ECLI:CZ:US:2012:1.US.688.12.1
sp. zn. I. ÚS 688/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem Brno, Novobranská 14, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 12. 2011, čj. 2 Nt 1256/2011 - 22, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, územního odboru Olomouc, 3. oddělení obecné kriminality Služby kriminální police a vyšetřování ze dne 15. 11. 2011, čj. KRPM-5837-55/TČ-2011-140574-TAND, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti M. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Okresního soudu v Prostějově (dále též "odvolací soud") a usnesení Policie České republiky (dále též "policejní orgán") pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uvedl, že k podání vysvětlení byl předvolán třikrát. Na první předvolání se dostavil, ale nebyly mu vysvětleny ani okolnosti, ani položeny otázky, k nimž se měl vyjadřovat. Rovněž mu nebylo vysvětleno jeho procesní postavení. Odvolal se na §100 trestního řádu (dále jen "TrŘ") s tím, že celou věc pokládá za ztrátu času. Toto později zopakoval do telefonu policistovi, který jej znovu pozval k podání vysvětlení. Ani v pořadí třetí výzvě nevyhověl. Nabyl přesvědčení, že je v pozici osoby podezřelé ze spáchání nějakého nezákonného jednání ve vztahu k osobě jménem P. H. Proto znovu, s odkazem na §100 TrŘ, odmítl vypovídat.
Z připojených listin vyplývá, že odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu, kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel, minimálně u třetího podání vysvětlení, byl bezpochyby řádně poučen a seznámen se skutečností, že předmětem jeho výpovědi je trestná činnost podezřelého P. H. Stěžovatel nereagoval ani na základní otázku policejního orgánu k bližší specifikaci důvodu odmítnutí výpovědi, tj. komu a jak, v jakých konkrétních skutečnostech spočívá jeho obava ze způsobení nebezpečí trestního stíhání. Odvolací soud poukázal i na nahrávku pořízenou stěžovatelem, bez vědomí policejního orgánu, právě při třetím bezúspěšném pokusu policejního orgánu o podání vysvětlení ze strany stěžovatele. Ta nepodporuje jeho tvrzení o nezákonném postupu policejního orgánu z důvodu absence poučení, ale naopak je z ní zřejmé, že stěžovatel byl řádně poučen.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení. Při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05, N 147/38 SbNU 167). Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v §66 odst. 1 TrŘ, tak, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 766/2000, N 94/22 SbNU 311).
V posuzovaném případě policejní orgán a následně odvolací soud konstatovaly (zkráceně řečeno), že stěžovatel využil svého práva nevypovídat, aniž by toto své obecné stanovisko zdůvodnil. Tedy bez řádného zdůvodnění neuposlechl výzvy k podání vysvětlení. Proto mu byla podle 66 odst. 1 TrŘ udělena pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč.
Tvrzení stěžovatele o tom, že se domníval, že se měl dopustit nějakého nezákonného jednání ve vztahu k osobě jménem P. H., a proto odmítl vypovídat, nemohlo obstát. Přinejmenším při posledním pokusu policejního orgánu o podání vysvětlení je z úředního záznamu zřejmé řádné seznámení stěžovatele se skutečností, že jeho vysvětlení se týká podezřelého P. H. ve věci spáchání podvodu.
Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby po předestření problematiky, k níž se měl vyjádřit, k věci minimálně obecně vypovídal. Až poté, co by mu byly položeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by mohl spatřovat ohrožení své osoby, mu příslušelo odpověď odmítnout [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319)]. V posuzované věci však stěžovatel, ani po opakovaném poučení o povinnosti vypovídat, s výslovným upozorněním, že nemůže odepřít svědeckou výpověď jako celek, ale toliko v části, jíž by sobě či osobě blízké mohl přivodit trestní stíhání, výzvy neuposlechl. Své obecné stanovisko o odmítnutí podání vysvětlení blíže nezdůvodnil. V důsledku absence podmínek pro odmítnutí svědecké výpovědi podle §100 odst. 2 TrŘ přistoupil policejní orgán k uložení pořádkové pokuty. Ta byla stěžovateli uložena v nejnižší možné míře. Respektovala tak jeho majetkové poměry. Obě napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna. Za této situace Ústavní soud nemá důvod do činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat či je dokonce nahrazovat, neboť zjištěné okolnosti případu dostatečně naplňují podmínky pro postup podle §66 odst. 1 TrŘ.
Policejní orgán i odvolací soud dostály své povinnosti a interpretovaly příslušná ustanovení trestního řádu z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (čl. 4 odst. 3, 4 Listiny). Při jejich aplikaci byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny), za současného dodržení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého stěžovatel v maximální možné míře využil. Nebyl tedy zjištěn žádný zásah do jeho práva odepřít výpověď, resp. porušení zásady zákazu sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu