ECLI:CZ:US:2012:1.US.42.11.1
sp. zn. I. ÚS 42/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 19. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 42/11 ve věci ústavní stížnosti Nemocnice s poliklinikou Karviná - Ráj, příspěvkové organizace, se sídlem Karviná - Ráj, Vydmuchov 399/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 23 Co 326/2010-149 ve výrocích o nákladech řízení.
Výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 23 Co 326/2010-149 v té části, kterou se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a výrok II tohoto rozsudku se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku ve výrocích o nákladech řízení a tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Došlo k tomu tím, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, jí jako procesně úspěšné žalobkyni ve sporu se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (dále jen "VZP") nepřiznal náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Důvody pro mimořádné použití tohoto ustanovení shledal v okolnosti, že "stav zákonodárství v oblasti zdravotnictví je značně neucelený a rozporuplný, kdy jak pro zdravotnická zařízení, tak pro zdravotní pojišťovny je nepřehledný chaotický terén a dochází k opětovným sporům ohledně rozsahu poskytnuté a proplacené péče a zákonodárce nereaguje dostatečně předem tak, aby situaci poskytovatelů zdravotní péče a zdravotních pojišťoven zjednodušil a vytvořil jednoznačnou přehlednou úpravu". Podle stěžovatelky toto obecné konstatování soudu nemůže být důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř.. V této pasáži odůvodnění odvolacího soudu lze spatřovat prvek svévole, neboť právní úprava v jakémkoli odvětví práva nebývá vždy jednoznačná. Takové obecné odůvodnění není podle stěžovatelky v souladu se zněním §150 o. s. ř. a odporuje i judikatuře obecných soudů a Ústavního soudu. Svou argumentaci stěžovatelka uzavírá upozorněním na to, že odvolací soud nevzal v úvahu okolnosti, které vedly k zahájení řízení, ani skutečnost, že před zahájením řízení byla žalovaná VZP několikrát vyzvána k dobrovolnému plnění.
II.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 23 Co 326/2010-149 zjistil Ústavní soud následující, pro rozhodování o ústavní stížnosti relevantní okolnosti. Stěžovatelka se původně domáhala na žalované VZP zaplacení částky 5 409 203,77 Kč s příslušenstvím v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 348/2007. Z tohoto řízení byl vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí nárok o částku 1 739 029,26 Kč, který představuje nedoplatek mimořádně nákladné péče ve výši 500 408,20 Kč a nesprávně proplacené paušální úhrady za první pololetí roku 2006. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 31. 3. 2010 č. j. 17 C 275/2009-122 uložil povinnost žalované zaplatit stěžovatelce částku 1 739 029,26 Kč s příslušenstvím a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 107 189 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem tak, že potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok I). Výrokem II pak odvolací soud nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že v daném případě spatřuje důvody pro mimořádné použití ustanovení §150 o. s. ř. a nepřiznání dosavadní náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně procesně úspěšné stěžovatelce. Z důvodů zvláštního zřetele hodných nepřiznal procesně úspěšné stěžovatelce ani náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze jako účastník řízení. Zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že při rozhodování vycházel z charakteru projednávaného nároku a z právní úpravy postupů žalované VZP při stanovení úhrad náležejících zdravotnímu zařízení. Proto se mu jevilo jako tvrdé, aby žalované za tohoto stavu uložil povinnost zaplatit náklady v řízení úspěšné žalobkyni.
IV.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili, rozhodl Ústavní soud bez ústního jednání.
V.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Otázku náhrady nákladů řízení upravuje o. s. ř. v §142 a následujících. Podle §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen a odůvodněn, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup obsahující libovůli, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)].
V posuzovaném případě odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že z jeho obdobné rozhodovací činnosti a ze spisu je zjevné, že stav zákonodárství v oblasti zdravotnictví je značně neucelený a rozporuplný, kdy jak pro zdravotnická zařízení, tak pro zdravotní pojišťovny je nepřehledný chaotický terén a dochází k opětovným sporům ohledně rozsahu poskytnuté a proplacené péče, kdy zákonodárce nereaguje dostatečně předem tak, aby situaci poskytovatelů zdravotní péče a zdravotních pojišťoven zjednodušil a vytvořil jednoznačnou a přehlednou úpravu. Podle názoru odvolacího soudu lze v těchto okolnostech spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují nepřiznání nákladů řízení stěžovatelce za použití §150 o. s. ř..
Podle názoru Ústavního soudu však ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen konkrétně zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. V posuzovaném případě odvolací soud rozhodl o použití §150 o. s. ř., aniž by se jakýmkoli způsobem zabýval konkrétními okolnostmi případu. Nijak nezjišťoval, jaké jsou poměry účastníků řízení a nezabýval se výší nákladů řízení a nezvážil důsledky možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u konkrétních účastníků sporu. Pouze na základě obecné úvahy o neutěšeném stavu zákonodárství v oblasti zdravotnictví dospěl k závěru, že tato okolnost odůvodňuje použití §150 o. s. ř.. Takové odůvodnění pro použití uvedeného ustanovení nemůže z hlediska ústavně konformního výkladu zákona obstát. Neutěšenou situaci právní úpravy poměrů ve zdravotnictví nelze totiž při rozhodování o nákladech řízení ve sporu se zdravotní pojišťovnou klást k tíži účastníků řízení. Ve zkoumaném případě se tak stalo v neprospěch stěžovatelky jako úspěšného účastníka řízení ve finančním sporu s VZP, která je nepochybně silnějším partnerem ve vztahu nemocnice - zdravotní pojišťovna.
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že bylo v konečném důsledku zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolací soud aplikoval běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustil se libovůle, která způsobila porušení uvedeného základního práva stěžovatelky. Proto I. senát Ústavního soudu ústavní stížnosti vyhověl a shora označené části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 23 Co 326/2010-149 zrušil podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.