ECLI:CZ:US:2012:1.US.3627.11.1
sp. zn. I. ÚS 3627/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. B. a 2) V. B., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem Resslova 1754/3, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011 č. j. 25 Cdo 2575/2009-138, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2009 č. j. 9 Cmo 469/2008-105 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2003, č. j. 42 Cm 42/2002-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z obsahu spisu obecného soudu zjistil následující.
Stěžovatelé podali u Krajského soudu v Hradci Králové žalobu vedenou pod sp. zn. 38 Cm 315/99, kterou se domáhali po pojišťovně ČS – živnostenské pojišťovně, a. s., zaplacení 28 000 000 Kč. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2001 č. j. 38 Cm 315/99–212 žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze citovaný rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 5. 2. 2002 č. j. 9 Cmo 599/2001-232 potvrdil. Vrchní soud konstatoval, že stěžovatelé v odvolání akcentovali tvrzení, že ke vzniku pojistné smlouvy došlo zaplacením pojistného k návrhu, jehož rozsah odpovídal jejich požadavku na pojištění věcí při přepravě. Rozhodné bylo - podle vrchního soudu – to, zda důkazy navržené stěžovateli svědčí jejich tvrzení. Stěžovatelé-žalobci však podle vrchního soudu v tomto směru neunesli důkazní břemeno a soud prvního stupně tedy rozhodl správně.
Dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2003, čj. 32 Odo 575/2002-250 odmítl.
Ústavní stížnost proti citovaným rozsudkům stěžovatelů byla usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 247/02 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především uvedl, že zejména soud prvního stupně dostatečně odůvodnil, proč z uzavřené pojistné smlouvy plněno být nemohlo (okolnosti odcizení zboží, pojištění souboru zásob a skutečnost, že se tento typ pojistné smlouvy nevztahuje na odcizení či ztrátu při přepravě na základě přepravní smlouvy). Odůvodnění obsažená v rozhodnutích obecných soudů Ústavní soud označil za ústavně konformní. Ústavní soud také připomněl ustanovení §791 odst. 1 ObčZ, který vyžaduje pro právní úkony týkající se pojištění písemnou formu. Z trestního řízení vedeného proti zástupci pojišťovny, na které stěžovatelé několikrát odkázali, nevyplývá, že by tato osoba falšovala listiny dodatečně v neprospěch stěžovatelů, tedy dodatečně měnila účastníky podepsaná ujednání smlouvy. Navíc v této souvislosti Ústavní soud upozornil na (citovaný) rozsudek vrchního soudu, v němž je uvedeno, že stěžovatelé v otázce uzavření smlouvy o jiném obsahu, než vyplývá ze smlouvy ze dne 3. 4. 1998, neunesli důkazní břemeno.
Další (i souběžný) vývoj věci byl následující.
Stěžovatelé se jako žalobci domáhali žalobou ze dne 11. 6. 2002 obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 315/99 s poukazem na to, že jsou tu nové důkazy a skutečnosti, které mohou pro ně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Hradci Králové nynější ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 12. 2. 2003 č. j. 42 Cm 42/2002-51 žalobu na obnovu řízení zamítl. Soud zjistil, že v řízení, jehož obnovy se žalobci domáhají, bylo při soudním jednání dne 18. 12. 2000 zvažováno provedení důkazu výslechem svědka P.; zatímco žalobci (stěžovatelé) na výslechu netrvali, žalovaná na výslechu tohoto svědka trvala, a jednání bylo z tohoto důvodu odročeno. K dalšímu jednání se svědek omluvil pro nemoc a účastníci následně již na důkazu jeho výpovědí netrvali. Soud tedy měl za prokázané, že o důkazu výpovědí svědka P. žalobci věděli a na jeho provedení netrvali. Soud dále dovodil, že skutečnosti tvrzené žalobci, jež měly být prokázány navrhovanou svědeckou výpovědí, nemohly být relevantní pro výsledek pojistného sporu vedeného pod sp. zn. 38 Cm 315/99, neboť ten byl uzavřen s tím, že pojistná smlouva č. 255000284 ze dne 3. 4. 1998 žalobci uplatněnou škodu nekryje. Soud konstatoval, že není dán důvod obnovy řízení, neboť navržená svědecká výpověď svědka P. a skutečnosti, jež měla prokazovat, nejsou důkazy a skutečnostmi novými a nemohou pro navrhovatele obnovy přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
K odvolání žalobců (stěžovatelů) Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 3. 2. 2009 č. j. 9 Cmo 469/2008-105 citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud nejprve podrobně zdůvodnil projednání odvolání žalobců v nepřítomnosti jejich právního zástupce; ten se sice z jednání omluvil, leč nikoli včas a důvod jím uváděný neshledal soud za důležitý. Následně se vrchní soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výpovědi navrhovaného svědka P. v původním řízení překážka objektivní povahy nebránila. Další úvahy nad rámec tohoto závěru jsou prý tedy nadbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (stěžovatelé) společné dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 25 Cdo 2575/2009 odmítl jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení. Dovolací soud mimo jiné uvedl, že důvod zakládající přípustnost obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., upravuje situaci, v níž účastník řízení splnil svou důkazní povinnost podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., avšak důkaz nebylo možno z objektivních příčin provést. Jestliže v původním řízení stěžovatelé na provedení důkazu výslechem svědka P. netrvali (což je skutkový závěr, jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu), nemůže se jednat o situaci, že by takový navržený důkaz nemohl být v původním řízení proveden pro objektivní překážku, která následně odpadla. S ohledem na uvedené závěry je nadbytečné zabývat se dovolateli předestřenou otázkou, zda byl jimi navrhovaný důkaz způsobilý přivodit pro ně příznivější rozhodnutí. Nejvyšší soud dodal, že odvolací soud se žádostí zástupce stěžovatelů-žalobců o odročení odvolacího jednání v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a neshledal ji ani včasnou ani důvodnou. Zamítnutí žaloby na obnovu řízení přitom není založeno na závěru, že by žalobci nenavrhli důkazy potřebné k prokázání skutečností zakládajících důvody obnovy; již proto nepoučení žalobců dle §118a odst. 3 o. s. ř. nemůže zakládat vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí.
II.
Ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména pak základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétní námitky budou uvedeny a vypořádány v dalším textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), a zásadně mu nepřísluší posuzovat, zda stěžovateli navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod povolení obnovy řízení; to platí za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 705/07).
Takové porušení ústavního práva stěžovatelů však shledáno nebylo. Obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (ust. §228 a násl. o. s. ř.). Jde o rozhodnutí logická, přesvědčivá a z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Konkrétně k námitkám stěžovatelů uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatelé namítají, že byl navrhován výslech svědka zásadního pro konečné rozhodnutí v původním nalézacím řízení. Jednalo se o svědka P. P., zaměstnance žalovaného, který s žalobci jednal o uzavření pojistné smlouvy; ten však stěžovatele podvedl, neboť pojistnou smlouvu nezařadil do pojistného kmene zaměstnavatele a plnění od stěžovatelů užil pro vlastní potřebu. Jelikož byl tento svědek trestně stíhán a nakonec i odsouzen, nebylo možné jej v původním řízení před soud předvést a dohledat. Provedení uvedeného důkazního prostředku bylo navrhováno již v původním nalézacím řízení, ale soud jej neprovedl. Po skončení nalézacího řízení se podařilo i za pomocí státních orgánů svědka dohledat; proto stěžovatelé navrhli, aby soud povolil obnovu řízení. Soudy všech stupňů však návrhu nevyhověly, ač pro to nebylo jediného ospravedlnitelného důvodu.
Uvedenou námitkou však stěžovatelé přehlížejí reálný stav věci, plynoucí ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 38 Cm 315/99 (pozn.: pod touto spisovou značkou rozhodoval obecný soud v meritu věci – k tomu srov. text výše tohoto usnesení Ústavního soudu). To jim přitom bylo dostatečně vysvětleno již napadeným rozsudkem krajského soudu (srov. č. l. 52 spisu 42 Cm 42/2002).
Totiž, z protokolů ze soudních jednání konaných u Krajského soudu v Hradci Králové (v původní věci o zaplacení částky 28 000 000 Kč) pod sp. zn. 38 Cm 315/99 ve dnech 18. 12. 2000 (č.l. 135 a násl.), 30. 7. 2001 (č.l. 167 a násl.) a 24. 9. 2001 (č.l. 205 a násl.) plyne, že při soudním jednání dne 18. 12. 2000 bylo zvažováno provedení důkazu výslechem svědka pana P. P. Zatímco stěžovatelé (žalobci, navrhovatelé obnovy) na výslechu pana P. netrvali (jak je výslovně v protokolu na č.l. 137 p.v. uvedeno), žalovaný na výslechu tohoto svědka trval a z tohoto důvodu bylo jednání odročeno. K dalšímu jednání dne 30. 7. 2001 se pan P. nedostavil, neboť se omluvil pro nemoc. V průběhu ani tohoto ani dalších jednání – co do doplnění dokazování jinými důkazy - již žádný z účastníků na výslechu svědka P. netrval.
Skutečnosti uvedené v předchozím odstavci ostatně stěžovatelé konkrétní argumentací ani nezpochybňují, jen o nich mlčí.
Tedy, stěžovatelé v původním (meritorním) řízení výslech svědka P. nepožadovali, ačkoli tak činit mohli; adresa svědka P. byla soudu známa, soudu se dařilo předvolání doručit, svědek se pouze z jednání omluvil, a žádné donucovací nástroje nebyly soudem vůči panu P. marně použity – srov. č. l. 53 spisu 42 Cm 42/2002 nahoře). Nelze tudíž než zhodnotit závěr obecných soudů - že svědecké výpovědi pana P. v původním řízení nebránila překážka objektivní povahy - jako racionálně obhajitelný, a proto i ústavně konformní. Za tohoto stavu je ústavně akceptovatelný i názor Nejvyššího soudu, že bylo nadbytečné zabývat se stěžovateli předestřenou otázkou, zda jimi navrhovaný důkaz výpovědí svědka P. by byl způsobilý pro ně příznivější rozhodnutí přivodit.
Konečně, stěžovatelé namítli, že jim bylo odepřeno právo na účast při soudním projednání věci, neboť před odvolacím soudem byli řádně omluveni, jejich právní zástupce doložil, že je nemocen (a uváděl další důvody pro odročení), ale přesto bylo ve věci jednáno a rozhodnuto. Konkrétně se jedná o jednání dne 3. 3. 2009, při kterém odvolací soud rozhodl.
Tu Ústavní soud uvádí, že v zásadě je v kompetenci soudce obecného soudu posoudit, zda důvody, uváděné v žádosti o odročení jednání soudu, mají intenzitu důvodů důležitých, a zda je žádost o odročení jednání včasná.
Odvolací soud svůj závěr o neexistenci důležitého důvodu pro odročení jednání a o opožděnosti žádosti o odročení jednání dostatečně odůvodnil; na str. 3-4 napadeného rozsudku) konstatoval: „Především je třeba uvést, že předvolání k jednání před odvolacím soudem na den 3. února 2009 bylo právnímu zástupci žalobců doručeno dne 11.12.2008. Podáním doručeným odvolacímu soudu dne 30.1.2009 oznámil právní zástupce, že je nemocen a požádal o odročení. S ohledem na nutnost právního zástupce být po celou dobu měsíce února roku 2009 (po 6.2.2009) přítomen jako obhájce při hlavním líčení před Krajským soudem v Ústí nad Labem a dále z rodinných důvodů požádal o odročení jednání na druhou polovinu března 2009. Podání doložil fotokopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené dne 29.1.2009 a vyrozumění obhájce v trestní věci o konání hlavního líčení ve dnech 2.2.-17.2.2009 a 23.2.-27.2.2009 před Krajským soudem v Ústí nad Labem. Vyrozumění je datováno 8.1.2009. Odvolací soud … v prvé řadě neshledal včasnost omluvy z jednání. Lze připustit, že onemocnění právního zástupce mnohdy vylučuje včasnou omluvu, nicméně v takových případech lze v rámci výkonu advokátské činnosti zajistit k jednání substituci. V konkrétním případě, aniž by odvolací soud jakkoli hodnotil závažnost onemocnění právního zástupce žalobců, nutno akcentovat včasnost předvolání k jednání před odvolacím soudem a dále skutečnost, že v den jednání před odvolacím soudem měl být právní zástupce účasten v trestní věci. Z obsahu podání doručeného odvolacímu soudu není zřejmé, zda se zástupce žalobců z účasti v trestním řízení rovněž omluvil… Odvolací soud v daném případě neshledal důvod uváděný právním zástupcem žalobců za důležitý a odvolání žalobců projednal v jejich nepřítomnosti (nepřítomnosti právního zástupce).“.
Ústavní soud usuzuje, že byť by odůvodnění uvedeného postupu odvolacího soudu mohlo být více přesvědčivé a propracovanější, lze je přesto – i z hlediska ústavněprávního – akceptovat.
Ostatně ani zde stěžovatelé konkrétní protiargumentaci nepředkládají.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu