ECLI:CZ:US:2012:2.US.2056.10.2
sp. zn. II. ÚS 2056/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti D. H., zastoupeného JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem, se sídlem v Ondřejově, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1428/2009 ze dne 30. března 2010, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 204/2009 ze dne 21. července 2009, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 78/2005 ze dne 19. února 2009, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti a návrhem na přednostní projednání věci, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. července 2010 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 26. dubna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že spolu s dosud neztotožněným spolupachatelem v říjnu 2000 vstoupil do určité prodejny a zatímco neztotožněný spolupachatel namířil na prodavače pistoli, stáhl jej za vlasy k zemi a odtáhl jej do zadní místnosti, kde jej přinutil lehnout si na zem, namířil stěžovatel pistolí na majitele prodejny, udeřil jej pistolí do obličeje a hlavy, a poté co majitel prodejny klesl na kolena jej odtáhl do zadní místnosti, kde stěžovatel s neztotožněným pachatelem oba poškozené spoutali k sobě a stěžovatel je hlídal, neztotožněný pachatel mezitím vzal do tašky tři kusy notebooků s příslušenstvím a nakonec oba pachatelé z prodejny utekli a při útěku tašku s odcizenými věcmi odhodili. Za to byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou a současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. června 2006, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li zrušením podkladu. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele zrušen výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně a nově mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku se zařazením do věznice s dozorem a současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. června 2006, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li zrušením podkladu. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Ústavy České republiky a podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry vyjádřenými v napadených rozsudcích. Tvrdí, že to namítal po celou dobu řízení, aniž by na to bylo ze strany obecných soudů jakkoliv reagováno. Podle jeho názoru prvoinstanční soud nesprávně zhodnotil skutková zjištění plynoucí z provedeného dokazování, použil argumenty, které nemají oporu v provedeném dokazování, v některých případech jsou s nimi přímo v rozporu a nevyrovnal se s argumenty stěžovatele. Tento závadný stav nenapravily ani další instance. Konkrétně namítá nezákonnost provedené rekognice in natura, při níž poškozený H. poznal stěžovatele jako pachatele. Nezákonnost měla spočívat v tom, že stěžovatel byl jako možný pachatel představen tomuto poškozenému již při vyšetřování dřívějšího přepadení téže prodejny, kdy poškozený stěžovatele jako pachatele nepoznal. Tuto skutečnost poškozený výslovně připustil. Vzdor tomu obecné soudy vyšly z toho, že v dřívějším případě rekognice in natura prováděna nebyla a poškozený stěžovatele poprvé uviděl až u hlavního líčení dne 19. března 2002. Tyto rozpory diskvalifikují rekognici jako důkaz, který je ze své povahy neopakovatelný.
3. Dále stěžovatel rozporuje důkaz pachovou stoupou stěžovatele, zjištěnou na notebooku a tašce, v níž bylo odcizené zboží. Podle stěžovatele je v rozporu závěr soudu o tom, že tento důkaz vypovídá o tom, že měl stěžovatel oba předměty dostatečně dlouhou dobu v ruce s vymezením skutku, podle nějž měl notebooky do tašky vkládat neztotožněný spolupachatel v době, kdy stěžovatel hlídal poškozené. Vedle toho stěžovatel namítá, že k provedení tohoto důkazu nebyla přizvána jeho obhájkyně a na předmětech, kde byla zjištěna stěžovatelova pachová stopa, nebyly zjištěny daktyloskopické stopy, přestože žádný z pachatelů neměl rukavice. Proto stěžovatel tento důkaz považuje za neprůkazný podvrh, ke kterému nemělo být přihlíženo.
4. Konečně se stěžovatel vymezuje i proti závěru, že byl poznán svědkem M. P. a mohl být poznán i svědkem M. K., nebýt toho, že stěžovatel rekognici zmařil. Poukazuje na to, že svědek P. v přípravném řízení jako osobu připomínající postavou pachatele označil jednoho z policistů navíc s dovětkem, že pachatel měl mít při útěku čepici, kterou stěžovatel mít v té době na hlavě mít neměl. Pokud jde o rekognici svědkem K., tam stěžovatel připouští svůj exces, odůvodněný vypětím plynoucím z probíhajícího trestního stíhání. Vyzdvihuje ovšem prohlášení svědka, že před ukončením rekognice stěžovatele pozoroval a jako pachatele nepoznal. Nadto stěžovatel poukazuje i na rekognici dle fotografií, při které stěžovatele jako pachatele nerozpoznal svědek R.
5. Souběžně s ústavní stížností stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a přednostní projednání ústavní stížnosti. Prve uvedené odůvodnil tím, že to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení výkonu může vzniknout komukoliv jinému. Druhý návrh pak odůvodnil neodstranitelnou újmou, která by mohla vzniknout v důsledku výkonu napadených rozhodnutí, což bezprostředně hrozí. Souběžně s podáním ze dne 27. února 2012 (viz níže) stěžovatel opětovně požádal o odklad výkonu napadených rozhodnutí s tím, že nespáchal trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen. Odložení trestu po jedenácti letech od doby, kdy se skutek stal, nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Nástup výkonu trestu odnětí svobody by pro stěžovatele znamenal nenahraditelnou újmu. Konečně požadovaným rozhodnutím bude zamezeno justičnímu omylu.
6. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel dále přípisem ze dne 10. října 2010 sdělil, že v jeho věci probíhalo řízení o stížnosti pro porušení zákona, které bylo ukončeno usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 59/2010 ze dne 7. října 2010. Dále stěžovatel v souvislosti s doplněním ústavní stížnosti podáním ze dne 26. dubna 2011 sdělil, že podal návrh na povolení obnovy řízení, a že v této věci bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. ledna 2011 rozhodnuto o odložení výkonu uloženého souhrnného trestu odnětí svobody. Usnesením ze dne 31. ledna 2012 bylo rozhodnuto o vyloučení soudce zpravodaje Stanislava Balíka z projednávání a rozhodování této věci s ohledem na to, že tento soudce byl v posuzované věci intervenován svým bývalým klientem. Konečně podáním ze dne 27. února 2012 stěžovatel sdělil, že bylo ukončeno řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, a to s negativním výsledkem s tím, že i proti tomuto (resp. těmto) rozhodnutí (rozhodnutím) hodlá podat ústavní stížnost.
7. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření účastníků řízení.
8. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, napadeného ústavní stížností s tím, že je v něm podrobně uvedeno, proč bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Podle něj nedošlo v řízení před dovolacím soudem k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ani k porušení jiných právních norem. Proto nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou a je toho názoru, že by jí Ústavní soud neměl vyhovět.
9. Městský soud v Praze zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jež bylo napadeno ústavní stížností.
10. Obvodní soud pro Prahu 3 uvedl, že se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že napadenými rozsudky byla porušena jeho práva zaručená „ústavními zákony“. Navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na projednání věci přednostně mimo pořadí. V této souvislosti je třeba vyjít z maximy rovnosti účastníků řízení a ze speciální povahy řízení o ústavní stížnosti (zcela odlišné od řádných opravných prostředků v řízení před obecnými soudy), což nezbytně vede k restriktivnímu výkladu ustanovení §39 a §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Uvedená ustanovení lze aplikovat zpravidla pouze tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Návrhy byly odůvodněny pouhým opisem zákonných ustanovení, doplněným uvedením obvyklých a předvídatelných důsledků napadených rozhodnutí, nijak se nevymykajícím obdobným případům řešeným Ústavním soudem. Délka řízení před Ústavním soudem přitom byla samotným stěžovatelem prodloužena tím, že souběžně s ústavní stížností podal návrh na povolení obnovy řízení. Proto byly tyto návrhy pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty.
12. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
13. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Je tedy povinen zkoumat, zda nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence výkladových alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. zda má nesprávná realizace důkazního řízení v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je totiž povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
14. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že argumentaci, resp. námitky uplatněné v ústavní stížnosti uplatňoval již v řízení před obecnými soudy. To je patrno z narativních částí napadených rozhodnutí a v neposlední řádě i z narace stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch stěžovatele, o které bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 59/2010 ze dne 7. října 2010, jak bylo vyloženo výše. Zejména z posledně uvedeného a z narace odvolání stěžovatele totiž vyplývá naprostá shoda argumentace stěžovatele s argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti. Nelze ovšem souhlasit s tím, že by obecné soudy na uplatněné námitky vůbec nereagovaly, jak tvrdí stěžovatel.
15. Jde-li o rekognici in natura ze strany poškozeného H., tak již soud prvního stupně bral v úvahu, že posuzovaná loupež a loupež v téže prodejně, k níž došlo v roce 1999, byly policejními orgány vyšetřovány souběžně. Soudy prvního i druhého stupně na základě poznatků ze spisového materiálu jednak vyloučily, že by při vyšetřování dřívější loupeže byla prováděna jakákoliv rekognice s tímto poškozeným pro absenci jakéhokoliv záznamu o takové skutečnosti. Soud prvního stupně pak podrobně rozebral, že v této věci došlo nejprve k tzv. fotorekognici dne 4. října 2000 (tj. den po loupeži) a k řádné rekognici in natura dne 20. listopadu 2000, přičemž při obou stěžovatele jako pachatele označil, a poté se se stěžovatelem fyzicky poprvé setkal až 19. března 2002 při hlavním líčení ohledně loupeže z roku 1999. Tehdy poškozený výslovně uvedl, že jako pachatele tehdy projednávané loupeže stěžovatele nepoznává, ale že jej poznává jako pachatele loupeže z roku 2000. Soudy obou stupňů pak dospěly k závěru, že by bylo i nelogické, aby byla prováděna rekognice v případě dřívější loupeže, protože tehdy byli pachatelé maskováni kuklami.
16. Poté se obecné soudy zabývaly povahou tvrzení svědka H. ohledně skutečností, na základě kterých rozpoznává stěžovatele jako jednoho z pachatelů. Přitom se vypořádaly i s námitkou stěžovatele, který poukazoval na to, že svědek při odpovědi na otázku obhájce stěžovatele za pachatele označil osobu cca o 20 až 25 cm vyšší. Rozhodně nelze považovat za ústavněprávně významné, jestliže se obecné soudy nevypořádaly s tou částí odpovědi svědka na otázky obhájce stěžovatele v téže situaci, kdy svědek připustil konání rekognice v řízení o dřívější loupeži. Z protokolu předloženého stěžovatelem totiž vyplývá, že svědek tehdy výslovně vypověděl: „V prvém případě přepadení v roce 1999 se snad rekognice prováděla. Na její průběh si však nepamatuji. Tehdy jsem obžalovaného neoznačil.“ Z toho je zřejmé, že si svědek vůbec nebyl jist, ZDA vůbec v prve uvedeném řízení rekognice probíhala a byl si jist jen tím, že tehdy stěžovatele jako pachatele neoznačil. Dost dobře se tedy mohlo v jeho subjektivním pojetí jednat právě o situaci hlavního líčení konaného dne 19. března 2002, na které poukazoval soud prvního stupně. Tento subjektivní prvek svědka stěžovatel do své argumentace přitom nezapracoval, i když jinak rekognici označil ze strany svědka za subjektivní. V posledně uvedeném lze co do podstaty a logiky věci se stěžovatelem jistě souhlasit – názor svědka je nepochybně vždy subjektivní. Ovšem obecné soudy jasně a přesvědčivě vyložily, proč jej považují za věrohodný a správný. Je to naopak stěžovatel, kdo se k argumentaci obecných soudů v tomto směru vůbec nijak nevymezuje.
17. K důkazu pachovou stopou se Ústavní soud již opakovaně vyjádřil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 394/97,N 28/10 SbNU 179; stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10, 439/2010 Sb.; aj.). Opakovaně se nepřihlásil k tomu, že by se jednalo o vyšetřovací úkon s nutnou účastí obhajoby při jeho tvorbě (viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království č. 44787/98 ze dne 25. září 2001; aj.), jak za to stěžovatel pléduje. Již v řízení před soudem prvního stupně byla brána vážně stěžovatelova námitka, že mu v tomto řízení ohledně zajištěných pachových stop nebyl odebrán srovnávací vzorek. Proto soud prvního stupně výslovně konstatoval, že stěžovateli byl tento vzorek odebrán v cele předběžného zadržení dne 21. listopadu 2000, o čemž byl v souladu se zákonem pořízen úřední záznam, který byl proveden jako důkaz. K další související námitce, totiž že existence pachových stop na notebooku vylučuje znění skutkově věty, se pak vyjádřil odvolací soud. Výslovně uvedl, že neexistuje jiné vysvětlení, jak se pachový otisk na všechny věci dostal a poukázal i na výpověď svědkyně S., že viděla z prodejny vyběhnout dva muže, kteří společně nesli tmavou tašku. Odvolací soud uzavřel, že při manipulaci s taškou se stěžovatel mohl dotknout i zde uložených notebooků, kterých se mohl dotknout i ještě před útěkem z místa činu. Průběhu pachové zkoušky pak nebyl stěžovatel přítomen ani skrze svoji obhájkyni, což lze považovat za srovnatelné situaci, kdy obviněný není přítomen vlastnímu zpracování jakéhokoliv odborného posudku a má toliko oprávnění zpochybňovat jeho východiska a závěry, či erudici zpracovatele. Ze shora vyloženého je patrno, že právu na obhajobu stěžovatele bylo tudíž učiněno zadost. Stěžovatel se ovšem podobně jako v předchozím bodě k argumentaci obecných soudů nijak nevymezuje.
18. Pokud jde o námitku, že svědek P. stěžovatele při rekognici neoznačil, tak v tom daly stěžovateli za pravdu již obecné soudy prvního a druhého stupně. Jak stěžovatel správně předpokládá již v ústavní stížnosti, soud prvního stupně patrně omylem v určité části odůvodnění (s. 8) uvedl, že je rovněž usvědčován i výsledkem rekognice provedené tímto svědkem. Na jiném místě (s. 5) přitom tentýž soud uvádí, že byl vedle H. usvědčen i při rekognici prováděné se svědkem Š., zatímco svědci R. a P. stěžovatele jako pachatele nepoznali. Tento zdánlivý rozpor je pak najisto vyřešen rozsudkem odvolacího soudu, který jako dalšího svědka, který při rekognici stěžovatele jako pachatele poznal, označuje výhradně svědka Š. Ani k tomuto se ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevymezuje. Konečně otázku čepice, kterou jeden z pachatelů v určité fázi útěku měl mít na sobě a v další již nikoliv, přiléhavě zodpověděl Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona, byť jeho rozhodnutí není předmětem přezkumu Ústavním soudem. Konkrétně uvedl, že jde o námitku svým charakterem natolik podružnou, že je zbytečné rozvádět jakékoliv úvahy nad rámec toho, co k této skutečnosti vypověděli jednotliví svědci.
19. Lze uzavřít, že námitky stěžovatele jsou pouhým opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy ústavně souladným vypořádaly. Argumentace stěžovatele je tak na úrovni pouhé polemiky, která sama o sobě zásadně není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
20. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu