ECLI:CZ:US:2012:2.US.1756.09.1
sp. zn. II. ÚS 1756/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Stavební služba Znojmo, s. r. o., se sídlem Plenkovická 15, Přímětice, 669 04 Znojmo, zastoupené JUDr. Romanem Vaňkem, Ph. D., advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, 613 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 17 Co 25/2009 - 164 ze dne 31. 3. 2009, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě, č. j. 18 C 83/2008 - 152 ze dne 13. 11. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena řada jejích základních práv, a sice právo na náhradu škody dle ust. čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv následkem nerespektování principu minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního práva.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadených soudních aktů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 83/2008 po městu Znojmo a České republice domáhala spolu s dalšími žalobci zaplacení částky 37.000.000,- Kč z titulu náhrady škody, jež měla vzniknout v souvislosti s výkonem veřejné moci. Okresní soud ve Znojmě dne 13. 11. 2008 vydal touto stížností napadené usnesení, v němž řízení ve věci samé zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit náklady řízení ve výši 221.697,- Kč prvnímu žalovanému, městu Znojmo (výrok II). Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným, Českou republikou, rozhodl soud tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Své rozhodnutí zdůvodnil soud prvého stupně tím, že sami žalobci svým podáním ze dne 5. 11. 2008 soudu sdělili, že berou svůj návrh v celém rozsahu zpět. Pokud jde o výroky týkající se náhrady nákladů řízení, soud zdůraznil, že rozhodl ve smyslu ust. §146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), když procesní zavinění za zastavení řízení shledal na straně žalobců, kteří dle soudu vzali svůj návrh zcela zpět, aniž došlo ke splnění povinnosti, která byla předmětem řízení. V podrobnostech pak rozebral, z čeho výsledná částka nákladů řízení spočívá. Své rozhodnutí nepřiznat druhému žalovanému i žalobcům náhradu nákladů řízení pak soud zdůvodnil tím, že tomuto žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti výroku II okresního soudu podali žalobci, včetně stěžovatelky, včasné odvolání, v němž namítli, že soud prvého stupně nepřihlédl k jejich tvrzeným skutečnostem, resp. k jimi označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady dle §118b nebo §118c, popř. §175 odst. 4 o. s. ř., že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a konečně že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pochybení soudu spatřovali odvolatelé v tom, že soud I. stupně subsumoval skutkový stav na ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. v její nesprávné části. Měli za to, že soudem aplikovaná ustanovení tohoto předpisu dopadají výlučně na řízení prováděná mezi soukromoprávními subjekty dle o. s. ř. Namítli, že v předmětném řízení se ale projednávala odpovědnost veřejnoprávních institucí za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, přičemž hmotněprávní základ je upraven zvláštním zákonem a činí prý z uvedeného řízení výjimku odlišnou od jiných řízení o náhradě škody. V této spojitosti také zdůraznili, že město Znojmo bylo žalováno jako "územní celek v přenesené působnosti". Podle názoru žalobců také nepřipadá v úvahu, aby v řízení o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. za stát či územní celek v přenesené působnosti jednal advokát, kterému by vznikaly nároky na náhradu právního zastoupení podle zmíněné vyhlášky. Z toho odvolatelé dovodili, že napadený výrok je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem. Na závěr svého odvolacího návrhu také poukázali na skutečnost, že soud počítal náklady právního zastoupení z žalované částky, přitom tato výše měla být v daném řízení teprve stanovena, takže z ní nebylo možno vycházet. Tyto skutečnosti pak odvolatelé ve svém návrhu podrobněji rozvedli, přičemž odkázali i na judikaturu Ústavního soudu. Ze všech těchto důvodu odvolacímu soudu navrhli, aby napadený výrok změnil tak, že prvnímu žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, přičemž námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Ve svém odůvodnění krajský soud poznamenal, že procesní zavinění za zastavení řízení je třeba zkoumat výhradně z pohledu práva procesního, nikoli z pohledu práva hmotného. Odvolací soud zdůraznil, že žaloba nebyla vzata zpět pro chování žalovaných, kdy by se současně ukázalo, že návrh byl podán důvodně, tudíž dle krajského soudu nepřichází v úvahu aplikace ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Pokud jde o námitky odvolatelů, odvolací soud sdělil, že i v řízení podle vzpomínaného zákona č. 82/1998 Sb. není aplikace občanského soudního řádu a vyhlášky č. 484/2000 Sb. vyloučena. Krajský soud dále z obsahu spisu vyvodil, že první žalovaný není územním celkem v přenesené působnosti, neboť prý při činnosti, z nichž měla žalobcům vzniknout tvrzená škoda, nevykonával výkon státní správy, která na něj byla přenesena zákonem v rámci samostatné působnosti. Z toho pak odvolací soud vyvodil nedůvodnost námitky týkající se zastoupení advokátem, jelikož žalovaný dle názoru soudu jednal v rámci své samostatné působnosti, a nikoli jménem státu. Vyvracel též námitku odvolatelů stran nesprávného výpočtu nákladů řízení, když soud I. stupně vycházel z výše stanovené žalobou. Odvolací soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, který částku požadovanou v žalobním návrhu považoval za předmět řízení, a tedy i za tarifní hodnotu, od které se následně odvíjí výše sazby paušální odměny za zastupování. Odvolací soud na tomto místě konstatoval, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že výše škody měla být v průběhu řízení před okresním soudem upřesněna znaleckým posudkem, neboť k tomu nedošlo v důsledku zastavení řízení z podnětu samotných žalobců.
Rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka stížností, která je z jedné části takřka doslovným přepisem odvolacího návrhu (viz bod I ústavní stížnosti), z druhé části je líčením skutkových okolností, které mají ozřejmit, že závěry odvolacího soudu nejsou správné, pokud se jedná o otázku, zda první žalovaný, to jest město Znojmo, byl žalován jako územní celek v samostatné nebo přenesené působnosti (bod II ústavní stížnosti). Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila své přesvědčení, že okolnosti případu, tedy žalovaná náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci, by odůvodňovaly alespoň postup dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž ani tento postup nebyl ze strany rozhodujících soudů aplikován (bod III ústavní stížnosti). Z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní akty zrušil (bod IV. ústavní stížnosti).
Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadeným soudním aktům, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Jestliže tak stěžovatelka polemizuje s právními závěry obecných soudů, pohybuje se svou interpretací v rovině práva jednoduchého, přičemž přezkum těchto námitek z důvodů, které byly nastíněny v předchozím odstavci, Ústavnímu soudu nepřísluší. To se týká nejen přesvědčení stěžovatelky o nutnosti použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., nýbrž i líčení skutkových okolností, jimiž chce poukázat na nesprávnost závěru soudu odvolacího. Nemohou však zde obstát ani výtky stěžovatelky, které jsou opakováním jejího odvolacího návrhu (resp. společného odvolacího návrhu), ve které polemizuje se závěry obecných soudů. Na této skutečnosti nemohou nic změnit ani citace pasáží rozhodnutí Ústavního soudu, neboť postrádají přímou, konkrétní vazbu na vlastní rozhodnutí o nákladech řízení a příslušné odůvodnění. Jejich uvedení bez poukázání na zřejmé souvislosti v daném případě nepostačuje k prokázání porušení základního práva nebo svobody. Nelze tudíž přihlédnout k tvrzení stěžovatele, podle něhož mimo jiné právě i názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 539/06 je použitelný i pro úvahu o tom, zda lze čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přiměřeně aplikovat při posuzování otázky, zda má stěžovatelka jako účastník předmětného soudního řízení "právo na osvobození nejen od soudních poplatků, ale i od nákladů zastoupení účastníků" (str. 3 ústavní stížnosti). Nadto z této argumentace nelze vyvodit závěr o existenci "práva na osvobození od nákladů zastoupení účastníků", jak jej stěžovatelka formuluje.
Na druhém místě připomíná Ústavní soud svoji judikaturu vztahující se k nákladům řízení, v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř.) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že evaluace podmínek pro zhodnocení toho, zda účastníci jsou nebo nejsou povinni hradit druhým náklady řízení, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz kupř. IV. ÚS 289/03). Taková situace však v projednávané věci očividně nenastala. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, jakými úvahami se soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení řídily a dostatečně je konkretizovaly, čímž dostály požadavkům kladeným na vlastnosti soudních rozhodnutí v rámci kritérií, jimiž je poměřováno zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny.
Stěžovatelka založila svoji ústavní stížnost na tvrzeném zásahu do práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci, jak to má na mysli čl. 36 odst. 3 Listiny. Je ovšem třeba podotknout, že ochrana tohoto práva nedopadá na případy související s procesní stránkou jeho uplatňování potud, pokud nedosahuje intenzity rovnající se jeho negaci v míře, která není zanedbatelná, jinými slovy toto ustanovení Listiny nechrání toho, kdo se náhrady takové škody domáhá, před možnými náklady, které mu v souvislosti s jeho bráněním u soudu vznikají či mohou vznikat, obzvláště pak za situace, kdy povinnost nahradit protistraně náklady řízení vznikla v důsledku procesní situace, kterou svým jednáním způsobil sám žalobce, v posuzovaném případě stěžovatelka.
V předmětné věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy, aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se žádného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele. Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu