ECLI:CZ:US:2012:2.US.2658.10.1
sp. zn. II. ÚS 2658/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 5. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 ve věci ústavní stížnosti Družstva Pasáž, se sídlem Hrnčířská 1305/2, Děčín, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 76/2008-291 ze dne 15. června 2010, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a Oblastního stavebního bytového družstva Děčín, se sídlem Jeronýmova 425, Děčín, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Výrokem I usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 76/2008-291 ze dne 15. června 2010 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok I usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 76/2008-291 ze dne 15. června 2010 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 13. září 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Okresního soudu v Děčíně (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 13 C 165/2002, z něhož vyplynulo následující:
Rozsudkem č. j. 13 C 165/2002-144 ze dne 27. září 2005 Okresní soud v Děčíně rozhodl o žalobě stěžovatele na určení vlastnického práva k bytům a nebytovým jednotkám z titulu vypořádání majetku, práv a povinností dle ustanovení §29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti se vznikem stěžovatele, k němuž došlo dne 10. dubna 1996 vyčleněním z družstva vedlejšího účastníka dle citovaného zákona. Nalézací soud určil, že žalobce-stěžovatel je od 10. dubna 1996 podílem 2413/2820 spoluvlastníkem domu s byty a nebytovými prostory (blíže specifikovaného ve výroku rozsudku) a vlastníkem bytových jednotek a nebytové jednotky (také blíže označených ve výroku rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem č. j. 35 Co 352/2006-184 ze dne 10. ledna 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému (v řízení před Ústavním soudem vystupuje jako vedlejší účastník) v části, v níž bylo určeno, že stěžovatel je spoluvlastníkem společných částí domu podílem 702/2820 a vlastníkem bytových jednotek 1305/1, 1305/2, 1305/5, 1305/6, 1305/9, 1305/10, 1305/12, 1305/13, 1305/14 a 1305/17 v domě (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba na určení spoluvlastnictví žalobce v širším rozsahu, než je jeho spoluvlastnictví ke společným prostorám, a dále na určení vlastnictví k nebytové jednotce č. 1305/18 - provozovně, dílně (výrok II) a že se v celém rozsahu zamítá žaloba proti žalovaným č. 2 a 3 (výrok III). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 2860/2007-205 ze dne 13. prosince 2007 rozhodnutí soudu druhého stupně v odstavci II a III výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem č. j. 35 Co 76/2008-222 ze dne 25. srpna 2008 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodnutí soudu prvního stupně v části, o níž původně rozhodl měnícím výrokem, který dovolací soud zrušil, potvrdil s tím, že ve zbytku zůstává jeho první rozsudek nedotčen, neboť nebyl napaden dovoláním. Odvolací soud změnil nicméně rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III o nákladech řízení, a to tak, že první žalovaný (vedlejší účastník) je povinen nahradit žalobci (stěžovateli) k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 13 077,40 Kč a České republice u Okresního soudu v Děčíně náklady řízení státem zálohované ve výši 2 315,50 Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. června 2009 (N 141/53 SbNU 747) byla poté zrušena část výroku II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. srpna 2008, jíž bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení před okresním soudem ve výši 13 077,40 Kč s právním názorem, že výši náhrady nákladů za řízení před okresním soudem, na niž má stěžovatel, který byl ve sporu zcela úspěšný, nárok, je třeba, pokud jde o odměnu jeho advokáta přiznávanou mu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), stanovit nikoliv podle §9 odst. 3 písm. a), ale podle §8 odst. 1 tohoto advokátního tarifu. Jinými slovy, výši odměny advokáta stěžovatele bylo třeba odvíjet od ceny nebytové a bytových jednotek, které byly předmětem daného řízení o určení vlastnického práva stěžovatele k nim.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tedy znovu rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky, a to napadeným usnesením č. j. 35 Co 76/2008-291 ze dne 15. června 2010, jímž změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů za řízení před okresním soudem ve výši 109 245 Kč u jeho právního zástupce do tří měsíců od právní moci usnesení (výrok I) a ve stejné lhůtě uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit České republice u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci náklady řízení státem zálohované ve výši 1 684 Kč (výrok II). Ve zbytku zůstalo jeho předchozí rozhodnutí - rozsudek ze dne 25. srpna 2008 nedotčeno (výrok III).
Odvolací soud, vázán právním názorem Ústavního soudu, vycházel při stanovení odměny advokáta dle §7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 19 068 323 Kč, tj. tržní ceny bytových jednotek a nebytové jednotky ke dni 9. prosince 1996, určené ve znaleckém posudku vypracovaném znalcem z oboru ekonomika, stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí, a tuto odměnu vyčíslil na částku 211 412,50 Kč. Celkové náklady řízení na straně stěžovatele před okresním soudem činily dle odvolacího soudu 218 490 Kč, tuto částku stěžovateli v napadeném rozhodnutí však nepřiznal, shledávaje v konkrétním případě existenci důvodu zvláštního zřetele hodného ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud na podkladě ekonomické rozvahy zpracované k 31. prosinci 2008, vysvětlení k ní ze dne 25. března a 22. dubna 2010, jež byly soudu dodány vedlejším účastníkem, dospěl k závěru, že přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli v plné výši by mohlo vést k odčerpání finančních prostředků vedlejšího účastníka v takovém rozsahu, že by to mohlo ohrozit jeho řádný chod a jeho členy. Doložený hmotný majetek vedlejšího účastníka, s ohledem na předmět jeho činnosti, slouží totiž převážně potřebám členů družstva, nikoli pro ziskové účely, vedlejší účastník má vedle toho omezené možnosti čerpání svých finančních prostředků uložených ve fondech, jejichž uvolnění je vázáno na konkrétní účel, z toho část má navíc zajišťovací funkci pro řádný chod družstva. V naznačených majetkových poměrech vedlejšího účastníka spatřoval odvolací soud důvod pro postup podle §150 o. s. ř., přičemž maje na zřeteli, aby současně nedošlo k závažnému zásahu do majetkových poměrů stěžovatele, přiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému stěžovateli alespoň z jedné poloviny, tj. ve výši 109 245 Kč.
Nákladový výrok usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jak byl shora vymezen, napadl stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti s tvrzením, že se soud dopustil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože se při rozhodování o náhradě nákladů řízení neřídil zásadou úspěchu ve věci, nýbrž naopak využil §150 o. s. ř., aniž by k tomu byly dle stěžovatele dány důvody, a nedal stěžovateli procesní prostor k tomu, aby se k použití §150 o. s. ř. mohl vůbec vyjádřit. Aplikaci předmětného ustanovení založil odvolací soud na podkladě posouzení majetkové situace vedlejšího účastníka, doložené listinami, kteréžto nebyly v řízení jako důkazy provedeny, a soud je tak získal neprocesním způsobem. Stěžovatel se o těchto listinách dověděl až z napadeného rozhodnutí a neměl možnost se k nim vyjádřit, zejména však předložit vlastní ekonomickou rozvahu, která by prokázala nepoměr panující mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem co do velikosti majetku i členů, kdy stěžovatel je asi šestnáctkrát menší. Stěžovatel proto důvody, které vedly soud k aplikaci §150 o. s. ř., shledává ve větší míře na své straně. Dále uvedl, že náklady spojené s řízením o určení vlastnictví byly značné a jeho členové se na ně museli skládat, odepřel-li tedy soud stěžovateli úhradu nákladů ve výši 109 245 Kč, učinil tak na jeho úkor a aniž by skutečně v náležité míře zohlednil majetkové poměry stěžovatele. Zcela opomenuta zůstala i skutečnost, že vedlejší účastník pobíral v období od dubna 1996 do října 2010 (správně sic: 2008) z nebytového prostoru nájemné od různých firem. Dle zjištění stěžovatele se jednalo průměrně o částku 60 000 Kč měsíčně, což znamená 720 000 Kč ročně a za uvedené období to činí celkově asi 9 000 000 Kč, pročež z větší části je stěžovatelův nárok na vydání tohoto obohacení promlčen. Nepřiznaná část nákladů řízení je dle stěžovatele jen zlomkem prospěchu, který vedlejší účastník neprávem získal. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel konečně i v tom, že soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. na hotové výdaje, ačkoliv tato položka nebyla předchozí ústavní stížností napadena a neměla být tak přehodnocována.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.
Vedlejší účastník zaslal Ústavnímu soudu dne 6. dubna 2011 přípis nesplňující podmínku povinného právního zastoupení, a proto byl vyzván Ústavním soudem k nápravě. Vyjádření k ústavní stížnosti podal vedlejší účastník v zastoupení svého právního zástupce až dne 2. června 2011. Uvedl v něm, že vzniklý spor se snažil vyřešit mimosoudní cestou a navrhl v tomto smyslu stěžovateli dohodu preferovanou ustanovením §29 zákona č. 72/1994 Sb., kterou však tento odmítl. Aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v dané věci soudem označil pak vedlejší účastník za správnou a spravedlivou, naopak její zpochybnění stěžovatelem za nemorální, a to z důvodu, že stěžovatel získal soudní cestou nebytové prostory v hodnotě cca 13,5 mil. Kč, na jejichž výstavbě se nepodílel, neb tyto byly financovány výhradně z prostředků vedlejšího účastníka, a vedlejšímu účastníkovi za ně neuhradil jakoukoli náhradu. Nyní je však stěžovatel za tržní nájemné pronajímá. Pokud jde o podklady k jeho ekonomické situaci, vedlejší účastník odkázal na sbírku listin vedenou v rámci obchodního rejstříku, kde se s nimi stěžovatel mohl seznámit.
V replice stěžovatel projevil zásadní nesouhlas s tvrzením vedlejšího účastníka stran neochoty se finančně vypořádat. Stručně popsal předsoudní jednání mezi účastníky, v jehož průběhu vedlejší účastník odmítl přistoupit na vypořádání v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb. a navrhoval pouze vlastní řešení. Argumentaci vedlejšího účastníka o založení ekonomické rozvahy do sbírky listin považoval stěžovatel za nevýznamnou vzhledem k tomu, že tyto dokumenty se staly podkladem pro rozhodnutí, aniž mu bylo umožněno se s nimi seznámit a patřičně na ně reagovat. Stěžovatel se dovolával znění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. března 2000 ve věci Krčmář a ostatní proti České republice a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2025/10 ze dne 14. října 2010 (N 210/59 SbNU 69).
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře uvedl, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. mimo jiné nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. května 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jejichž součástí je i princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip kontradiktornosti řízení. Tento princip rovnosti stran či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven rovněž v ustanovení §18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. července 2006 (N 135/42 SbNU 83)].
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníkovi, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. listopadu 2008 (N 189/51 SbNU 307)]. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. září 2006 (N 162/42 SbNU 339)].
Svůj náhled na procesní podmínky aplikace §150 o. s. ř. Ústavní soud dále precizoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309). Podle tohoto nálezu je součástí práva na spravedlivý proces vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na přezkum jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.
Uvedené závěry jsou významné pro posouzení postupu a rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci. Ze soudního spisu vyplývá, že odvolací soud poté, co byl nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. června 2009 zrušen jeho rozsudek ze dne 25. srpna 2008 v části týkající se přiznání náhrady nákladů mezi účastníky řízení, podnikl v souladu s právním názorem Ústavního soudu kroky nezbytné k novému vyčíslení nákladů řízení, které by náležely ve sporu zcela úspěšnému stěžovateli, jmenovitě k návrhu stěžovatele nechal vypracovat znalecký posudek ohledně hodnoty předmětu sporu. Vzápětí zaslal vedlejšímu účastníkovi a na vědomí jeho právnímu zástupci výzvu (ze dne 19. února 2010, č. l. 275 spisu), v níž ho informoval o možnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. za situace, jsou-li v konkrétním případě dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání nákladů řízení úspěšnému účastníkovi, a to zcela či zčásti. Upozornil ho, že při zkoumání důvodů zvláštního zřetele hodných soud mj. přihlíží k majetkovým poměrům účastníků v kontextu s výší nákladů řízení. V dalším Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci proto vybídl vedlejšího účastníka, aby pro účely rozhodnutí o nákladech řízení, s ohledem na existenci §150 o. s. ř., doložil soudu ve stanovené lhůtě ekonomickou rozvahu, z níž bude zřejmý celkový současný rozsah majetku vedlejšího účastníka, s přihlédnutím k druhu majetku, tj. zda se jedná o byty, nebytové prostory (celkový počet). Dále, pokud jde o finanční prostředky, aby vedlejší účastník sdělil a doložil např. potvrzením daňového poradce, účetní apod., v jakém rozsahu jde o "vázané" finanční prostředky (míněno zejména ty, které jsou určeny na údržbu bytového, nebytového fondu) a v jakém rozsahu jde o finanční prostředky "volné", mající charakter ziskové položky nesloužící k údržbě bytového, nebytového fondu.
Vedlejší účastník zaslal v reakci na výzvu soudu již vzpomínanou rozvahu zpracovanou k datu 31. prosince 2008 a vysvětlení k ní ze dne 25. března 2010. Na podkladě doplňující výzvy ze dne 15. dubna 2010, zaslané odvolacím soudem opět toliko k rukám vedlejšího účastníka, byl posléze 27. dubna 2010 předložen komentář k rozvaze ze dne 22. dubna 2010. V souladu s výzvou v něm vedlejší účastník blíže objasnil účelovou vázanost a proces čerpání finančních prostředků z fondu sociálního, zajišťovacího a fondu odměn, a to s ohledem na možnost jejich použití na momentálně vyvstalé výdaje vedlejšího účastníka typu náhrady soudních nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci následně, aniž by výzvy podobného charakteru směřující ke zjištění majetkové situace či shromážděné podklady k majetkovým poměrům vedlejšího účastníka, jež se staly základem pro rozhodnutí soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, zaslal stěžovateli k vyjádření, rozhodl dne 15. června 2010 napadeným usnesením č. j. 35 Co 76/2008-291, jímž dle ustanovení §150 o. s. ř. zkrátil náhradu nákladů řízení ve sporu úspěšnému stěžovateli o 50 %, tj. o 109 245 Kč. Dle Ústavního soudu takto stěžovateli nebyla dána procesní příležitost se k možné aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit, jakož ani k důkazům a skutečnostem, kterými měla být důvodnost aplikace podložena. Odvolací soud proto tímto postupem porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud nad rámec námitek stěžovatele nemohl ani přehlédnout, jakým způsobem odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za použití §150 o. s. ř. zdůvodnil.
Podle ustanovení §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. května 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. II. ÚS 145/06 ze dne 14. března 2007 (N 51/44 SbNU 645) či nález sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. června 2008 (N 102/49 SbNU 515), vše dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Citované ustanovení nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle). Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhují specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. září 2010 (N 202/58 SbNU 795), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Jak bylo opakovaně judikováno, ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. listopadu 2008 (N 189/51 SbNU 307), sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. ledna 2010 (N 4/56 SbNU 33) a sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. dubna 2010 (N 74/57 SbNU 15), vše dostupné též na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud sice zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu jednoduchého práva, jímž předmětné ustanovení o. s. ř. je, přesto tak může učinit, a to tehdy, shledá-li současně porušení některé z ústavních kautel. Jestliže v posuzované věci Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci založil aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. výlučně na majetkových poměrech jednoho účastníka řízení, nezkoumaje majetkové poměry druhého účastníka řízení, který ve sporu navíc úspěšně hájil svá práva, nezabývaje se ani jinými skutečnostmi zakládajícími výjimečný postup dle §150 o. s. ř., vyložil toto zákonné ustanovení způsobem, který odporuje výše citované stabilní judikatuře Ústavního soudu. Nerespektování ustáleného výkladu ustanovení jednoduchého práva vykazuje známky svévole, porušuje právní jistotu a stěžovatelovu důvěru v předvídatelnost soudního rozhodování, čímž toto pochybení soudu získává ústavněprávní rozměr, jelikož má za následek porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na podkladě řečeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadený výrok I usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 76/2008-291 ze dne 15. června 2010 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.