ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.618.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 618/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2011 o dovolání, které podal obviněný T. T . , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 12 To 605/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 40/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 6 T 40/2010, byl obviněný T. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě I.) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a (v bodě II.) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „I. dne 28. 5. 2009 v Č. prostřednictvím internetové komunikace ICQ, v úmyslu vlastního obohacení, vylákal od O. L., mobilní telefon zn. HTC Universal v hodnotě 3.200,-- Kč, sluchátka zn. Senhheiser PX 100 v hodnotě 750,-- Kč a finanční hotovost 1.300,-- Kč s tím, že výměnou za tyto věci zašle externí DVD mechaniku LITE ON a notebook zn. Toshiba NB 100, ačkoliv neměl v úmyslu O. L. tyto věci zaslat, mobilní telefon, sluchátka a finanční hotovost si ponechal pro svoji potřebu, DVD mechaniku ani notebook poškozenému O. L. nezaslal a způsobil mu tak škodu ve výši nejméně 5.250,-- Kč,
II. 1) v srpnu 2009 v úmyslu získat majetkový prospěch, objednal u R. M., provedení instalatérských prací spočívajících v rozvodech vody a kanalizace v koupelně v podkroví domu v obci C., ačkoliv věděl, že je bez finančních prostředků, nemá stálý zdroj příjmu a za provedené práce nezaplatí, poté, co byly práce provedeny a byla mu vystavena faktura na částku 14.375,-- Kč, tuto neuhradil a R. M. tak způsobil škodu ve výši 14.375,-- Kč,
2) v srpnu 2009 v úmyslu získat majetkový prospěch, objednal u M. Š., provedení prací spočívajících v montáži sádrokartonových konstrukcí v podkroví domu v obci C., ačkoliv věděl, že je bez finančních prostředků, nemá stálý zdroj příjmu a za provedené práce nezaplatí, navíc při sjednání zakázky tvrdil, že peníze má zajištěné ze stavebního spoření pana V. Š., bytem C., což se nezakládalo na pravdě, a poté, co byly práce v září 2009 provedeny a dne 29. 9. 2009 mu byla vystavena faktura na částku 104.029,-- Kč, tuto neuhradil a M. Š. tak způsobil škodu ve výši 104.029,-- Kč,
3) v přesně nezjištěný den v měsíci září 2009 v C., v úmyslu získat majetkový prospěch, vylákal od R. H., částku 34.000,-- Kč s tím, že do druhého dne sežene 4 ks výkonných notebooků, ačkoliv věděl, že žádné notebooky shánět nebude a peníze použije pro svoji potřebu, do současné doby notebooky nedodal, peníze R.H. nevrátil a způsobil mu tak škodu ve výši 34.000,-- Kč,
tedy způsobil celkem škodu ve výši 152.404,-- Kč“ .
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 6 T 18/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 13 To 305/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným R.M. částku ve výši 14.375,- Kč, M.Š. částku ve výši 104.029,- Kč, R. H. částku ve výši 34.000,- Kč a O. L. částku ve výši 5.250,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 12 To 605/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému O.L. Za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §37a tr. zák. zrušil výroky o vině, trestu i náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 6 T 18/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 13 To 305/2010, a obviněného při nezměněném výroku o vině v bodě II. a při nezměněném výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným R. M., M. Š. a R. H. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť „1. v přesně nezjištěné době měsíce března 2009 v úmyslu vlastního obohacení jako prodávající při internetové aukci na portálu Odklepnuto.cz nabízel v dražbě mobilní telefon značky Nokia N96 za částku 6 000,- Kč, tuto dražbu vyhrál coby kupující D. M., kterému po uhrazení dohodnuté ceny vědomě zaslal prostřednictvím České pošty, s. p., nefunkční mobilní telefon značky Nokia 9300 v hodnotě 1 000,-- Kč, tedy jiný telefon než ten, který byl předmětem dražby, a uvedeným jednáním způsobil poškozenému D.M. škodu ve výši 6.000,- Kč,
2. v přesně nezjištěné době měsíce dubna 2009 v úmyslu vlastního obohacení komunikací prostřednictvím služby ICQ vylákal od poškozeného P. V., v několika dílčích platbách částku 75 450,- Kč, které mu poškozený zaslal bezhotovostními převody na účet pod příslibem dodání 16 ks telefonních přístrojů IPHONE 8GB, které však nikdy nevlastnil, ani žádný z těchto telefonů nezakoupil za zaslané peníze od jiného prodejce, telefony mu do dnešního dne nezaslal a peníze nevrátil, uvedeným jednáním sebe obohatil a poškozenému P.V. způsobil škodu ve výši 75 450,- Kč,
3. dne 28. 5. 2009 v Č. prostřednictvím internetové komunikace ICQ, v úmyslu vlastního obohacení, vylákal od O. L., mobilní telefon zn. HTC Universal v hodnotě 3 200,- Kč, sluchátka zn. Senhheiser PX 100 v hodnotě 750,- Kč a finanční hotovost 1 300,- Kč s tím, že výměnou za tyto věci zašle externí DVD mechaniku LITE ON a notebook zn. Toshiba NB 100, ačkoliv neměl v úmyslu O. L. tyto věci zaslat, mobilní telefon, sluchátka a finanční hotovost si ponechal pro svoji potřebu, DVD mechaniku ani notebook poškozenému O. L. nezaslal a způsobil mu tak škodu ve výši nejméně 5 250,- Kč,
čímž způsobil v bodech 1/ - 3/ škodu v celkové výši 86 700,- Kč“ . Za tento trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným v bodě II. napadeného rozsudku, obviněného podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným D. M. částku ve výši 6.000,- Kč, J. V. částku ve výši 56.950,- Kč a O. L. částku ve výši 5.250,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo namístě občanskoprávní řízení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv byl dán důvod dovolání uvedený v písm. e) a g).
Ve svém mimořádném opravném prostředku prohlásil, že sebe ke škodě cizího majetku neobohatil tím, že by někoho uvedl v omyl. Uvedl, že poškození R. M. a M.Š. dobře věděli, že dům, v němž práce prováděli, není jeho vlastnictvím, ale patří rodičům jeho přítelkyně M. Š., přičemž také faktury adresovali jejímu otci V. Š. Byli si tedy plně vědomi, že je pouze přítelem dcery vlastníků a nepředpokládali, že by práce na cizí nemovitosti financoval. K tomu dodal, že byl sám informován o stavebním spoření své přítelkyně a o finančních prostředcích jejich rodičů a neměl důvod pochybovat o tom, že by provedené práce nebyly zaplaceny, resp. podotkl, že zhodnocením cizího majetku nedošlo a ani nemohlo dojít k jeho obohacení.
Dále vyjádřil přesvědčení, že z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že měl v úmyslu poskytnout poškozenému R. H. zboží. Poznamenal, že mu (poškozenému H.) po převzetí zálohy předal mobilní telefon Samsung a dokoupil notebooky, které však jmenovaný poškozený odmítl převzít, takže mu (obviněnému) vznikla škoda a sám se dostal do ztráty.
Následně shledal, že nezaplacení dlužních částek bylo posouzeno jako trestné činy, ačkoliv tato věc měla být projednána v občanskoprávním řízení. Podle jeho slov by při něm byla řádně zkoumána oprávněnost požadavků poškozených, zatímco v trestním řízení tomu tak nebylo, když mu byla uložena náhrada škody bez dalšího dokazování, čímž byl poškozen. Zdůraznil, že zejména u pohledávek poškozených R. M. a M. Š. by jejich úspěch v občanskoprávním řízení nebyl pravděpodobný. Poškozený R. M. totiž podle něho slíbil udělat rozvod vody levně, měl ho hotový za 2 až 3 dny a poté si vyúčtoval částku 14.357,- Kč, s níž nesouhlasili. S poškozeným M. Š. byla dohodnuta cena sádrokartonářských prací kolem 30.000,- Kč, tu ale bez upozornění navýšil na 104.000,- Kč, ačkoli práce nebyly dokončeny. Otec mu pak sdělil, že je to natažená cena. Doplnil, že návrh na ustanovení znalce k provedené práci byl zamítnut a soudu nebyly předloženy doklady o předání a převzetí prací, dodací listy ani doklady o doručení faktur. Za této situace neměl být odsouzen.
Poté, co připomněl dikci ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., konstatoval, že orgány činné v trestním řízení mohou opírat svá rozhodnutí jen o nepochybně zjištěné skutečnosti, popř. že zásada objektivní pravdy vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta. Namítl, že tato zásada nebyla v jeho případě dodržena, když v průběhu řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by sliboval úhradu prací na cizí nemovitosti ze svých prostředků, resp. z výpovědí svědků nevyplývá, jakým způsobem je měl uvádět v omyl. Upozornil, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, jež mohly svědčit v jeho prospěch a přispěly by ke zjištění skutečného stavu věci. Soud tak neměl podklady pro správné právní posouzení skutku a pro své rozhodnutí. Uzavřel, že nebylo věrohodným a nezpochybnitelným důkazem prokázáno, že se dopustil trestného jednání v rozsahu uvedeném v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře a že má za to, že předmětné řízení nesplňuje kriteria spravedlivého procesu, neboť v něm nebyly uplatněny všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 12 To 605/2010, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 6 T 40/2010, včetně vadného řízení mu předcházejícího, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, doplnění dokazování a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 12 To 605/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neuvedl žádné právně relevantní argumenty. Jeho námitku, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo namístě řízení občanskoprávní, není možno pod předmětný (a ani jiný) dovolací důvod podřadit.
Obiter dictum však Nejvyšší soud poznamenává, že skutky obviněného vykazují známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozenými. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, neboť obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchané skutky mohly být posouzeny jako trestné činy, za které lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího a odvolacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty (dvojnásobného) trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (včetně jeho materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazků, jejichž vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného, jež vztáhl k výroku o vině, směřují výhradně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že základním předpokladem pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř. V posuzované trestní věci však nebylo odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto ani odmítnuto, z čehož plyne, že v daném případě není relevantní uplatnění předmětného dovolacího důvodu možné.
Nad tento rámec lze velmi stručně poznamenat, že v projednávané věci by nemohlo jít o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. též proto, že Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku obviněného rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem, a o druhou alternativu rovněž proto, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý