zákoníku Polské republiky, zatímco soudy vycházely při svém rozhodování z článku 362 občanského zákoníku Polské republiky a rozsudku polského Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. II CKN 1123/98.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v této části v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku Polské republiky, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku Polské republiky ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že otázkou liberačních důvodů a zavinění poškozeného se soud prvního stupně obsáhle zabýval na str. 13 - 15 svého rozsudku, přičemž na základě aplikace čl. 362 polského občanského zákoníku ohodnotil přičinění poškozeného (neumístění výstražného trojúhelníku, pohyb ve vozovce bez reflexního oděvu a další) na 10 % a v tomto směru snížil regresní nárok stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi. Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil a doplnil, že se jedná o poměrně nepatrné spoluzavinění, které zcela zohledňuje i skutečnost, že vozidlo poškozeného bylo osvětleno zapnutím potkávacích světel.
Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že odvolací soud odmítl v rámci důkazního řízení provést důkaz expertízou polského právníka předloženou stěžovatelkou. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se zejména o tzv. opomenuté důkazy, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).
V nyní projednávané věci jsou z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně (str. 7 první odstavec) zřejmě rozeznatelné důvody, pro které soud prvního stupně důkaz expertízou polského právníka neprovedl. Jakkoli se odvolací soud k této námitce stěžovatelky v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí nijak nevyjadřoval, je zřejmé, že podřazení chování účastníků dopravní nehody příslušným ustanovením občanského zákoníku Polské republiky, jak je učinil soud prvního stupně, považoval odvolací soud za správné (str. 8 odst. 2 napadeného rozsudku). Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná".
Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, soudy obou stupňů vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu podloženého provedením řady listinných důkazů včetně znaleckého posudku z oboru silniční dopravy doplněného výslechem znalce, včetně stěžovatelkou zmiňovaných rozsudků Krajského soudu v Radomi a Odvolacího soudu v Lublinu. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 19. 9. 2011 vypořádal i s odvolací námitkou stěžovatelky, že závěry znalce ohledně neumístění výstražného trojúhelníku na místě nehody jsou subjektivními spekulacemi. Soud v této souvislosti vysvětlil, že neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem právě proto, že stěžovatelka, která tento důkaz navrhla, neoznačila žádnou relevantní otázku, která by měla být znaleckým posudkem vyřešena. Ústavní soud se ztotožňuje s tím, že názor stěžovatelky o subjektivních závěrech znalce nevyvolává povinnost soudu přistoupit k zadání revizního znaleckého posudku, jak stěžovatelka požadovala.
K odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/12, lze konstatovat, že ve věci rozhodnuté citovaným nálezem se Ústavní soud zabýval situací, kdy soudy regresní nárok stěžovatelky dle zákona č. 168/1999 Sb. v jeho znění účinném do 28. září 2005 nepřiznaly i vůči vlastníku škodícího vozidla, který nebyl současně jeho provozovatelem. V nyní projednávané věci, soudy dospěly ve smyslu příslušných ustanovení polského občanského zákoníku k závěru o odpovědnosti vedlejšího účastníka řízení za škodu způsobenou dopravní nehodou, sporné bylo pouze snížení výše náhrady škody z důvodu přičinění se poškozeného ke vzniku škody ve smyslu článku 362 polského občanského zákoníku. Závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu tudíž na projednávanou věc - řešenou nadto s ohledem na Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody ze dne 4. 5. 1971 co se týká důvodů, podmínek a rozsahu odpovědnosti, způsobu a rozsahu náhrady škody podle příslušných ustanovení polského občanského zákoníku, nedopadají.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu