ECLI:CZ:US:2012:1.US.3628.11.1
sp. zn. I. ÚS 3628/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem Praha 8, Na Žertvách 24/132, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, Praha, v substituci JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011, č. j. 6 As 31/2011-108, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, 10 A 208/2010-64, a proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 22. 6. 2010, sp. zn./Ident.: 2007/323/dzu/FTV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na svobodu projevu chráněné článkem 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá především porušení té složky svobody projevu, která chrání redakční svobodu a nezávislost provozovatelů hromadných sdělovacích prostředků.
Stěžovatelka je přesvědčena, že jak Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, tak následně obecné soudy aplikovaly normy podústavního práva, zejm. §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 231/2001 Sb."), bez náležitého zohlednění ústavní dimenze projednávané věci. Obecné soudy přes námitky stěžovatelky při svém rozhodování nerozpoznaly zásah do její ústavně chráněné sféry a v rámci kontroly ústavnosti se omezily pouze na zhodnocení ústavní konformity zákonné úpravy bez vazby na konkrétní projednávanou věc. Přestože Listina základních práv a svobod ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod neobsahují zvláštní ustanovení o ochraně svobody tisku a hromadných sdělovacích prostředků, z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva tato ochrana nepochybně vyplývá. V projednávané věci byla stěžovatelka potrestána za to, že v reportáži informovala o skupině Jackass Praha, jejíž počínání je z hlediska obecně přijímaných estetických (a v některých případech i morálních) hodnot obtížně přijatelné. Stěžovatelka je však přesvědčena o tom, že zařazení reportáže do pořadu TOP 10 je výkonem ediční a redaktorské práce, která v demokratickém státě přísluší nezávislým médiím a která je v obecné rovině kryta svobodou projevu. Uložení pokuty ve výši 3,000.000 Kč lze tedy zcela nepochybně považovat za zásah do právní sféry stěžovatelky.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10A 208/2010, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2007, č. j. dzu/8755/07, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila stěžovatelce pokutu ve výši 3 000 000 Kč pro porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť odvysíláním reportáže o skupině Jackass Praha v rámci pořadu Top 10 na programu Prima televize dne 23. 1. 2007 v čase od 21:15 hod. mohl být ohrožen fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 1. 10. 2007, č. j. dzu/8755/07 (dále také "první rozhodnutí"), bylo na základě žaloby zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2009, č. j. 7 Ca 315/2007 - 59, protože Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nedostatečně vymezila vlastní protiprávní jednání ve výroku prvního rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, č. j. 6 As 16/2009 - 93, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve věci znovu rozhodla rozhodnutím ze dne 25. 3. 2009, č. j. sot/3052/09 (dále také "druhé rozhodnutí"), kterým stěžovatelce opětovně uložila pokutu ve výši 3 000 000 Kč za porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 25. 3. 2009, č. j. sot/3052/09, bylo na základě další žaloby zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Ca 146/2009 - 48, protože Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nerespektovala předcházející názor Městského soudu v Praze obsažený v rozsudku ze dne 30. 1. 2009, č. j. 7 Ca 315/2007 - 59. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání kasační stížnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2010, č. j. 7 Ca 146/2009 - 60, řízení o kasační stížnosti z důvodu jejího zpětvzetí Radou pro rozhlasové a televizní vysílání zastavil. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve věci napotřetí rozhodla dne 22. 6. 2010 (v petitu ústavní stížnosti nesprávně uvedeno datum 16. 8. 2010), sp. zn./Ident.: 2007/323/dzu/FTV (dále také "třetí rozhodnutí"), kterým stěžovatelce opětovně uložila pokutu ve výši 3 000 000 Kč za porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Skutkově se jednalo o zařazení reportáže o skupině Jackass Praha do pořadu Top 10 odvysílaného v čase od 21:15 hodin dne 23. 1. 2007 na programu Prima televize, přičemž reportáž dle Rady pro rozhlasové a televizní vysílání obsahovala záběry prezentující zejména hazard s vlastním zdravím a životem (sjíždění z kopce v nákupním vozíku, přebíhání kolejiště v metru, zapálení jednoho člena skupiny), ohrožování zdraví jiných osob (sjíždění eskalátorů na bobech), chuligánství (házení táců se zbytky jídla na obsluhu rychlého občerstvení), vědomé sebepoškozování zobrazené jako docela dobrý způsob zahnání nudy (zapálení jednoho ze členů skupiny) a konstatování stěžovatelky ohledně možnosti vydělat si takovýmto počínáním peněžní prostředky. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 22. 6. 2010, sp. zn./Ident.: 2007/323/dzu/FTV (třetí rozhodnutí), napadla stěžovatelka žalobou ze dne 16. 8. 2010. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2011, č. j. 10 A 208/2010 - 64, žalobu proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 22. 6. 2010, sp. zn./Ident.: 2007/323/dzu/FTV, zamítl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze ani Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Podle §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je provozovatel vysílání povinen nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vyložil, že podle konstantní rozhodovací praxe českých soudů je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání specializovaným správním orgánem pověřeným kontrolou dodržování zákona č. 231/2001 Sb., tedy orgánem, který je oprávněn na základě samostatného, racionálního a logického zvážení posoudit, zda určité jednání v potencionální rovině ohrožuje fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých či nikoli, ledaže se jedná o hraniční, skutkově složitý případ. Závěry Rady pro rozhlasové a televizní vysílání přitom musí vycházet ze společenské reality České republiky; z odůvodnění třetího rozhodnutí přitom vyplývá, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání z reality vycházela a nekonstituovala si své "vlastní morální standardy". Nejvyšší správní soud souhlasil s názorem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, že prezentace hazardu s vlastním zdravím a životem, ohrožování zdraví jiných osob, nedostatečné vysvětlení nebezpečí a rizik stěžovatelkou je v rozporu s obecnými etickými hodnotami uznávanými převážnou částí české společnosti, a že proto předmětná reportáž byla potencionálně způsobilá ohrozit fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. Stejně tak se nejednalo o hraniční případ, který by zdůvodňoval nutnost pořízení znaleckého posudku. Obecné etické hodnoty jsou seznatelné každému racionálně a sociálně zralému členovi české společnosti; jedná se přitom o subjektivní hodnocení ovlivněné osobou hodnotícího a podmíněné kulturním prostředím i časem hodnocení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2007, č. j. 8 As 62/2005 - 66). Jejich bližší určení a přesné vymezení v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu nebo soudu může být nanejvýš obtížné či někdy absolutně nemožné. Proto postačí, pokud Rada pro rozhlasové a televizní vysílání konstatuje morální závadnost reportáže a z jakého důvodu považuje konkrétní části vysílání za nemorální (např. z důvodu narušování veřejného pořádku či ohrožování života nebo zdraví ve spojení s možnou nápodobou ze strany dětí a mladistvých). Soudní přezkum se v takovém případě omezí pouze na posouzení toho, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení při hodnocení morálního charakteru určitého jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 As 56/2007 - 151). Názory městského soudu, že reportáž nezobrazuje jen esteticky nevhodné chování, nýbrž že způsobem prezentace chování skupiny Jackass Praha mohla reportáž působit na děti a mladistvé návodně a že "etický kodex" skupiny není ve skutečnosti členy dodržován, jsou dle Nejvyššího správního soudu správné a dostatečně odůvodněné. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tudíž nepochybila, pokud uložila stěžovatelce pokutu.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že předmětem sporu mezi ní a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání je především otázka, zda může být činěna odpovědnou za morální přijatelnost počínání osob vystupujících v reportáži, resp. to, zda samotnou prezentací jednání obecně vnímaného jako nevhodné může dojít k ohrožení vývoje dětí a mladistvých, odkazuje na tomto místě Ústavní soud na závěry Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu týkající se návodnosti nikoli pouze chování členů skupiny Jackass Praha, nýbrž i komentáře redaktorky K. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, "žalovanou bylo v tomto směru dostatečně poukázáno na to, že reportáž byla zpracována způsobem vyjadřující obdiv ke skupině Jackass Praha a jejím kouskům (komentář typu "nám přijdou jako povedená dítka moderní doby; kluci skutečně nepočítali s tím, že se stanou pro dnešní teenagery nějakými jakoby modlami, idoly...; co nám teďka předvedete, kluci? Na to se těším nejvíc!" - následuje sekvence s politím a zapálením člena skupiny Jackass Praha), scénky zachycující jednání skupiny jsou doprovázeny komentáři o údajné vhodnosti takovéto činnosti (hození tácu se zbytky jídla na obsluhu rychlého občerstvení) a že podle komentáře redaktorky K. je skupina Jackass Praha pro ostatní teenagery vzor a že si lze tímto způsobem "zábavy" vydělat nemalé peníze." Závěr Nejvyššího správního soudu, že "reportáž mohla zejména u mladistvých (teenagerů) působit značně návodně, neboť ze způsobu zpracování reportáže vyznívá, že prostřednictvím obdobného jednání glorifikovaného stěžovatelkou může zejména teenager získat obdiv ve svém okolí a přijít k nemalým peněžním prostředkům.", tak nelze považovat za vybočující z mezí ústavnosti.
To platí i pro související námitku stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud neuvádí, do kterého konkrétního práva konkrétních nositelů mělo být stěžovatelkou zasaženo, a nezabývá se také tím, jakým způsobem se tak mělo stát. Konkrétně má stěžovatelka za to, že se obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s otázkou, zda zdraví dětí a mladistvých či jejich morálka skutečně mohly být ohroženy tím, že stěžovatelka do svého vysílání zařadila předmětnou reportáž o skupině Jackass Praha. Ústavní soud konstatuje, že namítanými skutečnostmi se zabýval Nejvyšší správní soud v závěru svého rozhodnutí, kde uvedl, že svoboda projevu zaručená článkem 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod stěžovatelky je omezena §32 odst. 1 písm. g) zákona 231/2001 Sb., neboť tímto zákonem se v demokratické společnosti zákonodárce snaží ochránit děti a mladistvé před takovými informacemi, které by mohly ohrozit jejich fyzický, psychický nebo mravní vývoj. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí v této souvislosti ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že prostřednictvím televize jsou malými dětmi získávány informace o vnějším světě a že tam uvedené chování bývá dětmi z důvodu jeho odvysílání v televizi nezřídka i napodobováno. Pokud reportáž vyjadřovala obdiv k "povedeným dítkám moderní doby", není dle Nejvyššího správního soudu vyloučeno, aby v reportáži zobrazené počínání skupiny Jackass Praha bylo i pro malé děti návodné, případně aby formovalo vzorce jejich budoucího chování. Nejvyšší správní soud v tomto směru souhlasil s názorem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, že největší riziko však předmětná reportáž představovala pro skupinu teenagerů, pro něž jsou členové skupiny Jackass Praha, jak vyplývá i ze samotné reportáže, vzory. Ústavní soud k tomu podotýká, že závěry Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze ohledně zásahu do práv dětí a mladistvých, který spočíval v ohrožení jejich fyzického a psychického vývoje v důsledku možného napodobování stěžovatelkou zábavně prezentovaného jednání členů skupiny Jackass Praha, jsou v rozsáhlém odůvodnění (22 stran) rozsudku Nejvyššího správního soudu opakovaně rozváděny na několika místech, s důrazem na způsob zpracování reportáže, které glorifikovalo "kousky" prováděné členy skupiny Jackass Praha.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na dle jejích slov pro danou věc klíčovou otázku spočívající v rozdílu mezi tím, co za nemorální považují vykonavatelé veřejné moci a co za nemorální považuje většinová společnost. Takové závěry má dle stěžovatelky Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vyvozovat z celospolečenského konsensu, nikoli konstitutivním způsobem určovat. Nemůže přitom obstát závěr, dle něhož je hazard s vlastním životem (např. motokrosové závody, adrenalinové sporty...) a zejména pak prezentace takovéhoto jednání a priori nemorální a odsouzeníhodná, resp. že takové počínání je většinovou společností za nemorální považováno. Ústavní soud k této námitce stěžovatelky konstatuje, že posouzení závadnosti odvysílané reportáže z hlediska možného ohrožení vývoje dětí a mladistvých je bezesporu subjektivním hodnocením, k němuž je příslušná, jak již bylo shora konstatováno, podle konstantní rozhodovací praxe českých soudů Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2007, č. j. 8 As 62/2005 - 66; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 As 16/2004 - 90; usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 396/05). Rozsah správního uvážení (respektive nepřekročení jeho mezí) přitom podléhá soudnímu přezkumu, v dané věci však Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud vykročení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z mezí správního uvážení neshledaly. Pokud stěžovatelka poukazuje na běžně společensky akceptované vysílání nebezpečných sportovních výkonů, i s touto otázkou se Nejvyšší správní soud vypořádal v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že "sportovní klání, během něhož je často přítomno riziko úrazu (stěžovatelkou uváděné motokrosové závody či různé bojové sporty), jsou provozovány na místech k tomu zvláště uzpůsobených, trénovanými sportovci za příslušných bezpečnostních opatření, jež mají rizika zranění omezit či úplně vyloučit.
V případě některých sportů (např. bojové umění) nejde jen o soupeření a zlepšení tělesných schopností sportovců, ale i o duchovní a mravní rozvoj soutěžících; zapalování člověka politého hořlavinou na veřejnosti, házení táců se zbytky jídla na obsluhu rychlého občerstvení o jakémkoli duchovním a mravním rozvoji nesvědčí. Spíše dokládají u jednotlivých členů skupiny Jackass Praha sociální, duševní a mravní nevyzrálost, nedomyšlenost jednání, neúctu k sobě samému a ostatním." S těmito závěry Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud zcela ztotožňuje.
Ústavní soud také nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že hodnocení žurnalistických prostředků a techniky vnitrostátními orgány je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelka v této souvislosti prezentuje své přesvědčení, že jakkoli počínání členů skupiny Jackass Praha nesporně vyvolává kontroverze a budí určité rozpaky, jedná se o téma oprávněného veřejného zájmu a ani způsob jeho zpracování dle názoru stěžovatelky nevykračuje z mezí novinářské etiky. Ústavní soud k této námitce stěžovatelky konstatuje, že v dané věci se nejedná o hodnocení odvysílání reportáže z pohledu novinářské etiky, nejde ani hodnocení žurnalistických prostředků a techniky. Zákonem k tomu zmocněný správní orgán pouze zkoumal obsahovou náplň předmětné reportáže z pohledu jejího vlivu fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých ve smyslu §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť se jednalo o pořad odvysílaný v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin, tedy v době, kdy podléhá televizní vysílání režimu výše citovaného ustanovení zákona č. 231/2001 Sb.
Také ohledně námitky stěžovatelky, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání i obecné soudy shodně nepřihlédly k okolnostem, které svědčily ve prospěch stěžovatelky, zejména pak ke skutečnosti, že samotná reportáž byla odvysílána bezprostředně před dvaadvacátou hodinou večerní, když pořad TOP 10 byl vysílán v 21:15 a reportáž byla zařazena v jeho druhé polovině, se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že pokud bylo vysílání pořadu zahájeno v 21.15 hod, odvysílání předmětné reportáže před 22. hodinou polehčující okolnost nepředstavuje. Je totiž skutečně vysoce pravděpodobné, že děti a mladiství, kteří pořad TOP 10 sledovali, vydrželi v jeho sledování i do odvysílání čtvrté reportáže o skupině Jackass Praha, jež proběhlo před 22. hod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Vojen Gűttler
předseda senátu