ECLI:CZ:US:2012:2.US.209.12.1
sp. zn. II. ÚS 209/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. R., zastoupeného PhDr. Mgr. Janou Koutnou, advokátkou, se sídlem Kostelní 1, 344 01 Domažlice, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011, č. j. 14 Co 331/2011-109, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2011, č. j. 10 C 69/2009-89, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv, konkrétně měly soudy porušit čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nerespektováním principů obsažených v čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny, a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a dále porušily čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný stěžovatelem proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení zadostiučinění ve výši 10.000.000 Kč za vzniklou újmu za nezákonná rozhodnutí a 1.000.000 Kč za vzniklou újmu za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 142/2002, které v době rozhodování nebylo ještě skončeno. Obecné soudy uznaly nárok stěžovatele na finanční satisfakci za průtahy v řízení, avšak pouze co do částky 60.000 Kč, a neuznaly nárok na finanční satisfakci za nezákonná rozhodnutí s odůvodněním, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 142/2002 stále pokračuje, takže v této věci žádné nezákonné rozhodnutí neexistuje.
Proti oběma shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost. Nesouhlasí se způsobem, jakým byla stanovena výše finanční satisfakce a v tomto směru především zpochybňuje postup soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvádí, jak dospěl k výši přisouzené finanční satisfakce za průtahy v řízení. Zásadní výhrady má proti postupu odvolacího soudu, který odmítl jím podané odvolání, pokud směřovalo proti vyhovujícímu výroku s odůvodněním, že se nelze odvolat proti vyhovujícímu výroku. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že takový závěr nelze z ustanovení občanského soudního řádu dovodit. Dále nesouhlasí se zamítnutím žaloby o zaplacení náhrady škody za nezákonná rozhodnutí. Argumentuje tím, že mu vznikla škoda vydáním rozsudků ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 142/2002 bez ohledu na to, že byly zrušeny a řízení dosud nebylo skončeno. Obecné soudy se meritem věci nezabývaly a odkázaly na řízení, které stále probíhá, ačkoliv se podle stěžovatele v uvedeném řízení nejedná o odškodnění za nezákonné rozhodnutí, ale o odškodnění za dobu strávenou ve vazbě. Především v tomto postupu obecných soudů spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení předmětu ústavní stížnosti spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 10 C 69/2009, a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud se již v minulosti několikrát vyjádřil k otázce výkonu veřejné moci v souvislosti s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu. Tato odpovědnost je v zákoně konstruována jako odpovědnost objektivní, které se nelze zprostit a která předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nelze tedy přehlédnout, že deliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek nesprávného úředního postupu, tedy takového, který lze označit za vadné či nedbalé nebo neodpovědné uplatňování veřejné moci (viz. např. nález sp. zn. II. ÚS 99/07). V těchto intencích obecné soudy postupovaly, a v tomto směru jim proto nelze ničeho vytknout.
Listina účastníkovi řízení garantuje právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (viz čl. 38 odst. 2). Z této formulace vyplývá, že při zjišťování odpovědnosti za průtahy v řízení se nelze omezit jen na samotnou délku řízení, ale je třeba se zabývat i důvody, které délku řízení způsobily. Je tomu tak proto, že v každém řízení je třeba respektovat i ostatní základní práva účastníků řízení, zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Projednání věci bez zbytečných průtahů proto nemůže vést k popření ostatních základních práv, která musí být v řízení respektována. Postupují-li orgány státu plynule a délka řízení je ovlivněna nutností respektovat základní práva všech jeho účastníků, nejde ze strany státu o nesprávný úřední postup, a to ani v případě, kdy délka řízení je nepřiměřená. Ústavní soud ve svém plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 uvedl: "Rychlost řízení může být uvažována až v rámci konkrétního - spravedlivého - procesu. Proces - byť by byl garantován jako "rychlý" - by neměl rozumného smyslu, pokud by nebyl spravedlivý, negarantoval spravedlivý výsledek, tedy (mj.) pokud by v něm neměl každý možnost domáhat se ochrany svého práva (jde o pojmovou součást procesu). Základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny každého na ochranu svého práva, realizovatelné v řízení, z povahy věci předchází rychlosti tohoto řízení, je jeho obligatorním východiskem. Jinak by se proces, a v něm i jeho rychlost, prakticky stávala samoúčelem."
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu, a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
To, co bylo řečeno shora, především v plném rozsahu dopadá na výtky stěžovatele směřující k postupu soudu prvního stupně při stanovení výše finanční satisfakce. Jde o postup, který odpovídá současnému náhledu na způsob stanovení výše odškodnění za průtahy v řízení, který je v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a který byl převzat i do rozhodovací praxe obecných soudů včetně Nejvyššího soudu, který v tomto smyslu sjednotil judikaturu soudů nižších stupňů. Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se zabýval výhradami stěžovatele formulovanými v ústavní stížnosti, které jsou pouze výrazem jeho nespokojenosti s výší stanovené satisfakce, ale nemají povahu námitek ústavněprávně relevantních.
Z hlediska kompetencí svěřených Ústavnímu soudu není oprávněná ani námitka týkající se výroku odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele směřující proti vyhovujícímu výroku soudu prvního stupně. Z povahy odvolání jako řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno. Odvolací soud odmítl odvolání stěžovatele, jen pokud směřovalo do výroku ad I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo stěžovateli co do částky 60.000 Kč plně vyhověno. Pokud odvolání směřovalo do výroku, kterým byla žaloba ve zbytku žalované částky zamítnuta, odvolání připustil a provedl věcný přezkum rozsudku soudu prvního stupně. Tento postup odvolacího soudu odpovídá smyslu právní úpravy civilního procesu a odpovídá požadavkům kladeným na spravedlivý proces, které jsou garantovány v čl. 36 Listiny, případně v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel v souběžném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 uplatňuje nároky na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o vazbě, vedené pod sp. zn. 17 C 142/2002. Toto řízení nebylo v době rozhodování této souzené věci skončeno, a protože v době rozhodování obecných soudů byla všechna meritorní rozhodnutí ve věci pod sp. zn. 17 C 142/2002 zrušena, nebylo zde žádné nezákonné rozhodnutí vydané v uvedené věci. Proto závěr obecných soudů, že nebylo možné se meritorně zabývat náhradou škody za nezákonná rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 142/2002 byl správný a opačný postup by byl právě v rozporu s kogentním ustanovením §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, na které se stěžovatel odvolává, neboť toto ustanovení předpokládá pravomocné rozhodnutí o zrušení nebo změně před tím pravomocně vydaného rozhodnutí. To zcela jednoznačně vyplývá z ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., který obsahuje výjimku z uvedené zásady. Ta ovšem na případ stěžovatele nedopadá. Pokud pak jde o škodu vzniklou stěžovateli nezákonnou vazbou, a v tomto řízení nemusí jít jen o odškodnění za dobu pobytu ve vazbě, jejímu projednání v řízení, které je předmětem tohoto přezkumu, bránila překážka věci zahájené.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu