ECLI:CZ:US:2012:2.US.2210.12.2
sp. zn. II. ÚS 2210/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 č.j. 3 Tdo 291/2012-23, rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 8. 2011 č.j. 1 T 52/2009-206 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2011 sp. zn. 5 To 393/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že v řízení bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 8. 2011 č.j. 1 T 52/2009-206 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zákona a byla odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Proti rozsudku podala odvolání, které bylo Krajským soudem v Ostravě dne 11. 11. 2011 zamítnuto jako nedůvodné.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání stěžovatelky odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v průběhu trestního řízení nebylo náležitě přihlédnuto ke všem skutečnostem, na které poukazovala v rámci své obhajoby, obhajoba v žádném případě nebyla vyvrácena a soudy dospěly k nesprávnému závěru o tom, že se dopustila trestného činu, čímž mělo dojít k závažnému porušení práva na spravedlivý proces.
Podstata jednání, pro které byla stěžovatelka odsouzena, je, že v trestním řízení proti R. G. jako svědkyně uvedla, že dne 11. 7. 2007 sama řídila motorové vozidlo tov. zn. Audi S8 černé barvy RZ XXX XXXX, které následně předala R. G. bez klíčů od vozidla, a že v rámci firmy, v níž spolupracuje s R. G., běžně přebírala sama poštu určenou i do jeho vlastních rukou a takto osobně převzala i rozhodnutí o odebrání řidičského průkazu, přičemž se dotyčný o tomto rozhodnutí nedozvěděl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkový stav věci, její námitky v rámci obhajoby a uzavírá, že orgány činné v trestním řízení, včetně Nejvyššího soudu při rozhodování vycházely z presumpce viny, která je zcela cizí trestnímu řízení, které je založeno na zásadě, že vina musí být obviněnému prokázána. Bylo tak porušeno její právo na spravedlivý proces, v důsledku čehož byla nespravedlivě odsouzena pro jednání, které není trestné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Obecné soudy všech stupňů věnovaly souzenému případu dostatečnou pozornost. Jak soud nalézací, tak soud odvolací a posléze i soud dovolací reagovaly na všechny námitky obhajoby stěžovatelky a dostatečným způsobem se s nimi v napadených rozhodnutích vypořádaly.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Vzhledem k tomu, že její námitky se plně překrývají s námitkami uvedenými již v odvolání a dovolání, je evidentní, že stěžovatelka má Ústavní soud za další (již třetí) odvolací instanci, což je však role, která mu v žádném případě nepřísluší.
Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatelka využila možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatelka přitom neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejích ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu