ECLI:CZ:US:2012:1.US.4145.12.1
sp. zn. I. ÚS 4145/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatele J. P., zastoupeného Mgr. Leošem Janouchem, advokátem se sídlem Králodvorská 16, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2012 č. j. 25 Co 310/2012-55, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. března 2012 č. j. 22 C 261/2011-40, a o návrhu na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto, že se mu nepřiznává osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel se cítí být předmětnými rozhodnutími dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel obecným soudů vytkl, že nepřijatelným způsobem zhodnotily jeho majetkové poměry, když konstatovaly dle něj pouze, že pokud nemá prostředky na splnění poplatkové povinnosti, je tomu tak s ohledem na skutečnost, že si tuto situaci přivodil výhradně sám.
Především však namítl, že v prvním stupni nerozhodoval o jeho žádosti nezávislý soudce, nýbrž ve smyslu §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. ve spojení s §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. toliko asistent soudce, který touto nezávislostí jakkoliv nedisponuje.
Dále uvedl, že v dané záležitosti podal žalobu z důvodu ochrany před (nepřímou) diskriminací podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminačního zákona), ke které mělo dojít na základě aplikace ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. Dodal, že v rámci této žaloby podal návrh ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., přičemž poukázal na čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 2000/43/ES a čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES. V této souvislosti vycházeje z označených směrnic vznesl před obecným soudem návrh na předložení předběžné otázky k Evropskému soudnímu dvoru formulované v tom smyslu, zda by řízení o žalobách na ochranu před diskriminací (ne)měla být zatížena poplatkovou povinností. Městský soud v Praze mu stran důvodnosti tohoto návrhu nepřisvědčil a předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru nepředložil. Stěžovatel je ovšem toho názoru, že tak učinit měl.
V důsledku těchto stížnostních bodů se stěžovatel posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jakož i ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a), tj. jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje [srov. kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06, a další (dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz)].
Oproti náhledu stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), pročež do shora vymezených ústavních práv stěžovatele nezasahují. Jsou v dostatečném rozsahu v intencích ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., na které odkazují, odůvodněna a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy (srov. k této kautele coby zábraně proti svévoli nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 138/2000, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 a další). Na obsah odůvodnění rozhodnutí obecných soudů postačí takto odkázat.
Pokud se nevyhovění předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru týče, kromě věcných argumentů Městského soudu v Praze nutno uvést, že podle ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie, vztahující se k rozdělení kompetencí, jakož i dle judikatury Soudního dvora Evropské unie, je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. března 2007, C-432/05, Unibet (London) Ltd, Unibet (International) Ltd proti Justitiekanslern, body 39-42). Proto by (i případné) předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie postrádalo jakýkoliv smysl (srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 1658/11, usnesení sp. zn. I. ÚS 1312/09 a sp. zn. IV. ÚS 292/10).
Ve vztahu k návrhu, jenž se opírá o dikci ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud uvádí, že (pouze prvotní) rozhodování ve věci žádosti o osvobození od soudních poplatků učinil asistent soudce. Dle §374 odst. 3 o. s. ř. je-li podáno odvolání proti rozhodnutí, které vydal asistent soudce, může mu zcela vyhovět předseda senátu (samosoudce) s tím, že jeho rozhodnutí se považuje za rozhodnutí soudu prvního stupně a lze je napadnout odvoláním. V uvedeném směru a potud nelze tudíž konstatovat, že (pro případ nesouhlasu navrhovatele s rozhodnutím asistenta) by nerozhodoval o návrhu na osvobození od soudních poplatků nezávislý soudce. Kritika stěžovatele o rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je tudíž nepřípadná.
Pro uvedené byly shledány oba návrhy stěžovatele zjevně neopodstatněnými a rozhodnuto o nich, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a), písm. b), zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu