ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1428.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1428/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2010 dovolání, které podal obviněný D. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 78/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 15 T 78/2005, byl obviněný D. H. uznán vinným, že
dne 4. 10. 2000 kolem 17.00 hod. v P., S., spolu s dosud neztotožněným spolupachatelem vstoupil do prodejny firmy, kde zatímco předstíral zájem o koupi notebooku, neztotožněný spolupachatel namířil pistoli na prodavače M. K., za vlasy jej stáhl k zemi a odtáhl jej do zadní místnosti, kde jej přinutil lehnout si na zem, obžalovaný namířil pistoli na majitele prodejny Ing. M. H., následně jej udeřil pistolí do obličeje a hlavy, až poškozený klesl na kolena, a odtáhl jej do zadní místnosti k M. K., kde je oba kovovými pouty spoutali k sobě, poté obžalovaný oba poškozené hlídal, neztotožněný spolupachatel zatím vložil do tašky tři kusy notebooků s příslušenstvím, následně oba z prodejny utekli a při útěku tašku s věcmi odhodili.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 2 T 221/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. H. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009, byl podle §258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. z napadeného rozsudku obviněného D. H. odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 2 T 221/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný D. H. (dále jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce obsáhlým dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. a), b), d), g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodl věcně nepříslušný soud a vyloučený orgán, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání a rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku, a to v návaznosti na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný připomněl dosavadní průběh soudního řízení. Konstatoval, že se necítí vinen skutkem, který je mu kladen za vinu. Odsouzení označil za justiční omyl Městského soudu v Praze. K němu došlo odnětím věci zákonnému soudci, jehož bylo legálně docíleno postupem podle §262 tr. ř., když po formální stránce se o odnětí věci zákonnému soudci nejedná. V průběhu soudního řízení docházelo i k dalšímu porušování zásad trestního řízení, a to rovnosti stran. Jednostranným způsobem bylo na úkor jeho osoby zvýhodňováno státní zastupitelství. Podle názoru obviněného se jednalo o tendenční hodnocení délky trestního řízení, které odvolací soud využil pro nepředložení žádosti o delegaci k Nejvyššímu soudu přesto, že po skončení vyšetřování nebyla obžaloba podána po dobu čtyř let. Zmíněná skutečnost vedla k tomu, že již nelze provést zkoušky DNA, které požadoval, což ve svém důsledku vedlo nepřímo soud k prokázání jeho viny. Taktéž nebyl odebrán vzorek pachové stopy, přičemž teprve na upozornění obhájce byl protokol zaslán soudu faxem, a to bez nezbytných podpisů. Obviněný poznamenal, že předseda senátu obvodního soudu provedl sám (bez přítomnosti stran) místní šetření v prodejně poškozeného, když při hlavním líčení státní zástupce vyslovil s takovým postupem souhlas a nepožadoval opakování šetření. V souvislosti s odvoláním státní zástupkyně však odvolací soud přijal výtku proti místnímu šetření se zdůvodněním, že nebylo opakováno v přítomnosti stran. Odvolání podané do protokolu proti zprošťujícímu rozsudku nebylo přes opakované výzvy zdůvodněno, a takto bylo odvolacímu soudu předloženo, přestože byl dán důvod pro jeho odmítnutí. Odůvodnění odvolání, jež bylo následně předáno přímo odvolacímu soudu, nebylo obhájci doručeno, který se tak nemohl k němu vyjádřit.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (tj. že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud) obviněný uvedl, že podal návrh k Nejvyššímu soudu na odnětí a přikázání trestní věci postupem podle §25 tr. ř. O tomto procesním návrhu „rozhodl“ sám Městský soud v Praze způsobem, že sdělil jeho obhájci, že písemně podanou žádost k vydání rozhodnutí podle §25 tr. ř. nebude Nejvyššímu soudu předkládat, neboť o téměř totožné žádosti již rozhodoval Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 2 Ntd 6/2009. Podle obviněného nemá takový postup odvolacího soudu oporu v trestním řádu, jedná se o libovůli soudu, která nepřímo potvrzuje podjatost členů senátu 9 To Městského soudu v Praze vůči jeho osobě, a to konkrétně JUDr. Evy Burianové a JUDr. Luboše Vlasáka.
V rámci dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán) obviněný zopakoval, že podal návrh na odnětí a přikázání věci postupem podle §25 tr. ř., a to k Nejvyššímu soudu. Městský soud v Praze však tento podnět ignoroval, když poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 2 Ntd 6/2009, kterým nebylo obdobnému návrhu vyhověno. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že označený soud dospěl k závěru, že neexistují dostatečné důvody pro rozhodnutí, aby trestní věc byla přikázána jinému soudu téhož stupně. Pokud má obviněný výhrady pouze k některým soudcům působícím na trestním úseku Městského soudu v Praze, lze tuto situaci řešit návrhem (postupem) podle §30 odst. 1 tr. ř., tedy vyloučením konkrétních soudců. Obviněný podotkl, že se s tímto právním názorem neztotožnil, což se ukázalo jako správný předpoklad (viz vyřízení jeho námitky ohledně podjatosti členů senátu 9 To Městského soudu v Praze, konkrétně JUDr. Evy Burianové). Odvolacímu soudu vytkl, že opominul jeho návrh na přikázání věci prostřednictvím Nejvyššího soudu, čímž porušil základní princip zákonnosti a rovnosti stran trestního procesu, v čemž shledal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Vyslovil předpoklad, že poté, kdy došlo k zamítnutí návrhu podle §30 tr. ř., by jeho podnětu na delegaci Nejvyšší soud vyhověl. Podle obviněného potvrzují tyto skutečnosti, že v trestní věci rozhodl vyloučený orgán – senát 9 To Městského soudu v Praze, neboť úmyslně a záměrně nepostoupil spis Nejvyššímu soudu, než ve věci sám rozhodl. Zmíněný postup je možno napravit pouze zrušením napadeného rozsudku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (tj. že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání) obviněný uvedl, že trestní stíhání jeho osoby probíhá od roku 2000. První hlavní líčení proběhlo již na počátku srpna v roce 2005. Jedná se o tak dlouhou dobu, že není možné, aby byl denně připraven plnit, vykonávat a účastnit se všech úkonů řízení ihned ve stanovených termínech. Zmíněný důvod dovolání obviněný shledal v tom, že odvolací soud provedl veřejné zasedání o jeho odvolání, ačkoliv mu nebylo předvolání doručeno (byl v cizině). Prostřednictvím obhájce, který mu telefonicky do ciziny sdělil termín veřejného zasedání, se z jednání omluvil a požádal o odročení na dobu, kdy se bude moci jednání zúčastnit. Žádost byla zamítnuta a bylo rozhodnuto, že veřejné zasedání proběhne v jeho nepřítomnosti, přestože nebyly splněny zákonné předpoklady. Konstatovaným postupem bylo obviněnému znemožněno účastnit se jednání odvolacího soudu, kde bylo dopředu dáno, že bude odsouzen a uložen mu nepodmíněný trest. Tím mu byla odňata možnost se uznání viny bránit, nehledě k tomu, že odůvodnění rozsudku vylučuje, že by mohl žalobní skutek spáchat a naplnit tak zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., čímž došlo k porušení práv na rovný a řádný proces vyplývající ze zásad a principů Listiny základních práv a svobod.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku, a to v návaznosti na jiné nesprávné hmotně právní posouzení) obviněný předeslal, že si je vědom toho, že dovolání je určeno k nápravě nejzávažnějších právních vad procesních i hmotně právních, nikoli vad skutkových. V jeho rámci proto nelze úspěšně vytýkat nesprávné hodnocení důkazů či odlišné skutkové závěry. Uplatněný důvod dovolání shledal v tom, že žalobní skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, spočívá na nesprávném právním posouzení. Podle obviněného je tento popsán a v odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentován tak, že vylučuje, aby naplnil zákonné znaky trestného činu loupeže, a aby skutek, kladený mu za vinu, spáchal. Konstatoval, že při hlídání poškozených a skutečnosti, že neztotožněný spolupachatel vložil do tašky tři ks notebooků, nemohl žalovaný skutek spáchat, neboť se na noteboocích nemohly objevit jeho pachové stopy, a naopak by tam musely být jeho stopy daktyloskopické. Skutek, jak je ve výroku rozsudku popsán, proto nevykazuje ve vztahu k jeho osobě, z argumentů uvedených v odůvodnění rozhodnutí, trestný čin loupeže. Je tudíž dán dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně obviněný napadl skutečnost, že podanému odvolání nebylo vyhověno.
V dovolání obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu (bez bližšího označení), podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí a není další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Současně upozornil, že z této zásady existuje výjimka, která vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 299/06, jehož znění připomněl. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04). S poukazem na tato rozhodnutí obviněný zdůraznil, že na základě důkazů, na jejichž nezákonnost bezvýsledně v průběhu trestního stíhání upozorňoval, nemohly obecné soudy dospět k závěru o jeho vině. Jednalo se především o rekognici in natura a nález jeho pachových stop na jedné z tašek a odcizených noteboocích, jejichž věrohodnost v podrobnostech zpochybnil. Namítl, že k těmto důkazům, které označil za nezákonné a procesně nepoužitelné, nemělo být přihlíženo. Pokud soudy tyto námitky při hodnocení důkazů neakceptovaly, došlo v uvedených dvou případech k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení zásady in dubio pro reo.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek jednak Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009, jednak Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 15 T 78/2005. Současně navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a podle §226 písm. c) tr. ř. jeho osobu v celém rozsahu obžaloby zprostil. Rovněž učinil podnět, aby předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 3 navrhla Nejvyššímu soudu, aby mu nebyl nařizován nástup výkonu trestu odnětí svobody do doby, než bude o dovolání rozhodnuto, když z důvodů uvedených v dovolání je zřejmé, že nespáchal trestný čin loupeže a rozsudek bude zrušen. Nástupem výkonu trestu by totiž došlo k nenapravitelnému omezení jeho osobní svobody. Pro případ, že by takový návrh nebyl učiněn, obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu sám rozhodl o odkladu (přerušení) výkonu trestu.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů a obsah dovolacích námitek.
Státní zástupce připomněl, jak je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vymezen v zákoně, přičemž věcná příslušnost soudů je upravena v §16 a §17 tr. ř. Dodal, že z těchto ustanovení a současně z právní kvalifikace projednávaného skutku je zřejmé, že k rozhodnutí ve věci byl v prvním stupni věcně příslušný okresní soud (na území Prahy obvodní soud) a ve druhém stupni krajský soud (Městský soud v Praze). Tyto soudy rovněž byly ve věci činné, a tudíž k porušení věcné příslušnosti nedošlo. Pokud jde o druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu, jež spočívá v rozhodování náležitě neobsazeného soudu, státní zástupce poznamenal, že k této možnosti obviněný žádnou argumentaci nepředložil, přičemž k jejímu naplnění ani reálně nedošlo. Upozornil, že rozhodnutí učiněná (či neučiněná) ve smyslu ustanovení §25 tr. ř. mají případný dopad na místní příslušnost soudu projednávajícího věc, nikoli na věcnou příslušnost, jejíž porušení může být důvodem dovolání.
V případě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce po jeho ocitování upozornil, že naplnění je podmíněno skutečností, že dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (člen senátu), u kterého byly dány podmínky vyloučení ve smyslu §30 tr. ř. Aplikaci tohoto důvodu dovolání obviněný opřel o názor, že pokud by ve věci bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem ve smyslu §25 tr. ř., byl by patrně určen jiný místně příslušný soud pro odvolací řízení, než ten, který reálně v řízení rozhodoval (Městský soud v Praze). Obviněný tedy nijak nekonkretizoval, jakým způsobem mělo dojít k naplnění okolností popsaných v §30 tr. ř., když citovaný dovolací důvod shledal ve skutečnostech, které jeho existenci nemohou založit. Proto ani v tomto rozsahu nelze dovolání přisvědčit.
Dále státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V této souvislosti odkázal na závěry Městského soudu v Praze, podle nichž byl obviněný o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn, přičemž k doručení došlo tzv. fikcí (§64 odst. 2 tr. ř.), což ani dovolání nijak nerozporuje (pobyt adresáta v cizině nemusí být pro zmíněný postup významný). Obhájce poté telefonicky sdělil označenému soudu, že obviněný je v zahraničí a vrátí se až v září roku 2009, a z toho důvodu se domáhá odročení úkonu. Z popsaných okolností je podle státního zástupce zřejmé, že obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně informován (a to i svým obhájcem). V danou dobu sice byl v zahraničí, avšak nikoli ze závažných důvodů, které by mu v účasti v řízení o odvolání bránily (obviněný nic takového odvolacímu soudu netvrdil a ani v dovolání nyní netvrdí). Současně státní zástupce v podrobnostech zmínil, že trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Poznamenal, že hlavních líčení se obviněný téměř v polovině případů o své vůli neúčastnil. Pokud odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost u veřejného zasedání za nutnou, neboť měl, byť tzv. fikcí, řádné vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno, a kdy obviněný nesdělil soudu žádný důležitý důvod, který by mu v účasti v nařízeném termínu bránil (předmětný pobyt v zahraničí jím není), je podle státního zástupce namístě akceptovat postup Městského soudu v Praze a konstatovat, že k naplnění předmětného dovolacího důvodu nedošlo.
Ve vyjádření státní zástupce poznamenal, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o tom, zda existuje tento dovolací důvod je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Jelikož obviněný v dovolání napadá hodnocení provedených důkazů, respektive tvrdí, že se posuzovaného jednání vůbec nedopustil, tak podle názoru státního zástupce se uplatněná argumentace zcela míjí s dovolacím důvodem zakotveným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poznamenal, že slovní popis uvedený ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nemá za cíl plně konkretizovat všechny momenty příslušného skutkového děje, ale vymezit, jaké jednání je předmětem rozhodování a posuzování v souladu s podmínkami podle ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. (tzn. popis musí obsahovat zejména místo, čas a způsob spáchání skutku, popřípadě další skutečnosti, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a aby z něj vyplývaly potřebné zákonné znaky, avšak není již nezbytné, aby popis zahrnoval i všechny okolnosti a souvislosti, jež byly zohledněny při provádění důkazů a jejich hodnocení). V daném případě to značí, že přiblížení způsobu provedení činu, zejména rozdělení rolí spolupachatelů, není zcela a zásadně výlučné, a tedy pokud je v popisu skutkového děje tvrzeno, že obviněný hlídal poškozené a spolupachatel naložil notebooky do tašky, s níž později oba společně (každý ji držel za jedno ucho) utíkali, je současně zřejmé, že se i obviněný mohl v některém okamžiku dostat do fyzického kontaktu s některým notebookem (zejména, když jeho pachová stopa na odcizených věcech objektivně byla).
Závěrem vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolání je v celém rozsahu zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S ohledem na to neshledal ani důvod k obviněným požadovanému postupu podle §265h odst. 3 tr. ř., resp. §265o odst. 1 tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů zakotvených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. a), b), d), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Za nenaplňující žádný z dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny (§265b tr. ř.), je nutno označit výhrady obviněného z úvodu dovolání (jde v podrobnostech o tvrzení, že odsouzení je justičním omylem, že na úkor jeho osoby bylo zvýhodňováno státní zastupitelství, dále vznáší námitky ohledně zajištění důkazů a vůči odvolání státního zástupce).
Ve smyslu dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je věcně nepříslušným soudem soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (srov. ustanovení §16 a §17 tr. ř.) s výjimkou, že rozhodl soud vyššího stupně (např. místo věcně příslušného okresního soudu by rozhodl krajský soud). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších právních předpisů. Půjde o případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně. Dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, jenž nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodoval senát, dovolací důvod by naplněn nebyl.
Dovolací soud považuje za potřebné konstatovat, že námitky obviněného nenaplňují jím uplatněný a ani žádný jiný zákonný důvod dovolání, neboť zpochybňují nikoli věcnou, ale místní příslušnost soudu k rozhodnutí o odvolání. Je vytýkáno, že Městský soud v Praze nepředložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí jeho podnět na delegaci věci podle §25 tr. ř. Současně obviněný nevznáší žádnou výhradu, že by soud nebyl náležitě obsazen. V této části bylo tudíž dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Pouze pro úplnost je nutno zmínit, že v dané trestní věci rozhodoval v souladu se zněním §16 tr. ř. a s ohledem na ustanovení §17 tr. ř. v prvním stupni věcně příslušný okresní soud, jehož působnost v obvodu hlavního města Prahy vykonávají obvodní soudy; v odvolacím řízení rozhodoval věcně příslušný krajský soud, působnost kterého vykonává v obvodu hlavního města Prahy Městský soud v Praze [srov. ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších právních předpisů]. Postupem podle §25 tr. ř. je však možno měnit toliko místní příslušnost soudu k rozhodnutí, a nikoliv věcnou příslušnost, na kterou pouze dopadá výše zmíněný důvod dovolání.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že je možné jej úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Podle §30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat .
Účelem citovaného zákonného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jak konstatoval Ústavní soud, vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 tr. ř. není založeno pouze na existenci pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 34, č. 182/1999).
S ohledem na ustálenou judikaturu může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci). Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti např. soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci. Stejně nelze považovat za poměr k projednávané věci odlišný právní názor. Z ustanovení §30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně. Nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2 až odst. 4 tr. ř.
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
Soudkyně JUDr. Eva Burianová se dne 21. 7. 2009 písemně vyjádřila k námitce podjatosti vznesené obviněným v soudním řízení. V podrobnostech mimo jiné konstatovala, že nemá vztah k obviněnému ani k jeho trestní věci (č. l. 956 spisu).
Obviněný shledává dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v tom, že podal návrh na odnětí a přikázání trestní věci postupem podle §25 tr. ř., přičemž vytýká, že Městský soud v Praze tento podnět záměrně nepředložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Za situace, kdy nebylo v dovolání ani tvrzeno, že by někdo ze senátu odvolacího soudu, který podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009, rozhodoval ve složení předseda senátu JUDr. Luboš Vlasák a soudci JUDr. Eva Burianová a JUDr. Václav Kašík (č. l. 937 spisu), měl k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkony odvolacího řízení přímo dotýkaly včetně obviněného, k jeho obhájci, nějaký bližší či vysloveně osobní vztah, nelze podjatost jmenovaných soudců dovozovat z výše namítané okolnosti. Jmenovaní soudci tedy nebyli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nevznikly pochybnosti o jejich nestrannosti ve smyslu znění §30 odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud shledal v této části mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněným.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům . Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh.
K námitce obviněného, že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, což uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obsahově naplňuje, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a u veřejného zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou. Tento závěr je zřejmý i ze znění §238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení . Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř.
Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 tr. ř., přičemž podle §234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle §234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná .
Ustanovení §234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání. Na nutnost jeho účasti lze usuzovat podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává . Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
Jelikož obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 21. 7. 2009 ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. platí, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět .
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud je obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozumíván, dává tím soud najevo, že nepovažuje jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví , pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu .
Ze spisového materiálu vyplývá, že předseda senátu Městského soudu v Praze nařídil veřejné zasedání na den 21. 7. 2009 (č. l. 915 spisu). Jelikož přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání nebyla shledána nezbytně nutnou, neboť zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení mu předcházející bylo možno v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat i v jeho nepřítomnosti, tak byl o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíván, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) po dle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení. Vyrozumění o tomto veřejném zasedání sice obviněný nepřevzal, avšak nastala zákonem předvídaná fikce doručení písemnosti jeho osobě. Současně byla u obviněného zachována pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. Ostatně v tomto směru ani nebyly v dovolání žádné výhrady vzneseny. Pokud za uvedeného stavu Městský soud v Praze dne 21. 7. 2009 rozhodl usnesením, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, nelze tomuto postupu vytýkat pochybení. V této souvislosti odvolací soud rovněž důvodně neshledal řádnou omluvou sdělení obhájce, že „se spojil s obžalovaným, který se mu posléze ozval s tím, že je na Seychelách, a to do poloviny září 2009 a žádá, aby veřejné zasedání bylo odročeno“ (vše na č. l. 937 spisu). Obviněný zjevně věděl, že bude soudem nařízeno jednání o odvolání, neboť je sám podal. Přesto údajně odcestoval na poměrně dlouhou dobu do vzdáleného zahraničí, aniž by o takové skutečností odvolací soud vyrozuměl a svou neúčast u veřejného zasedání včas a řádně omluvil (je možné si představit situaci, kdy i delší pobyt v zahraničí může být nezbytný, avšak v tomto směru nebyla žádná argumentace uplatněna). V daném případě nebylo porušeno žádné ustanovení trestního řádu. Sice došlo k zásahu do práva obviněného na obhajobu, který však lze s ohledem na popsané skutečnosti označit za akceptovatelný a neporušující jeho právo na spravedlivý proces. Dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto v příslušné části zjevně neopodstatněné.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný vytýká, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, spočívá na nesprávném právním posouzení. Podle jeho názoru je tento popsán a argumentován v odůvodnění napadeného rozhodnutí tak, že vylučuje, aby naplnil zákonné znaky trestného činu loupeže. Naopak odůvodnění napadeného rozhodnutí vylučuje, že by spáchal skutek, který je mu kladen za vinu. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda rozhodnutí je zatíženo tvrzenými právními vadami.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Ve stručnosti lze připomenout, že ve smyslu ustanovení §234 tr. zák. se násilím rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž nemusí být vyjádřena výslovně. Postačí i konkludentní jednání, pokud je z něho i z dalších okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Pachatel se cizí věci zmocní, a to nejen, když ji sám napadenému odejme, ale i v případě, že mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 3 (následně též v odvolacím řízení Městský soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Ze skutkového zjištění je zjevné, že obviněný užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V prodejně firmy totiž namířil pistoli na majitele prodejny Ing. M. H., následně jej udeřil pistolí do obličeje a hlavy, až poškozený klesl na kolena a odtáhl jej do zadní místnosti k M. K. (jehož předtím za použití pistole fyzicky napadl a do této místnosti odtáhl neztotožněný spolupachatel), kde je oba kovovými pouty spoutali k sobě, poté obviněný oba poškozené hlídal, neztotožněný spolupachatel zatím vložil do tašky tři kusy notebooků s příslušenstvím, následně oba z prodejny utekli a při útěku tašku s věcmi odhodili. Obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť evidentně chtěl porušit zájmy chráněné trestním zákonem v ustanovení §234 tr. zák. Jeho jednání, byť k němu došlo před dlouhou dobou, je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění, ve spolupachatelství s další osobou a výše popsaným způsobem, který je nutno označit za surový a značně stresující pro poškozené osoby, porušil významné zájmy chráněné trestním zákonem, kterými jsou jednak osobní svoboda a jednak majetek.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v dané trestní věci nejedná.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně není v rozporu s odůvodněním rozhodnutí, jak je tvrzeno v dovolání. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se v odvolacím řízení ztotožnil a argumentačně je v napadeném rozsudku na str. 5 až 7 doplnil Městský soud v Praze.
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž není možno akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k