ECLI:CZ:US:2012:2.US.1253.11.1
sp. zn. II. ÚS 1253/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti MUDr. L. N., zastoupeného Mgr. Jakubem Uherem, advokátem se sídlem U Hranic 3221/16, 100 00 Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 248/2010-83 ze dne 20. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 17. 12. 2008, č. j. 12 C 80/2008-31 Obvodní soud pro Prahu 3 zamítnul žalobu stěžovatele o peněžité plnění ve výši 9 611,82 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání. Pokynem soudce odvolacího soudu byli obesláni zástupci obou stran. Při jednání odvolacího soudu byli přítomni pouze uvedení zástupci. Městský soud v Praze (dále také jako "městský soud") vyhlásil dne 14. 7. 2009 rozsudek č. j. 25 Co 221/2009-52, kterým výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel se z důvodů uvedených v §229 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jako "o. s. ř.") domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, č. j. 25 Co 221/2009-52. Namítal, že k jednání u odvolacího soudu nebyl obeslán, obsílku obdržel pouze jeho tehdejší zástupce, advokát JUDr. A. P., který jej o konání odvolacího jednání neuvědomil. Usnesením ze dne 30. 4. 2010, č. j. 25 Co 221/2009-70 Městský soud v Praze žalobu pro zmatečnost zamítl a stěžovateli uložil, aby nahradil žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náklady řízení.
Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel včasné odvolání. Usnesením č. j. 11 Cmo 248/2010-83 ze dne 20. 1. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, č. j. 25 Co 221/2009-70 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti namítá, že nesprávným postupem soudu mu byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem, kdy nebyl k jednání městského soudu dne 14. 7. 2009 řádně předvolán. Předvolání k jednání bylo doručeno pouze do rukou jeho tehdejšího právního zástupce JUDr. A. P., advokáta. O tomto jednání stěžovatel nebyl svým právním zástupcem informován. Stěžovatel tak nemohl uplatnit navrhované důkazy a v důsledku toho se městský soud nedostatečně vyrovnal se všemi skutečnostmi podstatnými pro rozhodnutí ve věci. Odůvodnění napadaného rozsudku proto obsahovalo rozpory, kterým mohl soud předejít, pokud by stěžovatele řádně předvolal a umožnil mu tím účast na soudním jednání a uplatnit či vyjádřit se k navrženým důkazům. Stěžovatel odkazuje na ve své stížnosti na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 18/04 ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 a sp. zn. IV. ÚS 48/01 ze dne 4. 5. 2001.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnil před obecnými soudy. Zejména namítá, že nebyl osobně předvolán k jednání odvolacího soudu a bylo mu tak zabráněno sdělit rozhodující skutečnosti a uplatnit nové důkazy, případně se vyjádřit k důkazům navržených protistranou.
K výše uvedené námitce Ústavní soud uvádí, že dle §50b odst. 2 o. s. ř. má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti (elektronického dokumentu) jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Dle §50b odst. 4 o. s. ř. se písemnost doručuje účastníku zejména tehdy, má-li se účastník osobně dostavit k výslechu nebo má-li v řízení něco osobně vykonat. Obdobné ustanovení obsahoval občanský soudní řád i ve svých předchozích zněních. Dle §28a odst. 1 o. s. ř. nelze procesní plnou moc omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník.
Ústavním soudem bylo zjištěno, že odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 12. 2008, č. j. 12 C 80/2008-31 bylo podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolání tedy bylo zdůvodněno tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo v něm tedy namítáno, že by byl soudem prvního stupně neúplně zjištěn skutkový stav věci nebo že by soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Nebyly v něm navrženy žádné nové důkazy a nebyly zde uvedeny ani žádné nové skutečnosti. Pouze se zde opakuje argumentace stěžovatele z dřívějšího průběhu řízení a stěžovatel zde dále polemizuje s právním posouzením celé věci, se kterým nesouhlasí.
Předvolání k ústnímu jednání městského soudu, které se konalo 14. 7. 2009, bylo doručeno tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele dne 8. 6. 2009. Právní zástupce stěžovatele byl tedy s tímto jednání obeznámen více jak 30 dnů dopředu a tohoto jednání se zúčastnil JUDr. P. D., kterému byla udělena tehdejším právním zástupcem stěžovatele substituční plná moc. Z protokolu o jednání městského soudu vyplývá, že právní zástupce stěžovatele pouze přednesl své odvolání, žádné další důkazy nenavrhl, neuvedl ani žádné nové skutečnosti. Vyjádření protistrany k podanému odvolání bylo předáno právnímu zástupci stěžovatele krátkou cestou při jednání, z textu tohoto podání však nevyplývají žádné nové skutečnosti a nejsou zde navrhovány žádné nové důkazy, jedná se pouze o rekapitulaci předchozí obhajoby a zopakování argumentace Obvodního soudu pro Prahu 3, se kterou se protistrana ztotožnila.
Smyslem a účelem zásady bezprostřednosti soudního jednání dle článku 38 odst. 2 věta první Listiny je zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít (požaduje-li to účastník) v osobní kontakt, a aby účastník mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch své verze. Stěžovatel se osobně zúčastnil jednání Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 8. 9. 2008, kde měl příležitost poukázat na skutečnosti, které považoval za podstatné a svědčící ve prospěch jeho verze. Zásada bezprostřednosti soudního jednání tak dle názoru Ústavního soudu nebyla v projednávané věci porušena. K doručování písemností i zastoupenému účastníku řízení soudy přistupují pouze za určité procesní situace, a to zpravidla při konání prvního jednání ve věci před nalézacím soudem, což v projednávané věci splněno bylo.
Stěžovatel ve své stížnosti na podporu svých tvrzení odkazuje na judikáty Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 18/04, sp. zn. II. ÚS 145/02 a sp. zn. IV. ÚS 48/01, které se týkají přímého doručování účastníkovi. Ve věci projednané Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 48/01 se však jedná o skutkově zcela odlišný případ. V této věci nebyla stěžovateli přímo doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, a to přesto, že v řízení měl něco osobně vykonat. Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 145/02 se týká také skutkově zcela odlišných okolností. V této věci se soud dopustil pochybení, jelikož zde bylo jednáno o přezkoumání zákonnosti správního rozhodnutí a stěžovatel neměl příležitost se ústně vůbec vyjádřit, jelikož soud při jediném ústním jednání jednal bez jeho přítomnosti. I v posledně citované věci projednané Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 18/04 se jedná o skutkově zcela odlišný případ. Zde se jednalo o výchovu nezletilé dcery, kdy odvolací soud zamítl návrh, aby byl stěžovatel vyslechnut, a to i přesto, že uplynulo tři čtvrtě roku od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a při jednání odvolacího soudu byla vyslechnuta matka a byl proveden nový důkaz. Stěžovatel se tak dostal do situace, kdy neměl možnost se k prováděným důkazům vyjádřit. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ve všech třech citovaných judikátech se jedná o zcela skutkově odlišné případy, proto ústavní soud dospěl k závěru, že jejich aplikace na projednávanou věc se nejeví jako případná.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že je věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, aby si mezi sebou zajistili dostatečnou míru možné komunikace, zejména v situaci, kdy je podán opravný prostředek a lze očekávat nařízení ústního jednání o odvolání. Pokud právní zástupce nesplnil svoji povinnost a svého klienta neinformoval o nařízeném jednání, jde o odpovědnostní vztah mezi ním a jeho klientem ze smlouvy o zastoupení, který nemůže mít žádný vliv na průběh soudního řízení. Je tedy na stěžovateli, aby využil svého práva domáhat se náhrady škody z titulu odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§24 zák. č. 85/1996 Sb.).
Závěrem Ústavní soud uvádí, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je namístě spor, jehož předmět představovala peněžní částka jistiny ve výši pouhých 9 611,82 Kč, považovat za bezpochyby bagatelní. V takovém případě by opodstatněnost ústavní stížnosti u tzv. bagatelní věci přicházela do úvahy pouze v případech zcela extrémních pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujících do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud zvážil konkrétní okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že k porušení namítaného ústavně zaručeného práva stěžovatele nedošlo, proto mu s ohledem na výše naznačené nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu