ECLI:CZ:US:2012:2.US.2227.11.1
sp. zn. II. ÚS 2227/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. T., zastoupeného JUDr. Hanou Potůčkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Pod Skalkou 1234, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 ve věci sp. zn. 6 Tdo 618/2011, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011 ve věci sp. zn. 12 To 605/2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 10. 2010 ve věci sp. zn. 6 T 40/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 4 k Úmluvě.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, za což mu byl dle ustanovení §250 odst. 2 a §35 odst. 2 trestního zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, k jehož výkonu byl dle ustanovení §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona zařazen do věznice s dozorem; současně byla stěžovateli dle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu jim vzniklé škody. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným spácháním trestného činu podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, za což mu byl dle ustanovení §250 odst. 2, §35 odst. 1 a §37a trestního zákona uložen společný a úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, k jehož výkonu byl dle ustanovení §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona zařazen do věznice s dozorem; současně byla stěžovateli i rozhodnutím odvolacího soudu uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu vzniklé škody. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje spáchání skutků, kterými si měl v srpnu 2009 u R. M. a M. Š., s úmyslem získat majetkový prospěch, objednat provedení instalatérských prací spočívajících ve zhotovení rozvodů vody a kanalizace a v montáži sádrokartonů v podkroví domu č. p. XX v obci C., vlastněného rodiči stěžovatelovy přítelkyně, čímž měl způsobit škodu ve výši 14 375,- Kč a 104 029,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že uvedené skutky vůbec není možno podřadit pod skutkovou podstatu podvodu dle ustanovení §250 trestního zákona. Stěžovatel totiž neměl úmysl obohatit se, neboť s poškozenými nesjednával rozsah prací, jejich cenu, ani jim nedával ujištění, že má finanční prostředky na zaplacení, respektive že za práce sám zaplatí. Stěžovatel navíc zdůrazňuje, že jeho jednání neobsahovalo znak podvodného jednání, neboť by si musel být vědom, že využívá omylu poškozených, jelikož dodatečné uvědomění si omylu již znaky trestného činu podvodu nenaplňuje. V případě těchto sporných skutků tak stěžovatel dovozuje toliko možné občanskoprávní důsledky svého jednání, nikoliv však konsekvence trestněprávní.
Výhrady vznáší stěžovatel dále ke stanovení výše škody vzniklé oběma poškozeným. Dle názoru stěžovatele postupovaly obecné soudy v této otázce proti závěrům uvedeným v judikátech R 42/1990 a R 14/1977, neboť ve věci nebyl předložen věrohodný doklad o reálné ceně provedených prací a soudy nezkoumaly, zda vůbec nastala splatnost závazku. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že výše škody (v daném případě "nikoli malá") má rozhodující význam pro posouzení nebezpečnosti činu pachatele pro společnost a také rozhoduje o výši trestu.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jeho dovolání bylo odmítnuto zcela formalisticky, neboť se Nejvyšší soud věcně nezabýval stěžovatelovou argumentací, jež svým obsahem naplnila dovolací důvod stanovený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí tak stěžovatel považuje za porušující jeho základní práva a svobody, neboť obecné soudy svévolně interpretovaly rozhodná ustanovení trestního zákona a občanského zákoníku. Stěžovatel nadto poznamenává, že obdobný postup může být návodem na řešení sporů z oblasti občanského práva, kdy lze osobu, jež nezaplatí za služby či zakázku požadovanou cenu, trestně stíhat, protože v trestním řízení může poškozený ohledně požadované ceny dosáhnout snadněji exekučního titulu, než jak by tomu bylo v řízení občanskoprávním.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti tvrdí, že se v případě jeho ústavní stížnosti nejedná o pouhé námitky vůči hodnocení důkazů nebo proti nesprávné aplikaci hmotného práva obecnými soudy, ve své podstatě ovšem ústavní stížnost svým obsahem formu pouhé polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, jež setrvává výhradně v rovině práva podústavního, nepřekračuje, na čemž nic nemění ani odkazy na jednotlivá ustanovení Listiny a Úmluvy, neboť tyto odkazy nejsou doprovázeny žádnou ústavněprávní argumentací.
Je-li tedy podstatou ústavní stížnosti tvrzení stěžovatele, že obecnými soudy nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty podvodu dle ustanovení §250 trestního zákona, postačí plně odkázat na odůvodnění napadených rozsudků soudů první a druhé instance, ze kterých jednoznačně vyplývá, že se tyto soudy dostatečně vypořádaly se stěžovatelovými námitkami a přesvědčivě vyvrátily jeho obhajobu, a to včetně prokázání stěžovatelova podvodného jednání ve vztahu k poškozeným (tedy již v okamžiku sjednávání smluv o dílo). Znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (škoda, obohacení a uvedení v omyl) tak byly zjevně naplněny rovněž v případě stěžovatelem zpochybňovaných skutků, pročež odkazy na porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny nejsou případné.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že obecné soudy při stanovení výše škody způsobené poškozeným M. a Š. neprovedly znalecké ocenění jimi fakturovaných prací, postačí připomenout, že provedení znaleckých posudků považovaly nalézacího i odvolací soud za nadbytečné a toto své stanovisko v odůvodněních napadených rozsudků rozumně odůvodnily (viz zejména str. 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatelovy odkazy na dané judikáty přitom nejsou příliš přiléhavé, neboť jeden z nich se týkal ocenění podvodně vylákané věci (tedy nikoliv služby) a druhý se týkal jiné skutkové podstaty (souvisel s trestným činem neoprávněného užívání cizího motorového vozu). Z obsahu ústavní stížnosti navíc nevyplývá, jak by se případné snížení stanovené vzniklé škody mohlo efektivně promítnout do výměry uloženého trestu, pokud tato částka i po hypotetickém vyloučení škody vzniklé stěžovatelem rozporovanými skutky nemohla klesnout pod hranici škody "nikoli malé" ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona, tedy pod částku 25 000,- Kč, pakliže jen škoda vzniklá poškozenému H., již stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje, tuto částku sama přesáhla.
Namítá-li stěžovatel, že projednávaná věc může být "povzbuzením" pro dle jeho názoru obdobné případy řešení civilněprávních sporů snadnější trestněprávní cestou, je namístě zdůraznit, že taková představa nemá reálné opodstatnění, neboť při aplikaci principu oficiality a zásady in dubio pro reo má poškozený výrazně slabší procesní postavení než žalobce v řízení civilním, nadto poškození bývají zpravidla odkazováni se svým nárokem právě na řízení občanskoprávní.
Ve vztahu k námitce formalistického postupu Nejvyššího soudu konečně postačí připomenout, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož aplikace připadá do úvahy toliko za naplnění taxativně určených důvodů. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že svým dovoláním jeden z dovolacích důvodů naplnil, toto své přesvědčení však nikterak argumentačně nedokládá. Ústavní soud se proto omezí na sdělení, že v postupu Nejvyššího soudu žádné ústavněprávně relevantní pochybení neshledal.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích učinily Okresní soud v Kutné Hoře, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu