ECLI:CZ:US:2012:1.US.820.12.1
sp. zn. I. ÚS 820/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Praha 9, Božanovská 884/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, čj. 7 Tdo 1418/2011 - 37, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 8 To 229/2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 21 T 114/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti V. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojených rozhodnutí vyplynulo, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Skutek spáchal tím, že po ukončení útoku na jeho osobu ze strany poškozeného J. K., který chtěl stěžovatele tímto způsobem potrestat za to, že svedl jeho synovce J. M., ke společné souloži s manželkou stěžovatele, stěžovatel poškozeného s výkřikem "já tě zabiju" napadl kuchyňským nožem. Způsobil mu zranění, která by bez včasné odborné lékařské pomoci vedla k jeho smrti. Za to byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem a trestu propadnutí věci (kuchyňského nože). Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 T 95/2010. Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel tvrdil, že jednal v nutné obraně, kdy chránil své obydlí, neboť poškozený se neoprávněně zdržoval v jeho bytě. Na podporu svého názoru citoval některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 6 Tdo 69/2010-II) a Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 317/01). Navíc, soudy vůbec neposuzovaly skutek i z hlediska právní kvalifikace podle §146a tr. zákoníku jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Současně je přesvědčen, že uložený nepodmíněný trest je nepřiměřeně přísný.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že tvrzení stěžovatele (jednání v nutné obraně, nepřiměřený trest) jsou jen dalším opakováním tvrzení uplatněných již v předcházejících stadiích řízení, s nimiž se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, řádným a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, s ohledem na meze ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.
Stěžovatel své námitky opírá pouze o svou subjektivně chápanou představu o tom, jak měly obecné soudy postupovat. V daném případě však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádnou libovůli. Na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zabití a o výši trestu (čl. 39 Listiny).
Ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že jednal v nutné obraně, z důvodu ochrany obydlí, obecné soudy poukázaly na skutečnost, že poškozený se ocitl na chodbě bytu stěžovatele poté, co tam stěžovatele po útoku dovedl. Nic nenasvědčuje tomu, že by vstoupil do bytu proti vůli stěžovatele, příp. že by jej stěžovatel z bytu vykazoval či mu dával jinak najevo nesouhlas s jeho vstupem do bytu. Nic z toho netvrdí ani stěžovatel. Stěžovatel poškozeného ponechal na chodbě a odešel do kuchyně, kde se vyzbrojil kuchyňským nožem. Následně, aniž by přímo hrozil jakýkoli útok ze strany poškozeného (ten nijak neútočil a stěžovatele neohrožoval), tohoto velmi razantně napadl přineseným kuchyňským nožem, povalil jej na zem a pobodal. Byť se jedná do jisté míry o reakci lidsky pochopitelnou, lze poukázat na závěr Nejvyššího soudu, že jednání stěžovatele zcela evidentně nemělo charakter obrany, ale bylo vůči poškozenému aktem odplaty a potrestání za předcházející napadení.
Otázku jiné právní kvalifikace (§146a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky) stěžovatel vznesl až v odůvodnění ústavní stížnosti. Nicméně, jak vyplývá z verbálního projevu stěžovatele ("já tě zabiju"), ze způsobu spáchání (razance útoku nožem hodnocená jako vysoká a střední intenzita, včetně množství bodných ran) a oblasti útoku (opakované zásahy do oblasti břicha), je zřejmé, že úmysl stěžovatele směřoval k usmrcení poškozeného, a nikoli jen k ublížení na zdraví. Jinými slovy, z hlediska objektu jakožto zájmu chráněného trestním zákonem, jeho útok směřoval proti životu, a nikoli proti zdraví poškozeného.
Nedůvodnou je i námitka o nepřiměřenosti trestu, která byla i předmětem odvolání. Odvolací soud vyložil, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o přiměřenosti trestu. Odkázal na zdůvodnění uloženého trestu soudem prvního stupně, zejména polehčující a přitěžující okolnosti. Současně poukázal mj. na skutečnost, že trest je uložen v dolní polovině zákonné trestní sazby, která činí tři roky až deset let, a je ukládán jako souhrnný. Za této situace, kdy uložený trest nevybočuje z parametrů zákonné trestní sazby a při jeho ukládání nejde o svévoli, Ústavnímu soudu nepřísluší otázku přiměřenosti či nepřiměřenosti uloženého trestu přezkoumávat.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu