ECLI:CZ:US:2012:2.US.2117.12.1
sp. zn. II. ÚS 2117/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Ž. a G. Ž., zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Otakarova 5, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3109/2009-656 ze dne 27. února 2012 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 289/2008-635 ze dne 9. února 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 25. 3. 2008, č. j. 1 C 116/2002-616, uložil vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení žalovanému, zaplatit stěžovatelům jako žalobcům částku 39 200 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně částky 344 338 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. O základu nároku na náhradu škody bylo pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 11. 2005 tak, že nárok žalobců je vůči žalovanému co do základu opodstatněn. Žalovaný, který na základě smlouvy vykonával pro žalobce malířské práce při rekonstrukci a dostavbě jejich domu, svou neopatrnou manipulací s kamny způsobil požár, který v noci ze 4. na 5. března 1992 poničil dům žalobců a v něm skladované zboží. Na základě provedeného dokazování, zejména výslechem žalobců a svědků, protokolem o ohledání místa činu a znaleckým posudkem dospěl soud k závěru, že výše škody způsobená na zásobách za 45 zjištěných položek činí 18 300,12 Kč a hodnota zničeného či poškozeného vybavení jednotlivých místností činí 20 925 Kč, obě tyto částky žalobcům přiznal a žalobu ve zbytku zamítl. Dovodil, že ohledně ušlého zisku z provozu restaurace a ubytovacích služeb za dobu jednoho roku po požáru žalobci neunesli důkazní břemeno, nedoložili jakékoliv podklady v tomto směru a ani znaleckým dokazováním na základě jejich účastnických výslechů se nepodařilo zjistit ani přibližnou výši zisku, jehož by mohli pravděpodobně dosáhnout. Znalkyni neposkytli žádnou součinnost, potřebnou k určení pravděpodobného zisku, a ani přes výzvu soudu k předložení dokladů a přes konkrétní pokyny znalkyně neposkytli vyžadované účetní a inventární podklady, k jejichž předložení byli vedeni. Daňová přiznání za rok 1993, jež vykazovala pouze vyčíslenou ztrátu v podnikání, nebyla pro zjištění výše dosahovaného zisku použitelná. Protože žalobci nedoložili, jakého zisku dosahovali v době před požárem, chybí skutkový podklad pro úvahu o výši následně ušlého zisku z hostinské a ubytovací činnosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, v napadeném zamítavém výroku o věci samé jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ve vyhovujícím výroku ohledně částky 39 200 Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku v napadeném rozsahu shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci neprokázali základní skutečnosti, jež by mohly být podkladem pro závěr o tom, zda a v jaké výši jim ušel zisk z provozu ubytovací a hostinské činnosti po škodné události, a ke svému tvrzení o výši ušlého zisku neuvedli žádné další okolnosti a žádné důkazy nenabídli ani v odvolání. Krajský soud podotkl, že v souvislosti s výpovědí svědků před soudem prvního stupně není dopis ČSAD z 24. 2. 1992 adresovaný žalobci důkazem o tom, že na dobu jednoho roku měli sjednáno ubytování pro 18 osob. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobci ve sporném řízení neunesli důkazní břemeno o svém tvrzení ohledně předpokládaného zisku ani o době, po kterou jim měl ušlý zisk vzniknout, a vzhledem k tomu, že i úvaha při použití §136 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") musí být skutkově podložena a vycházet z dostupných důkazů, nebyly pro postup podle tohoto ustanovení dány ani základní skutkové údaje.
Proti tomuto rozsudku podal výhradně jen žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítl, že v rozporu s hmotným právem se nalézá názor odvolacího soudu, že nemá nárok na ušlý zisk, protože nevyplýval ze smlouvy o ubytování. V tom spatřoval otázku zásadního právního významu, neboť tento názor nemá oporu v žádném právním předpisu. Poukázal na předložené potvrzení o ubytování vystavené ČSAD, s. p., v němž je uvedena cena za lůžko, počet osob i délka pobytu, a z dokazování vyplynulo, že řidiči po dobu trvání nárazové akce (rozvozu štěrku) byli skutečně ubytováni. Dále namítl nesprávné posouzení ušlého zisku z hostinské činnosti, uvedl, že není podstatné, že daňové přiznání vykazovalo ztrátu, ale že zde byl dosažen příjem, který soud nevzal v úvahu v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2001, a navíc soud měl o výši ušlého zisku ve smyslu §136 o. s. ř. rozhodnout. Kromě toho mu nebylo poskytnuto poučení ve smyslu §118a o. s. ř., takže řízení trpí touto vadou, protože mu nebylo umožněno, aby mohl svá tvrzení prokázat. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud neshledal ani existenci otázky zásadně právně významné, ani to, že by stěžovateli uplatněný formální odkaz na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn rovněž i materiálně. Dovolací soud podotkl, že pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že na základě tohoto důkazu nedospěl k závěru o výši zisku, jenž žalobcům ušel, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a nikoliv právních závěrů. Tentýž úsudek vztáhl i na otázku ušlého zisku z hostinské činnosti, když předloženým daňovým přiznáním, výslechem žalobce ani znaleckým dokazováním a ani důkazy dalšími nebylo prokázáno tvrzení žalobců o množství prodaných jídel. Dovozuje-li dovolatel, že z provedených důkazů vyplývá určité skutkové zjištění o výši nároku, a nesprávnost právního posouzení věci odvozuje od jiného - jím deklarovaného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v předcházejícím řízení, nejedná se dle dovolacího soudu o výhrady proti právnímu posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel tak rozhodnutí odvolacího soudu napadá nikoliv z hlediska aplikace práva, nýbrž z hlediska zjištěného skutkového stavu. Otázka důkazního břemene není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud vyzdvihl, že odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku správně vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobců prokázat základní skutkové okolnosti pro určení výše škody, a nelze mu proto vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků. Ze všech těchto (i některých dalších, méně významných) důvodů dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které tvrdí, že vedlejším účastníkem došlo k neoprávněnému zásahu do jejich práva vlastnit majetek a podnikat, neboť způsobil požár v jejich nemovitosti, takže jim znemožnil, aby majetek mohli užívat, a rovněž tak je prý omezil v právu podnikat, když v nemovitosti nemohou provozovat hostinskou ani ubytovací činnost, neboť nemají finanční prostředky na to, aby podnikání obnovili.
Stěžovatelé namítají, že řízení o náhradu škody před obecnými soudy trvalo 19 let (od roku 1993 do roku 2012) navzdory tomu, že předmětný spor prý nebyl nijak náročný ani po právní, ani po skutkové stránce. Uvádějí, že se jim nepodařilo získat na základě tohoto sporu žádné finanční prostředky k obnovení penzionu a podnikatelské činnosti. Vzhledem k délce soudního řízení, kde prý byla zjištěna řada zbytečných průtahů, nebylo toto řízení skončeno v přiměřené lhůtě, čímž prý došlo k odmítnutí poskytnutí spravedlnosti. Nepřiměřená délka řízení dle názoru stěžovatelů způsobila, že se ztížila či zcela zmizela možnost, aby prokazovali svá tvrzení, když - jak prý vyplývá z obsahu spisu - byly dokumenty České pojišťovny i daňového úřadu v průběhu doby skartovány. Sama délka řízení dle nich měla vliv na provádění dokazování, když výslechy svědků, které byly prováděny z odstupem více jak 10 let od události, o které měli vypovídat, musely být touto dobou rovněž ovlivněny.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich případě ani jeden ze soudů, který ve věci rozhodoval, nepostupoval podle §118a o. s. ř., a rozhodnutí proto byla překvapivá, když jim proti žalovanému nepřiznala náhradu škody, kterou tento způsobil.
Soudy se prý vůbec nezabývaly skutečností, že při jejich podnikatelské činnosti v letech 1991 až 1992 dosáhli stěžovatelé zisku, neboť prý uvažovaly tak, že když byly ve ztrátě, nemohou jim přiznat ušlý zisk, přičemž odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2001. Konečně soudy dle nich "ani nehodnotily příjem z hostinské činnosti, který jsme vypočítali tak, že jsme vycházeli z počtu míst v restauraci a z průměrných cen v restauraci a vzali jsme v úvahu doby dovolených a svátků". Protože je prý nepochybné, že z hostinské činnosti existoval příjem, měly soudy učinit rozhodnutí dle §136 o. s. ř. a určit jejich nárok podle své úvahy, anebo vysvětlit, z jakého důvodu tak nemohou učinit.
Své výhrady směřují stěžovatelé i vůči soudu dovolacímu. Vytýkají mu, že zcela přehlíží názory Ústavního soudu, které jsou projeveny v nálezech sp. zn. I. ÚS 869/2010 a sp. zn. IV. ÚS 670/09 z 6. 11. 2011, podle kterých názor dovolacího soudu, že dovolací důvod dle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Napadené rozhodnutí dle jejich přesvědčení na tuto judikaturu (i dřívější judikaturu) Ústavního soudu vůbec nereaguje a nevysvětluje, proč Nejvyšší soud nevychází z právě zmíněných názorů Ústavního soudu ČR. Takový postup dovolacího soudu prý nese rysy libovůle v rozhodování.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Koncepce dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení o. s. ř. odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn). Dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha dovolání opřeného o citované ustanovení občanského soudního řádu se ostatně odráží i v dikci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Co představuje otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám, a to právě za účelem plnění svých výše nastíněných úkolů.
U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci beze zbytku splnil. Provedl rekapitulaci stěžovatelem předestřených námitek, které tento pokládal za zásadně právně významné, a na jednotlivých výhradách ilustroval, proč tyto otázky materiálně nenaplňují stěžovatelem formálně deklarovaný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Stěžovatel totiž nesprávný postup odvolacího (a potažmo i nalézacího) soudu spatřoval především v hodnocení předložených listinných důkazů, což není úkolem a nemůže být předmětem dovolacího řízení založeného na možné existenci otázky zásadního právního významu, která je výlučně orientována na problematiku aplikace a interpretace pramenů práva, a nikoli všelikých listin soukromého původu. Za takové situace nebyl dovolací soud povinen podrobit meritornímu přezkumu. Argumentace stěžovatelů o nepřijatelném zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu zde nemůže obstát, neboť jednak šlo o dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. právní posouzení věci), a nikoli o dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jehož neakceptovatelnost v dovoláních opřených o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu byla terčem kritiky Ústavního soudu ve stěžovateli předestřených nálezech, jednak v nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru o pouze formálním uplatnění dovolacího důvodu podle písmene b), když materiálně stěžovatel brojil proti hodnocení skutkových okolností ze strany odvolacího soudu. Nálezy Ústavního soudu tak nejsou na případ stěžovatelů aplikovatelné či jejich závěry jinak subsumovatelné.
Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutí soudu druhé stolice, je třeba s rekurzem na shora nastíněné konstatovat, že postrádají relevantní ústavněprávní rozměr, jelikož veskrze opět směřují proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil důkazy. Soud odvolací jasně uvedl, proč stěžovatelé ve sporném řízení neunesli důkazní břemeno o svém tvrzení ohledně předpokládaného zisku ani o době, po kterou jim měl ušlý zisk vzniknout, včetně úvahy možného použití §136 občanského soudního řádu, když pro takový postup podle tohoto ustanovení nebyly dány ani základní skutkové údaje. S tímto odůvodněním však stěžovatelé v ústavní stížnosti ani nijak nepolemizují. V žádném případě se však nejedná o opomenutí soudu zabývat se tvrzeními účastníků, jak o tom jsou přesvědčeni stěžovatelé. Soud druhého stupně tedy řádně osvětlil, proč nemohl aplikovat §136 o. s. ř. Pokud pak jde o jejich výhrady stran absence poučení ve smyslu §118a o. s. ř., vypořádal se s nimi již soud dovolací, když žádné pochybení neshledal (viz str. 3 až 4 napadeného usnesení dovolacího soudu). V této souvislosti dlužno poznamenat, že odůvodnění Nejvyššího soudu nevykazuje žádné prvky přepjatého formalismu či libovůle, je logické a přesvědčivé. Ústavní soud proto ani těmto výtkám nemohl přisvědčit.
Pokud jde o námitky stran nepřiměřené délky soudního řízení, je třeba poznamenat, že stěžovatelé nedoložili vyčerpání všech prostředků, které jim právní řád nabízí na ochranu jejich základního práva. Především nedoložili, zda a popřípadě i jak bylo rozhodnuto o jejich stížnosti na průtahy řízení ve smyslu §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších změn. Ústavní soud proto nemohl k těmto výhradám nijak přihlédnout.
Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu