ECLI:CZ:US:2012:2.US.2735.12.1
sp. zn. II. ÚS 2735/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. V., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Lamačova 824/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 29 Co 468/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2011 sp. zn. 29 C 73/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 2 Ústavy, právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné opravné prostředky zaručené čl. 13 Úmluvy a článkem 2 Úmluvy ve znění protokolu č. 7.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž bylo k návrhu Y. V. rozvedeno její manželství se stěžovatelem.
Stěžovatel namítá, že rozsudkem soudu prvního stupně "došlo k závažnému porušení zákona", neboť v řízení nebyl vyslechnut ani on ani jím navrhovaní svědci. V případě jeho samotného či svědkyně J. N. výslechu bránil zdravotní stav, který byl průběžně dokládán lékařskými zprávami, jejichž následné zpochybnění považuje za irelevantní a účelové. Odvolacímu soudu vytýká, že mu nebyl schopen doručit pozvání na jednání, přestože jej včas upozorňoval, že se mu dlouhodobě ztrácí pošta v bydlišti, což jej mnohokrát poškodilo v jeho oprávněných zájmech. Soud především "nedostál své přezkumné povinnosti", byť k tomu měl dostatečnou možnost a příležitost.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům, kterými bylo rozvedeno manželství stěžovatele, tedy pravomocně rozhodnuto o změně osobního stavu účastníků řízení.
Ve své judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002 a sp. zn. II. ÚS 624/07 ze dne 3. 5. 2007) se Ústavní soud zabýval otázkou, zda ústavní stížnost za takové situace vůbec z ústavněprávních hledisek připustit. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že v tomto případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se zde projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie. V případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství pak musí mít prioritu respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) před principem spravedlivého rozhodování, a to vzhledem k míře a možným důsledkům zásahu do principu právní jistoty, který by případná kasace těchto rozhodnutí znamenala. Tato úvaha se ostatně promítá i do právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu [§230 odst. 1 písm. a), §237 odst. 2 písm. b), §204 odst. 3 o. s. ř.], která nepřipouští uplatnění mimořádných opravných prostředků, ani prominutí zmeškání lhůty k odvolání v případech, kdy již pravomocné rozhodnutí soudu konstituovalo či změnilo osobní stav účastníků řízení, tedy pokud je rozhodováno ve stanovených případech podle zákona o rodině.
Současně Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil, že o to významněji musí být požadavek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod zohledňován obecnými soudy v řízení před nimi.
Uvedené závěry se uplatní i v projednávané věci, pročež nebylo možno zkoumat, zda napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva, jichž se stěžovatel dovolává.
Pouze nad rámec Ústavní soud k výtkám stěžovatele uvádí, že účastník řízení má právo, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny), což však neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti (§101 odst. 3 o. s. ř.). Občanský soudní řád též stanoví, že práv nesmí být zneužíváno na úkor jiných osob (§2) a postup soudu má být rychlý (§6). Soud je tedy povinen nejen dbát na zachování rovných procesních práv všech účastníků řízení na přístup k soudu, ale má je i ochránit před obstrukčním jednáním či vědomým vyvoláváním průtahů řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 2576/03). Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 29 C 73/2009 vyplývá, že stěžovatel byl soudy obou stupňů opakovaně řádně předvoláván k jednáním, k nimž se však z nejrůznějších důvodů nedostavoval. Soudy v jeho nepřítomnosti jednaly a rozhodly teprve poté, co si důkladně ověřily, že v daném případě jsou splněny podmínky pro postup podle ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., který ve svých rozhodnutích též řádně odůvodnily. K tvrzení stěžovatele, že mu odvolací soud nebyl schopen doručit pozvání na jednání, lze pouze doplnit, že z údajů obsažených ve spise vedeném soudem prvního stupně i z jiných ústavních stížností stěžovatele je patrno, že se jedná o dlouhodobý problém na straně stěžovatele, jímž se Ústavní soud podrobněji zabýval již v usnesení ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. II. ÚS 3452/11 a na jehož odůvodnění i v této věci pro úplnost odkazuje.
Co se týče výslechu stěžovatelem navrhovaných svědků, je nutno připomenout, že na provedení navrženého důkazu nemá účastník nárok, soud tedy není povinen každému jeho důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv, přičemž má povinnost řádně o jejich neprovedení rozhodnout a tento postup zdůvodnit (např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96). Ústavní soud je přesvědčen, že v dané věci soud prvního stupně tomuto požadavku dostál, což vyplývá jak z jeho spisu (např. č. l. 79), tak z odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud pak jde o výslech J. N., která se k jednáním opakovaně nedostavovala, nejednalo se o důkaz, který by se mohl stát důkazem stěžejním a rozhodujícím pro vyvození jiných skutkových a právních závěrů. Stěžovatel ostatně ani sám v ústavní stížnosti neuvádí, k prokázání jakých skutečností klíčových pro rozhodnutí ve věci by tento výslech měl vést. Za této situace je tedy možno pokládat konstatování soudu, že nepovažoval za potřebné provádět další dokazování, za dostačující.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu