ECLI:CZ:US:2012:1.US.3650.11.1
sp. zn. I. ÚS 3650/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky E. E., zastoupené Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Obilní trh 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011 č. j. 3 Ads 88/2011-178 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2011 č. j. 41 Ad 41/2010-32, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů. Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, za trvání ČSSR a ČSFR pracovala u zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části tehdejšího státu. Při rozdělení Československa si zvolila české občanství. Věku 55 let dosáhla dne 13. 5. 1995 a tohoto dne jí také vznikl nárok na důchod. V době mezi 1. 3. 1994 a 30. 6. 2004 byla zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem v České republice. Dne 31. 5. 2004 podala žádost o přiznání starobního důchodu, a to ke dni 1. 7. 2004. Slovenská Sociální pojišťovna přiznala stěžovatelce za dobu odpracovanou u zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části Československa starobní důchod ve výši 10 574 Sk, Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") pak za odpracovanou dobu v České republice částku ve výši 3 089 Kč. Rozhodnutí ČSSZ napadla stěžovatelka správní žalobou, se kterou byla před Krajským soudem v Brně (dále též "krajský soud") i před Nejvyšším správním soudem (dále jen "NSS") neúspěšná. Nálezem sp. zn. I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 41/52 SbNU 417) Ústavní soud vyhověl stížnosti proti rozsudku krajského soudu a NSS a obě rozhodnutí zrušil, přičemž uvedl, že smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení je třeba aplikovat a interpretovat tak, aby nedošlo ke krácení důchodových nároků občanů České republiky jen z toho důvodu, že v okamžiku rozdělení ČSFR pracovali ve slovenské části společného státu.
2. Po uvedeném zrušujícím nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07 krajský soud zrušil rozhodnutí ČSSZ, jímž byl stěžovatelce za dobu odpracovanou v České republice vyměřen starobní důchod ve výši 3 089 Kč. Ke kasační stížnosti ČSSZ přiznal NSS stížnosti odkladný účinek a řízení o kasační stížnosti přerušil do doby zodpovězení předběžné otázky, položené k Soudnímu dvoru EU, v právní věci Marie Landtové. Stěžovatelka v další ústavní stížnosti namítala, že přerušením řízení dochází k nepřiměřeným průtahům v řízení v její právní věci. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. III. ÚS 1012/10 ze dne 12. 8. 2010 (N 161/58 SbNU 383) zaměřil především na závaznost svých rozhodnutí, přičemž napadené usnesení NSS zrušil.
3. Následně NSS rozsudkem ze dne 22. 9. 2010 zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud stěžovatelčinu správní žalobu rozsudkem ze dne 26. 1. 2011 zamítl; stěžovatelčina kasační stížnost proti posledně jmenovanému rozsudku krajského soudu byla zamítnuta NSS rozsudkem ze dne 21. 9. 2011, proti němuž směřuje tato stěžovatelčina ústavní stížnost. Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval chyby slovenské Sociální pojišťovny při výpočtu výše stěžovatelčina starobního důchodu, jež nezapočítala všechny doby pojištění získané stěžovatelkou až do 30. 6. 2004, a proto podle něj není zřejmé, zda byl český důchod vyšší a jaký rozdíl by měl být stěžovatelce eventuálně vyplacen. NSS se v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku ztotožnil se závěry krajského soudu a uvedl, že slovenský nositel pojištění při stanovení teoretické výše důchodu pro účely dílčení podle čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 nezapočetl dobu v délce 3331 dnů (získanou nepřetržitým výkonem zaměstnání po dovršení důchodového věku). Dále NSS konstatoval, že stěžovatelka měla proti rozhodnutí Sociální pojišťovny využít opravné prostředky dle slovenského práva.
4. Stěžovatelka namítá, že výhrady k postupu Sociální pojišťovny při posuzování nároku na starobní důchod vznesla již v roce 2005 přímo u dotčené pojišťovny, ovšem z její odpovědi ze dne 3. 8. 2005 vyrozuměla, že "ustanovení nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 neumožňuje zohlednit období důchodového pojištění získaná po vzniku nároku na starobní důchod v některém členském státě pro výpočet teoretické sumy starobního důchodu podle předpisů o sociálním zabezpečení Slovenské republiky." Po obdržení této odpovědi stěžovatelka vzala na vědomí správnost výpočtu starobního důchodu ze strany slovenského nositele pojištění a jeho rozhodnutí již nenapadla žalobou. S ohledem na tehdejší písemnou odpověď má stěžovatelka za to, že její procesní postup nelze označit za neadekvátní.
5. Po prostudování napadeného rozsudku NSS se nicméně stěžovatelka znovu obrátila na Sociální pojišťovnu, Ústředí Bratislava, s žádostí o přepočítání starobního důchodu, a to postupem naznačeným v rozsudku NSS. Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2011 Sociální pojišťovna zamítla stěžovatelčinu žádost s odůvodněním, že stěžovatelkou (resp. NSS) naznačený postup je v rozporu nejen s vnitrostátními předpisy Slovenské republiky, ale i s právními předpisy EU.
6. Podle stěžovatelky je třeba dále přihlédnout k tomu, že soudy dospěly k názoru o nesprávnosti rozhodnutí slovenského nositele pojištění až po téměř šesti letech soudního řízení, když v předchozích několika rozsudcích tento názor zmíněn nebyl. V předmětném soudním řízení tedy po dobu několika let nevyšla najevo žádná okolnost, která by vedla ke zpochybnění správnosti rozhodnutí slovenského nositele pojištění. Proto v žádném případě nelze stěžovatelce vytýkat, že se nedostatečně bránila proti rozhodnutí slovenského nositele, zvláště pak s ohledem na odmítavý názor obsažený v dopise a následně též rozhodnutí Sociální pojišťovny, Ústředí Bratislava.
7. S ohledem na vše uvedené se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na rovné zacházení garantované dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nemůže být českému občanovi na újmu, pokud jde o výši jeho důchodových nároků, skutečnost, že Česká republika uzavřela se Slovenskou republikou smlouvu o provádění sociálního zabezpečení, neboť smyslem uzavření mezinárodní smlouvy nemůže být krácení důchodových nároků vlastním občanům, kterým vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů.
8. Dále bylo dle stěžovatelky postupem obou správních soudů porušeno právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a konečně tím, že správní soudy nerespektovaly předchozí nálezy Ústavního soudu vydané v její věci (nálezy sp. zn. I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009 a III. ÚS 1012/10 ze dne 12. 8. 2010) a v napadených rozhodnutích postupovaly v rozporu s principem předvídatelnosti a právní jistoty, porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a rovněž i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
II.
9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník řízení, tj. Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Brně a Česká správa sociálního zabezpečení.
10. Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 1. 2012 NSS uvedl, že za ústřední námitku stěžovatelky považuje námitku nedodržení závazného právního názoru obsaženého v předchozím nálezu Ústavního soudu, jímž nepochybně míní nález sp. zn. I. ÚS 1375/07. NSS však vyjádřil přesvědčení, že závěr plynoucí z tohoto nálezu neporušil, naopak jej považoval za relevantní již ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2010 č. j. 3 Ads 8/2009-132 a stejně tak se k němu přihlásil také v napadeném rozsudku. To, že závěr Ústavního soudu ve věci stěžovatelky dosud nevedl k přiznání vyrovnávacího příspěvku, je dáno jinými faktory, a to otázkou relevance správného vyměření dávky slovenským nositelem pojištění. Ve svém prvním rozsudku ze dne 21. 3. 2007 č. j. 3 Ads 21/2006-44 posuzoval NSS zákonnost výpočtu starobního důchodu stěžovatelky obvyklým způsobem a zabýval se k jejím námitkám především výkladem čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 (dále jen "nařízení"), přičemž správnost rozhodnutí slovenského nositele pojištění nebyla za této situace relevantní. Na významu nabyla tato otázka až po nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1375/07, kdy bylo třeba zvážit, nakolik jsou důchodové nároky stěžovatelky dostatečně saturovány "náhradníkem". Jinak řečeno, bylo třeba zjistit, zda je úhrn důchodů skutečně nižší, než by byl český starobní důchod se zápočtem dob do 31. 12. 1992, a následně posoudit, zda jsou splněny podmínky pro poskytnutí komplementárního plnění ve formě vyrovnávacího příspěvku.
11. NSS zdůraznil, že své pochybnosti v tomto směru vyslovil při první příležitosti, a to ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky brojící proti přerušení řízení o kasační stížnosti, tj. v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1012/10. Své pochybnosti pak NSS vtělil do svého následujícího rozsudku ze dne 22. 9. 2010 č. j. 3 Ads 80/2009-131, jakož i do rozsudku nyní napadeného.
12. NSS dále zopakoval přesvědčení, že slovenská Sociální pojišťovna v rozhodnutích ze dne 9. 12. 2004, ze dne 15. 6. 2009 i ze dne 28. 11. 2011 postupovala při výpočtu dílčího důchodu stěžovatelky vadně, neboť nezapočetla všechny doby pojištění získané stěžovatelkou podle právních předpisů členských států, konkrétně dobu získanou stěžovatelkou v českém systému důchodového pojištění od 13. 5. 1995 do 30. 6. 2004.
13. Dále NSS uvedl, že i bez bližších rozborů je patrné, že oba nositelé pojištění se ve své praxi rozešli v názoru na výklad čl. 46 odst. 2 nařízení, přičemž český nositel pojištění toto ustanovení vyložil ve prospěch stěžovatelky a dobu pojištění získanou bez pobírání důchodu po dovršení důchodového věku jí při stanovení teoretické výše důchodu pro účely dílčení započetl, slovenský nositel pojištění vyložil tento článek v neprospěch stěžovatelky a k výdělečné činnosti stěžovatelky za tuto dobu při provádění téhož výpočtu s odkazem na vnitrostátní předpisy nepřihlédl.
14. Jinak řečeno, podle názoru NSS byl postup Sociální pojišťovny při určení výše stěžovatelčina dílčího starobního důchodu nesprávný, neboť z ustanovení čl. 46 odst. 1 písm. a) nařízení vyplývá, že příslušná instituce je povinna provést srovnávací výpočet dílčího důchodu a tzv. sólo důchodu a přiznat důchod podle metody, která je pro pojištěnce výhodnější. V důsledku nesprávného postupu slovenského nositele pojištění byla stěžovatelka poškozena, neboť uvedené období jí započetla při výpočtu teoretické výše důchodu pro účely dílčení pouze ČSSZ, ačkoliv tak měly učinit obě strany, tj. i Sociální pojišťovna. Nejvyšší správní soud setrval na názoru, že stěžovatelka měla v prvé řadě uplatnit opravné prostředky proti rozhodnutí Sociální pojišťovny u slovenských soudů. Nad rámec toho Nejvyšší správní soud upozornil, že i kdyby byl stěžovatelce vyrovnávací příspěvek přiznaný do výše samostatného českého starobního důchodu se zápočtem dob do 31. 12. 1992 přiznán, patrně by byl nižší než úhrn dílčích důchodů přiznaných řádně dle čl. 46 odst. 2 nařízení.
15. S ohledem na uvedené trval NSS na názoru, že cesta k adekvátnímu zvýšení celkové částky, která byla stěžovatelce vyměřena na starobním důchodu, vede v prvé řadě přes uplatnění opravných prostředků vůči rozhodnutím Sociální pojišťovny a u slovenských soudů, přičemž není vyloučeno, že tyto by musely pro rozhodnutí ve věci položit k výkladu čl. 46 odst. 2 nařízení předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU (ač obecně je dle přesvědčení NSS výklad tohoto ustanovení acte éclairé).
16. NSS dále uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka promeškala lhůty k uplatnění opravných prostředků proti prvním dvěma rozhodnutím Sociální pojišťovny, pokusil se ji tzv. "vrátit do hry" a upozornil ji na možnost vyvolání nového řízení o dávce postupem podle §112 zákona č. 461/2003 Z. z. tak, aby měla k dispozici nové správní rozhodnutí. Pokud stěžovatelka opět promešká lhůtu k podání opravného prostředku, bude již dle NSS dosažení zákonného nároku velmi obtížné. Pak by zbývala stěžovatelce pouze možnost obrátit se se stížností na postup Sociální pojišťovny přímo na Evropskou komisi, která může zahájit proti Slovenské republice řízení o porušení práva EU.
17. NSS dále vyjádřil přesvědčení, že i kdyby Ústavní soud v novém rozhodnutí stěžovatelce vyhověl a přehodnotil závěry obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 nebo popřel jeho tenor, tj. českého nositele pojištění přímo či nepřímo prostřednictvím rozsudků správních soudů zavázal k výplatě vyrovnávacího příspěvku, byla by stěžovatelka beztak na svých nárocích zřejmě krácena, neboť vyrovnávací příspěvek přiznaný do výše samostatného českého důchodu se zápočtem dob do 31. 12. 1992 by byl s největší pravděpodobností nižší, než kolik by činil úhrn dílčích důchodů přiznaných s použitím čl. 46 odst. 2 nařízení.
18. Takové rozhodnutí by pak mělo ještě ten faktický důsledek, že zatímco český nositel pojištění, který se postavil k nárokům stěžovatelky při výkladu evropských právních předpisů vstřícně, by za to byl "potrestán" dalším, dodatkovým plněním, slovenský nositel pojištění by byl naopak za krácení práv stěžovatelky "odměněn" tím, že by nemusel v plném rozsahu splnit ani roli "náhradníka", kterou mu dosavadní judikatura Ústavního soudu přisoudila, a byl by tak jediným vítězem v této věci. Zda právě tak by měla v praxi vypadat ochrana ústavního práva občana na hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 Listiny, závisí dle NSS plně na posouzení Ústavního soudu.
19. Krajský soud v reakci na ústavní stížnost toliko odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
20. ČSSZ coby vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření z 26. 10. 2012 uvedla, že výše českého dílčího starobního důchodu stěžovatelky byla stanovena v souladu s čl. 46 odst. 2 nařízení, a to z teoretické výše starobního důchodu vypočtené podle českých právních předpisů s přihlédnutím k české i slovenské době pojištění, která byla následně dílčena s ohledem na poměr délky doby pojištění získané podle českých právních předpisů a získané v obou členských státech. Dále ČSSZ poznamenala, že její rozhodnutí z 13. 5. 2005 č. j. 405 513 747/428 nikterak nevychází z rozhodnutí Sociální pojišťovny v Bratislavě, neboť výši starobního důchodu vypočte každý z členských států způsobem stanoveným v jeho vnitrostátních předpisech. Jestliže slovenský nositel pojištění chybně stanoví výši slovenského důchodu, nemá tato skutečnost sama o sobě vliv na výši českého dílčího starobního důchodu, neboť výpočet důchodu podle českých právních předpisů se tím nezmění. Měla by však - jak správně upozornily krajský soud i NSS - vliv na výši vyrovnávacího příspěvku, který dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/12 ze dne 31. 1. 2012 v podstatě představuje rozdíl mezi výší českého starobního důchodu vypočteného i s přihlédnutím k době zabezpečení (pojištění) získané před rozdělením ČSFR a součtem českého dílčího a slovenského starobního důchodu přepočteného na českou měnu. Pokud by totiž výše slovenského starobního důchodu byla přiznána v částce nižší než by podle slovenských předpisů měla s přihlédnutím ke koordinačním nařízením náležet, docházelo by k dorovnání výše důchodu z českého důchodového pojištění nad rámec stanovený judikaturou Ústavního soudu, kterou lze stěží chápat tak, že při nesprávně vyměřené výši slovenského důchodu by měla tuto část rozdílu dorovnávat česká strana.
21. ČSSZ vyjádřila přesvědčení, že slovenský nositel pojištění nepostupoval při výpočtu dílčího starobního důchodu v souladu s koordinačními předpisy. Slovenský nositel pojištění totiž při stanovení teoretické výše slovenského důchodu nepřihlíží k době pojištění získané v České republice (případně i jiných státech) po vzniku nároku na starobní důchod podle slovenských předpisů, tedy ode dne dovršení důchodového věku, což je v případě stěžovatelky od 13. 5. 1995.
22. ČSSZ pro úplnost odkázala na znění ustanovení čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení EP a Rady (ES) č. 883/2004, které s účinností od 1. 5. 2010 nahradilo nařízení č. 1408/71 a které precizněji a výslovně stanoví, že "teoretická výše dávky se rovná dávce, na kterou by dotyčná osoba měla nárok, pokud by všechny doby pojištění nebo bydlení získané podle právních předpisů ostatních členských států byly získány ke dni přiznání dávky podle právních předpisů, které uplatňuje".
23. Pokud pak stěžovatelka namítá, že soudy dospěly k názoru o nesprávnosti rozhodnutí slovenského nositele pojištění až po téměř šesti letech soudního řízení, když v předchozích rozsudcích tento názor zmíněn nebyl, je třeba připomenout, že v předcházejících řízeních před obecnými soudy byla s ohledem na obsah žaloby přezkoumávána především správnost výpočtu českého dílčího důchodu, nikoliv způsob stanovení výše vyrovnávacího příspěvku. Zatímco ke stanovení výše českého dílčího starobního důchodu není znalosti výše slovenského důchodu zapotřebí, u vyrovnávacího příspěvku je situace právě opačná, neboť nezbytným prvkem pro jeho stanovení je výše slovenského důchodu. Kupříkladu v roce 2012 by vyrovnávací příspěvek v případě stěžovatelky dle orientačního výpočtu (s přihlédnutím ke stávajícím výším českého dílčího starobního důchodu a slovenského starobního důchodu) činil zápornou hodnotu, neboť předpokládaná výše českého starobního důchodu by činila 17 873 Kč, zatímco český dílčí starobní důchod činí 4 190 Kč a slovenský starobní důchod 13 890 Kč (541,70 euro krát kurz 25,640 Kč/euro ke dni 1. 7. 2012), tj. rozdíl činí -207 Kč.
24. K výzvě Ústavního soudu reagovala stěžovatelka na vyjádření NSS svým stanoviskem ze dne 7. 3. 2012. V něm uvedla, že dle čl. 23 smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou je věcí příslušných nositelů pojištění obou smluvních států zajistit si nezbytnou pomoc, popřípadě součinnost či jiná vhodná opatření k tomu, aby došlo ke stanovení jejího starobního důchodu ve správné výši. Je tedy v rozporu s tím i s obecnými principy platnými ve veřejné správě požadovat po stěžovatelce, aby zahajovala u slovenských soudů soudní řízení o přezkoumání správnosti rozhodnutí Sociální pojišťovny. Takový postup stěžovatelka považuje za zbytečný a neefektivní, neboť má za to, že je především záležitostí nositelů pojištění, popřípadě ministerstev obou států, aby nedocházelo k rozdílnému výkladu Smlouvy. Proto setrvává na podané ústavní stížnosti. Pokud jde o vyjádření ČSSZ, k němu stěžovatelka ve své replice ze dne 9. 11. 2012 uvedla, že již nevyužívá práva uplatnit repliku a setrvává na již uplatněné argumentaci.
III.
25. Jak již uvedeno, Ústavní soud se věcí stěžovatelky v minulosti zabýval již dvakrát. Nálezem sp. zn. I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009 vyhověl její stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a NSS a obě rozhodnutí zrušil, přičemž s odkazem na své nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04 a Pl. ÚS 4/06 uvedl, že smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení je třeba aplikovat a interpretovat tak, aby nedošlo ke krácení důchodových nároků občanů České republiky jen z toho důvodu, že v okamžiku rozdělení ČSFR pracovali ve slovenské části společného státu. V následujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 1012/10 ze dne 12. 8. 2010 pak již Ústavní soud "jen" konstatoval závaznost svých rozhodnutí, přičemž tehdy napadené usnesení NSS, jímž bylo přerušeno řízení o kasační stížnosti stěžovatelky do vydání rozsudku Soudního dvora EU o podané předběžné otázce, shledal rozporné s ústavním pořádkem.
26. Ačkoliv na předchozím právním posouzení, které Ústavní soud provedl v dřívějších nálezech týkajících se stěžovatelky, se nic nemění, podstatou nynější ústavní stížnosti je zjednodušeně řečeno spor o to, zda je pro českou stranu (ČSSZ) při stanovení výše dorovnání v souladu s předchozí judikaturou Ústavního soudu závazná výše dílčího starobního důchodu, již vypočetl slovenský nositel pojištění (Sociální pojišťovna), a zda ČSSZ má pro účely dílčího českého důchodu započítat celou dobu pojištění získaného v období od 13. 5. 1995 do 30. 6. 2004, nebo zda má být tato doba pojištění alikvotně krácena ve smyslu čl. 46 odst. 2 písm. a) a b) nařízení. Navíc Ústavní soud považuje v kontextu celé věci za klíčové rovněž vyjádření ČSSZ, v němž jednoznačně zaznívá, že při porovnání výše součtu přiznaných starobních důchodů z obou nástupnických států československé federace a výše důchodu, který by stěžovatelka pobírala, pokud by byl její důchod vypočítáván výlučně podle českých právních předpisů, činí přiznaný a vyplácený součet více, byť nyní toliko v řádu stokorun.
27. Jak Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, požadavek závaznosti nálezů Ústavního soudu dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky přirozeně dopadá také na jeho vlastní rozhodnutí. Vždy je však třeba v této souvislosti vážit, co bylo předmětem předchozího posouzení ze strany Ústavního soudu a v čem spočívalo ratio decidendi (srov. Holländer, P.: Změna právního názoru v judikatuře Ústavního soudu. In Kokeš, M., Pospíšil, I.: In dubio pro libertate. Úvahy nad ústavními hodnotami a právem. Brno: MU 2009, str. 89-98).
28. Pokud jde o případ stěžovatelky, obě výše zmíněné skutečnosti (závaznost rozhodnutí slovenského nositele pojištění pro českou stranu a porovnání výše součtu přiznaných důchodů s fiktivním českým důchodem) představují aspekty, které přirozeně nemohly být v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu reflektovány, neboť nebyly účastníky řízení explicitně takto vyjádřeny a netvořily tak ani tenor předchozích nálezů, v nichž šlo primárně o to, zda stěžovatelce principiálně dorovnávací příspěvek vůbec náleží.
29. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10 ze dne 5. 9. 2012 Ústavní soud traktoval, že ve věci tzv. slovenských důchodů jde o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi rozdělením nákladů na důchodové systémy obou následnických států bývalé československé federace, jak bylo vyjádřeno v kritériích obsažených v mezinárodních smlouvách uzavřených oběma státy v souvislosti s rozpadem federace, na straně jedné, a právy osob účastnících se systému důchodového zabezpečení, zejména těch, které po celou dobu svého produktivního života byly občany jednoho ze států federace, území tohoto státu nikdy neopustily, a přesto na základě kritérií zvolených v předmětných smlouvách měly pobírat a pobírají důchod z druhého státu bývalé federace. Osoby dotčené těmito pravidly mohly nepochybně považovat takovou právní situaci za nespravedlivou a cítily se legitimně poškozeny na svých právech.
30. Vzhledem k tomu Ústavní soud poskytuje takovým osobám ústavněprávní ochranu, a to skrze výklad čl. 30 odst. 1 Listiny, který garantuje občanům přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny, který zakazuje odlišné zacházení. Ústavní soud tak ve své judikatuře vytvořil pravidlo, podle něhož je třeba vyplácet tzv. vyrovnávací či dorovnávací příspěvek do výše, která by byla přiznána občanu České republiky, pokud by veškeré doby jeho účasti na důchodovém pojištění byly považovány za doby české. Jinak řečeno, účelem bylo při zachování systému nastaveného v mezinárodních smlouvách, vytvořit pravidlo dovozené z ústavního pořádku, skrze které byla poskytnuta dodatečná ochrana osob, jež byly zvolenými kritérii poškozeny. Toto pravidlo se vlastně nikterak nedotýkalo mechanismu, který byl vytvořen mezinárodními smlouvami.
31. Při vědomí těchto východisek je třeba přistupovat také k případu stěžovatelky. Jak již Ústavní soud konstatoval ve svých předchozích nálezech, v nichž posuzoval její situaci, je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že stěžovatelka spadá do kategorie osob, kterým tzv. vyrovnávací příspěvek náleží. Tato skutečnost ostatně byla akceptována také v nyní napadeném rozsudku NSS, avšak s tím, že tomuto soudu vznikly pochybnosti o správnosti výpočtu slovenského důchodu, pročež stěžovatelku odkázal na uplatnění opravných prostředků ve Slovenské republice a kasační stížnost zamítl.
32. Ústavní soud však musí argumentaci NSS odmítnout a naopak se ztotožňuje se stěžovatelkou v tvrzení, že má-li český nositel zabezpečení pochybnosti ohledně správnosti výpočtu starobního důchodu slovenskou stranou, měl by se na ni sám obrátit, což ostatně vyplývá z povinnosti nositelů zabezpečení poskytovat si vzájemně správní pomoc, sdělovat si údaje a informace potřebné pro posuzování nároků ve smyslu článku 21 odst. 2 smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Obdobně čl. 2 odst. 1 správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (vyhlášeného pod č. 117/2002 Sb.m.s.) stanoví, že "zástupci nositelů zabezpečení smluvních států spolu úzce spolupracují při provádění Smlouvy a správního ujednání."
33. Povinnost zjišťovat, resp. ověřovat správnost výpočtu (dílčího) starobního důchodu na Slovensku tak nelze přenášet na stěžovatelku a klást jí k tíži, že sama neměla o výši pochybnosti a že se neobrátila na slovenské soudy. Naopak by to měla být ČSSZ nebo eventuálně správní soudy, kdo by měl provést výpočet a porovnání výše důchodu, jenž by stěžovatelce připadl, byla-li by doba pojištění získaná do 31. 12. 1992 posuzována jako doba pojištění získaná v České republice (a z tohoto titulu by stěžovatelce byl přiznán vyrovnávací příspěvek), a úhrnu dílčího slovenského a dílčího českého důchodu. Povinnost spolupráce mezi příslušnými úřady ostatně vyplývá i z ustanovení čl. 84 nařízení.
34. Z ustanovení čl. 21 odst. 4 smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou navíc vyplývá, že nositelé zabezpečení si vzájemně uznávají doklady vydávané příslušnými orgány druhého smluvního státu. Jak Ústavní soud konstatoval již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2905/10 ze dne 7. 6. 2011, česká strana rozhodující o případném dorovnání musí vycházet z podkladů potvrzených druhou smluvní stranou. Existují-li na české straně přesto pochybnosti o správnosti podkladů, resp. výpočtu provedeného slovenskou stranou, je na českém nositeli zabezpečení (případně příslušném ministerstvu), aby jednak vstoupil do jednání se slovenskou stranou, jednak - neposkytne-li mu slovenská strana potřebnou součinnost - sám provedl nezbytné výpočty, aby bylo postaveno najisto, že dotyčná osoba nebude poškozena případnou aplikací smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou či nařízení, jak NSS naznačil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 1. 2012.
35. Na druhou stranu však Ústavní soud nemůže přehlížet právě výpočet, který mu ve vyjádření k ústavní stížnosti předložila ČSSZ a z něhož - jak již uvedeno - vyplývá, že dokonce za situace, kdy byl slovenský důchod dle tvrzení NSS vypočítán a přiznán v nižším rozsahu, než by při správné aplikaci Nařízení přicházelo v úvahu, je konečný součet obou stěžovatelce přiznaných důchodů vyšší, než by činil fiktivní důchod vypočtený toliko podle českých právních předpisů. Ústavní soud zdůrazňuje, že vyjádření obsahující tuto informaci předal stěžovatelce k replice, avšak ta se vyjádřila tak, že se k ní již nechce blíže vyjádřit.
36. V takovém případě však není důvodu pro zásah ze strany Ústavního soudu, neboť stěžovatelka není de facto ve výši starobního důchodu diskriminována oproti jiným občanům České republiky. Zajištění rovnosti mezi občany České republiky, na něž dopadají důsledky Smlouvy je hlavním účelem dosavadní judikatury Ústavního soudu. Tam, kde k diskriminaci v důsledku vyplácení důchodů z obou nástupnických států nedochází, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné jakkoliv napadená rozhodnutí korigovat.
37. Jinak řečeno, stěžovatelka spadá do kategorie osob, na něž se judikatura a z ní plynoucí požadavek dorovnávání nepochybně vztahuje, což Ústavní soud vyslovil již v předchozích nálezech týkajících se stěžovatelky. Pokud však součet starobních důchodů je vyšší, než by byl starobní důchod vypočtený pouze podle českých předpisů, pak není stěžovatelka v požívání práva dle čl. 30 odst. 1 Listiny nikterak diskriminována.
38. Přirozeně však platí, že tento závěr může doznat změny podle výše měnových kurzů a přístupu obou zainteresovaných států k valorizaci důchodů. Je proto povinností českého nositele pojištění, aby v takovém případě (a Ústavnímu soudu je známo, že tak v praxi v případě osob, jimž náleží dorovnávací příspěvek, činí) vydal rozhodnutí a stěžovatelce na základě výpočtu výše důchodů za kalendářní rok vyrovnávací příspěvek přiznal. V takovém případě současně platí, co již bylo uvedeno shora. Na stěžovatelku nelze převádět odpovědnost a povinnosti, které dle shora citovaných ustanovení mezinárodních smluv dopadají na orgány obou států, pokud jde o vzájemné pochybnosti o správnosti přiznaných starobních důchodů. Názor, k němuž dospěl NSS a který Ústavní soud, jak vyloženo shora, nemůže akceptovat, nic nemění na tom, že stěžovatelka není diskriminována oproti jiným občanům České republiky, neboť součet v současnosti přiznaných a vyplácených důchodů je vyšší dokonce i v případě, kdy česká správa sociálního zabezpečení kalkulovala se slovenským důchodem, který je dle NSS vypočítán v nesprávné, tj. menší výši. Za takové situace by bylo pouhým procesním formalismem, pokud by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a toliko pro nesouhlas s názorem NSS zaznívajícím v odůvodnění napadeného rozhodnutí jeho rozsudek zrušil.
39. Vzhledem k výše uvedenému neshledal Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2012
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu