ECLI:CZ:US:2012:2.US.2238.09.1
sp. zn. II. ÚS 2238/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 22. března 2012 sp. zn. II. ÚS 2238/09 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. 8 C 141/2009, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po Ministerstvu práce a sociálních věcí zaplacení peněžité částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení.
Výrok
I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2009 č. j. 8 C 141/2009-40 se ve výroku II ruší.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5.
Rozhodnutím ze dne 29. 6. 2007 Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost manžela stěžovatelky J. B. o úpravu důchodu podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů; současně usnesením ze stejného dne řízení o žádosti zastavila. Dne 23. 7. 2007 J. B. zemřel, pročež dne 27. 12. 2007 předložila stěžovatelka ve věci vlastní stížnost, jíž se domáhala vyplacení doplatku přídavku k důchodu podle nařízení vlády č. 51/1994 Sb., o nárocích osob, kterým byl odňat nebo snížen důchod podle dřívějších předpisů, a některých osob účastných soudní rehabilitace. Následně Česká správa sociálního zabezpečení usnesením ze dne 27. 2. 2008 zrušila usnesení ze dne 29. 6. 2007, jímž řízení zastavila, a rozhodnutím ze dne 17. 6. 2008 přiznala stěžovatelce doplatek jednorázového přídavku k důchodu ve výši 1 560 Kč.
Dne 24. 7. 2008 požádala stěžovatelka Ministerstvo práce a sociálních věcí o přiměřené zadostiučinění za průtahy v předmětném řízení ve výši 1 200 Kč. Jelikož ministerstvu šestiměsíční lhůta ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, marně uplynula, podala stěžovatelka na ministerstvo žalobu, jíž se domáhala vyplacení uvedené částky.
Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka netvrdila a nedoložila existenci imateriální újmy, respektive příčinnou souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem; současně soud dle úspěchu ve věci uložil stěžovatelce náhradu nákladů řízení žalovaného ve výši 8 211 Kč.
Stěžovatelka si je vědoma, že podává ústavní stížnost proti rozhodnutí o tzv. bagatelní věci a o nákladech řízení, tedy proti výrokům, jež většinou přezkumu Ústavního soudu nepodléhají, domnívá se ovšem, že oba napadené výroky představují natolik závažný exces v rozhodovací činnosti obecných soudů, že jimi jsou přímo dotčena její ústavně garantovaná práva.
Pokud totiž obvodní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu pro neprokázání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou imateriální újmou, dopustil se dle jejího názoru svévole, neboť podle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzniká imateriální újma již samotným nesprávným úředním postupem; jestliže tedy stěžovatelka prokázala nesprávný úřední postup, nemusela již dokazovat existenci příčinné souvislosti. Odkaz na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 712/06 ze dne 27. 9. 2007 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku je přitom nepřípadný, neboť je skutkově zcela odlišný od projednávané věci.
Ve vztahu k výroku o nákladech řízení se potom stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz níže) domnívá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, pokud se ministerstvo v dané věci nechalo zastupovat advokátem, respektive že náklady právního zastoupení advokátem není možno v dané věci považovat za náklady potřebné k účelnému bránění práva.
Stěžovatelka v průběhu řízení o ústavní stížnosti opakovaně doplňovala svoje podání. V doplnění ze dne 24. 9. 2009 stěžovatelka odkázala na existenci celé řady rozhodnutí Městského soudu v Praze (rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 228/2008, 64 Co 406/2007, 69 Co 10/2008, 69 Co 87/2008, 51 Co 265/2008, 55 Co 229/2008 a 12 Co 202/2009), v nichž byla žalobcům přiznána finanční satisfakce za průtahy řízení. V doplnění ze dne 4. 1. 2010 stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (viz níže), v níž byla řešena obdobná právní věc, a v doplnění ze dne 22. 4. 2010 rozšířila seznam rozsudků Městského soudu v Praze (o rozsudky ve věcech sp. zn. 23 Co 307/2009, 21 Co 339/2009, 62 Co 298/2009, 54 Co 497/2009, 13 Co 11/2010 a 54 Co 581/2009) a poukázala na další nález v obdobné věci sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449). V doplněních ze dne 16. 8. 2010 a 29. 8. 2011 konečně stěžovatelka připomněla existenci nálezů ve věci sp. zn. II. ÚS 3246/09 a sp. zn. II. ÚS 1215/10 (oba viz níže); v posledně uvedeném doplnění stěžovatelka nadto poukázala i na zprávu veřejného ochránce práv, jež podrobila postup Ministerstva práce a sociálních věcí závažné kritice.
Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení o správnosti ústavní stížností napadeného rozsudku, neboť dle jeho názoru nikterak nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Vyjádření vedlejšího účastníka České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, respektive jeho v projednávané věci právního zástupce, nebylo v dané věci Ústavním soudem vyžadováno, neboť k otázce věcně posuzované níže již měl Ústavní soud k dispozici jeho vyjádření poskytnuté v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 3246/09 a sp. zn. II. ÚS 1215/10 (viz níže).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
V části týkající se rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na částku 1 200 Kč je třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť směřuje proti výroku o tzv. bagatelní částce, přičemž stěžovatelka nepředkládá žádné "silné" důvody, na jejichž základě by danou otázku měl - ve své podstatě věcně - posoudit Ústavní soud za situace, kdy je řádný opravný prostředek v soustavě obecných soudů vyloučen (ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu).
Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že oním "silným" důvodem nemůže být tvrzení stěžovatelky, že okolnosti věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 712/06 jsou od posuzované věci zcela odlišné, pročež odkaz obvodního soudu v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku na usnesení vydaném v tomto řízení není případný; v řízení sp. zn. III. ÚS 712/06 (viz výše) sice byla projednávána skutkově odlišná věc, avšak zde uvedený závěr, že existence (imateriální) újmy a příčinná souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem musí být tvrzena a doložena, je obecně platný. Odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci samé proto nevykazuje prvky libovůle (svévole), jež jediné by v daném kontextu odůvodňovaly zásah Ústavního soudu do věcného rozhodnutí obvodního soudu.
Důvodnou shledal Ústavní soud ústavní stížnost v části týkající se výroku o nákladech řízení, tedy v otázce, jež byla z obdobných pozic otevřena Ústavním soudem již ve stěžovatelkou odkazovaných nálezech. Od závěrů uvedených v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357), sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507), sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715), sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779) či sp. zn. IV. ÚS 2855/10 ze dne 21. 2. 2011 (N 18/60 SbNU 191) neshledal Ústavní soud v projednávané věci důvod se odchýlit.
Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí, tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který má k výkonu právních agend příslušné právní odbory zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy (vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pak byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal). V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz výše), který byl východiskem i pro další výše uvedené nálezy, Ústavní soud uvedl, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.
Druhý senát Ústavního soudu považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní [srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 1625/09 ze dne 9. 7. 2009 a sp. zn. II. ÚS 2257/08 ze dne 7. 7. 2009 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz) a mutatis mutandis nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 2513/09 ze dne 2. 2. 2010 (N 17/56 SbNU 169)]. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.
O takový případ se však v projednávané věci jednoznačně nejednalo. Důvod, pro který byla žaloba podána, byl vylíčen zcela srozumitelně, podstata sporu nebyla složitá, stejně tak bylo zřejmé, o jaká ustanovení zákona je nárok opřen (§31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů). K zamítnutí žaloby došlo ve své podstatě z důvodu neunesení důkazního břemene (resp. břemene tvrzení), vlastní nárok tedy vůbec nebyl věcně posuzován. Za této situace nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva výdaje související se zastupováním žalované advokátem v soudním řízení, a nelze tak spravedlivě žádat po stěžovatelce, aby takto vzniklé náklady žalované, s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu, hradila.
Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 5 výše uvedené aspekty ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, výrok o nákladech řízení odůvodnil pouze odkazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na příslušné předpisy stanovující výši odměny advokáta, došlo v předmětné věci k porušení principu řádného a spravedlivého procesu, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti částečně vyhověl a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2009 č. j. 8 C 141/2009-40 ve výroku II o nákladech řízení podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.