ECLI:CZ:US:2012:2.US.1681.10.1
sp. zn. II. ÚS 1681/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 1681/10 ve věci ústavní stížnosti A. D. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 11 C 58/2008, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o náhradu škody proti státu, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 13 Co 29/2010, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 11 C 58/2008 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 13 Co 29/2010 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 6. 2010 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že obecné soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a toto rozhodnutí zrušil.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 20 617 Kč s příslušenstvím, spočívající v náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím v trestním řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti stěžovatelce bylo v letech 1998 až 2006 vedeno trestní řízení. Usnesením ze dne 29. 3. 2002 bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání, dne 3. 10. 2003 byla podána obžaloba a rozsudkem ze dne 11. 1. 2006 Okresní soud Plzeň-město zprostil stěžovatelku obžaloby. Následně Krajský soud v Plzni dne 1. 6. 2006 zamítl odvolání okresního státního zástupce a trestní řízení bylo pravomocně skončeno.
Stěžovatelka podáním ze dne 14. 2. 2008 uplatnila u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v nákladech na obhajobu v trestním řízení. Přípisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 13. 8. 2008 bylo stěžovatelce sděleno, že žádosti o náhradu škody není možno vyhovět, neboť nepodala stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobou ze dne 18. 11. 2008 se stěžovatelka domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 2 náhrady škody ve výši 20 617 Kč. Za nezákonné rozhodnutí, na základě kterého jí škoda spočívající v nákladech na obhajobu vznikla, označila obžalobu okresního státního zástupce č. j. 1 Zt 240/2002 ze dne 3. 10. 2003.
Obvodní soud pro Prahu 2 k věci uvedl, že nezákonným rozhodnutím, se kterým zákon spojuje možnost přiznání odškodnění, není podání obžaloby, ale rozhodnutí, kterým se zahajuje trestní stíhání. Městský soud v Praze dále rozvedl, že názor žalobkyně, že z pohledu posuzování jejího nároku na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím, lze samostatně posuzovat fázi trestního řízení od usnesení o zahájení trestního stíhání do podání obžaloby a fázi po podání obžaloby do konečného rozhodnutí v trestní věci, je názorem mylným. Nezákonným rozhodnutím, za které může stát eventuálně podle zákona č. 82/1998 Sb. nést odpovědnost za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního řízení, je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Tímto rozhodnutím však není podání obžaloby, neboť jím k zahájení trestního řízení nedochází a ani se nejedná o rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve vlastním slova smyslu.
Stěžovatelka s tímto právním názorem nesouhlasí. Podání obžaloby je podle stěžovatelky nepochybně rozhodnutím, přestože tak není výslovně označeno a není proti němu přípustný opravný prostředek. Pokud se státní zástupce rozhodne obžalobu podat a posléze soud obžalovaného zprostí obžaloby, je zřejmé, že obžaloba byla nezákonná ve smyslu §7 zákona č. 82/1998 Sb. Státní zástupce totiž nesprávně vyhodnotil důkazní situaci a namísto zastavení trestního stíhání, k němuž je oprávněn, rozhodl o podání obžaloby.
Stěžovatelka je toho názoru, že pokud by podala stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, měla by nárok na náhradu škody jak za přípravné řízení, tak za řízení před soudem. Pokud takovou stížnost nepodala, nemá sice nárok na odškodnění za přípravné řízení, avšak její nárok na náhradu škody za dobu od podání obžaloby je plně zachován. V dané věci jde o vyřešení právní otázky, zda lze náhradu škody přiznat jen na podkladě prvotního rozhodnutí, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, nebo i na základě dalších rozhodnutí, která v rámci trestního řízení byla učiněna. Stěžovatelka má za to, že zákon hovoří obecně o nezákonném rozhodnutí a není tedy žádný důvod omezovat tento pojem pouze na usnesení o zahájení trestního stíhání. Poškozený má právo na náhradu škody způsobené jakýmkoli nezákonným rozhodnutím, tedy i obžalobou.
K obsahu ústavní stížnosti měli možnost se vyjádřit účastníci i vedlejší účastník řízení. Oba obecné soudy odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, která považují za správná a dostatečná a souladná s judikaturou Nejvyššího soudu k dané problematice.
Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti k obsahu ústavní stížnosti uvedla, že ji považuje za neopodstatněnou a trvá na tom, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je podmíněn využitím řádného opravného prostředku i v projednávaném případě. Svůj názor vedlejší účastník podepřel rovněž sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, zejména pak rozhodnutím velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3489/2007.
Účastníci řízení i vedlejší účastník řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
II.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a základního práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny neústavní aplikací ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Odstavec 4 citovaného článku zmocňuje zákonodárce k provedení tohoto základního práva úpravou podmínek a podrobností. Ústavní limity zákonodárci stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož zákonné meze dotčeného základního práva musí "šetřit jeho podstatu a smysl".
Ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zní: "Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.".
V nyní posuzované věci vycházel Ústavní soud ze své dřívější judikatury, na niž je třeba navázat [nálezy sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 107/61 SbNU 599), sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491), sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279)] a je možno na ni v podrobnostech odkázat.
Takto činí Ústavní soud i za situace, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se vztahuje zejména k obžalobě jako "nezákonnému rozhodnutí", přičemž s jejím názorem zde rozvedeným nelze souhlasit. Nicméně z obsahu spisového materiálu je zjevné, že se stěžovatelka domáhala na vedlejším účastníkovi náhrady škody za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které takto označila již v přípisu vedlejšímu účastníkovi řízení ze dne 14. 2. 2008. Stěžovatelce tak nelze přičítat k tíži, a to i vzhledem ke zcela rozpolcené judikatuře obecných soudů k dané problematice, že se v průběhu řízení snažila svůj nárok opřít i o další argumentaci tak, aby byla v řízení úspěšná.
Ústavní soud dovodil, že i při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) a sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)]. Z uvedených důvodů pak Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy. Tím spíše je stát povinen reparovat materiální škodu, která v souvislosti s trestním stíháním jednotlivce vznikla. Z uvedeného konstatování je nutno vycházet i při posuzování daného případu.
Ústavní soud připomíná, že nemá-li se sám jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [srov. nález ze dne 11. 6. 2003 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)].
Ústavní soud k argumentaci obecného soudu a vedlejšího účastníka řízení judikaturou Nejvyššího soudu konstatuje, že jimi citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 byl nedávným nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (N 204/63 SbNU 381) rovněž zrušen, a to s argumentací odpovídající dosavadní judikatuře Ústavního soudu.
V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odchýlení se od výše uvedených nálezů týkajících se stejné problematiky. Nezbývá mu proto než konstatovat, že odvolací soud se ústavní stížností napadeným rozhodnutím dopustil výkladové "svévole" (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že "nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost", čímž ve svém důsledku porušil základní právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Odvolací soud fakticky (ale chybně) dovodil, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatelka dobrovolně zbavila svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud dále připomíná, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatelka řádně využila ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatelka není povinna využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, §127, dostupný na http://www.echr.coe.int; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2004).
Ústavní soud je toho názoru, že nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby (jak tomu bylo i v případě stěžovatelky), k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů včetně dokazování a z důvodů jiných (§172 tr. řádu), než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení §145 tr. řádu; podmínkou zastavení trestního stíhání není nezákonnost usnesení o jeho zahájení. Nebylo proto možné po stěžovatelce rozumně požadovat, aby namítala nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by být přípustná ani samotná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.
Ústavní soud obdobně jako ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3193/10 i nyní dodává, že za situace, kdy státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§174 odst. 2 písm. e) tr. řádu], obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelčina stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v citovaném nálezu (resp. nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08) i v této věci se tak jeví striktní požadavek na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny.
Jak Ústavní soud uvedl v již shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09, právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.