ECLI:CZ:US:2012:2.US.2873.11.1
sp. zn. II. ÚS 2873/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. března 2012 sp. zn. II. ÚS 2873/11 ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. G. směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2011 č. j. 11 Co 209/2011-246 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 19. dubna 2011 č. j. 16 C 313/2006-231, jimiž bylo rozhodnuto o výši odměny stěžovatele coby ustanoveného právního zástupce, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2011 č. j. 11 Co 209/2011-246 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 19. dubna 2011 č. j. 16 C 313/2006-231 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Stěžovatel byl jako advokát usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 3. října 2007 č. j. 16 C 313/2006-69 ustanoven právním zástupcem žalobce (V. V.) ve sporu o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedeném proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním (v trestním řízení, z něhož vycházel žalobní požadavek, byl žalobce zproštěn obžaloby).
3. Usneseními Okresního soudu v Karviné ze dne 8. července 2009 č. j. 16 C 313/2006-141 a ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 16 C 313/2006-201 byla stěžovateli poskytnuta přiměřená záloha na hotové výdaje a odměnu ustanoveného právního zástupce ve výši 200 000 Kč a 500 000 Kč. Stěžovatel po pravomocném skončení věci vyúčtoval odměnu a hotové výdaje ustanoveného právního zástupce dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši 1 007 011,20 Kč, přičemž vycházel z žalované částky 5 000 000 Kč. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 19. dubna 2011 č. j. 16 C 313/2006-231 rozhodl tak, že výrokem I přiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 133 194 Kč a výrokem II stěžovateli uložil povinnost vrátit České republice - Okresnímu soudu v Karviné částku 566 806 Kč jako přeplatek na vyplacených zálohách, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení. Soud prvního stupně přiznal stěžovateli odměnu advokáta v celkové výši 80 600 Kč, přičemž 1 úkon právní služby stanovil ve výši 3 100 Kč. Při stanovení odměny za úkon právní služby vycházel soud prvního stupně z §9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž odměnu vypočítal ze základu 50 000 Kč. K tomu uvedl, že §9 odst. 4 advokátního tarifu má mimo jiné bránit účastníkům v podávání žalob o zcela nepřiměřené částky a s tím souvisejícím neúměrným navyšováním nákladů řízení. Kromě odměny ustanoveného advokáta přiznal soud prvního stupně stěžovateli i náhradu režijních paušálů ve výši 7 800 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu a náhradu hotových výdajů ve výši 22 595 Kč, jakož i 20 % DPH ve výši 22 199 Kč.
4. K odvolání stěžovatele změnil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11 Co 209/2011-246 usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 115 403 Kč. Současně rozhodl, že stěžovatel je povinen vrátit na přeplatku na vyplacených zálohách částku 584 597 Kč. Odvolací soud se neztotožnil s aplikací §9 odst. 4 advokátního tarifu provedenou soudem prvního stupně a vyšel z aplikace §8 odst. 1 ve spojení s §7 advokátního tarifu. Zdůraznil, že žaloba na náhradu majetkové újmy vykazuje jistá specifika, která spočívají v tom, že obecné soudy při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění musí brát do úvahy, jaká výše náhrady je přiznávána dle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Evropským soudem pro lidská práva. Podle názoru odvolacího soudu nebylo možné v dané věci legitimně očekávat, že žalobci, jemuž byl ustanoven stěžovatel jako právní zástupce, může být přiznán uplatněný nárok ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím. Při racionálním uvažování by se naopak dalo předpokládat, že ustanovený advokát nesmyslně uplatněný nárok omezí do přijatelné výše. Rozhodování o výši přiměřené náhrady za nemajetkovou újmu je závislé na úvaze soudu, a proto soud aplikoval §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §142 odst. 3 o. s. ř. Obecně platí, že pro určení paušálně stanovené sazby za řízení v jednom stupni, jakož i sazby za úkon právní služby z tarifní hodnoty je rozhodná částka požadovaná žalobcem, ale to platí pouze tehdy, pokud žalobce nepožadoval plnění zjevně nepřiměřené nebo účelově zvýšené právě s ohledem na očekávané rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelem vyúčtovanou náhradu nákladů ve výši 1 007 011,20 Kč považoval odvolací soud za zjevně nepřiměřenou a vzhledem k předmětu řízení za absurdní. V této souvislosti upozornil odvolací soud na skutečnost, že stěžovatel měl v počáteční fázi řízení žalobcem udělenou plnou moc, na základě níž byla podána žaloba. Teprve poté, co žalobce stěžovateli plnou moc vypověděl, byl mu stěžovatel ustanoven jako právní zástupce na základě usnesení ze dne 3. října 2007. Z toho vyplývá, že stěžovatel se seznámil s problematikou sporu již před svým ustanovením, a proto mu odvolací soud přiznal odměnu za zastupování pouze za 10 úkonů právní služby (v odůvodnění rozhodnutí specifikovaných).
II.
Rekapitulace ústavní stížnosti
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Nejprve stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení. Vychází z toho, že všechny náklady byly řádně vyúčtovány, což bylo potvrzeno i v usneseních, jimiž byla stěžovateli přiznána záloha. Jako překvapivé hodnotí stěžovatel již rozhodnutí soudu prvního stupně, který výši odměny nepodřadil pod §7 advokátního tarifu, nýbrž zcela v rozporu s dosavadní judikaturou pod §9 odst. 4 advokátního tarifu. Toto extrémní vybočení soudu prvního stupně sice napravil odvolací soud, současně však zaujal zcela nepředvídatelný právní názor, že u sporů o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nelze vycházet při výpočtu odměny z celé žalované částky, nýbrž jen z částky, kterou lze považovat za důvodnou z hlediska hmotného práva. Ačkoliv bylo předmětem sporu 5 000 000 Kč, důvodně mělo být podle odvolacího soudu žalováno pouze 230 000 Kč, přičemž z této částky vypočítal odvolací soud odměnu ustanoveného zástupce. Tento právní názor považuje stěžovatel za excesivní, nemající oporu v zákoně. U daného typu sporů se vždy při rozhodování o nákladech řízení vycházelo z žalované částky, ať se jednalo o posuzování nákladů podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle advokátního tarifu. Konstrukce důvodné výše žalobního požadavku pro výpočet odměny se stěžovateli jeví absurdní. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2654/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 94/61 SbNU 453), dle něhož se do odměny ustanoveného zástupce nijak nepromítá míra úspěchu ve věci. Odvolací soud navíc svůj nový a nečekaný právní názor vyslovil až ve svém rozhodnutí, dříve jej stěžovateli nepředestřel a ten neměl možnost reagovat kvalifikovanou argumentací. Takový postup představuje porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel odmítá spekulaci odvolacího soudu, že žalobce požadoval plnění zjevně nepřiměřené nebo účelově zvýšené s ohledem na očekávané rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Žalobce podával žalobu v roce 2006, kdy neexistovala žádná judikatura stran výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V době koncipování žaloby vycházel stěžovatel výhradně z představ klienta o výši odškodnění za příkoří způsobené nezákonným trestním stíháním. Stěžovatel konečně nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu, že požadavek na úhradu odměny za 27 úkonů je nepřiměřený. Poukazuje na to, že soud prvního stupně považoval 26 úkonů (mimo převzetí a přípravy zastoupení) za úkony provedené a účelně vynaložené. Odvolací soud naproti tomu přiznal odměnu toliko za 10 úkonů s vysvětlením, že stěžovatel byl s projednávanou problematikou seznámen.
6. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že rozhodování o odměně advokáta coby ustanoveného zástupce je odlišné od rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníků. Vzhledem k tomu, že odměnu advokáta a jeho hotové výdaje platí stát, je to právě stát, který se ocitá v roli advokátova klienta. Úvahy o podružnosti rozhodování o náhradě nákladů řízení nejsou v daném případě namístě, neboť se jedná o nárok na odměnu za vykonanou práci.
III.
Rekapitulace vyjádření účastníků řízení a repliky stěžovatele
7. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Karviné příslušný spis a od účastníků řízení vyjádření.
8. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zopakoval, že požadavek advokáta na odměnu za zastupování ve výši 1 077 011,20 Kč považuje za nepřiměřený a vzhledem k předmětu řízení za absurdní. Opětovně poukázal na to, že stěžovatel podal žalobu na základě plné moci, takže byl s problematikou dostatečně seznámen před svým - dle názoru krajského soudu nesprávným - ustanovením. Uplatněný nárok byl ve zjevném nepoměru k rozhodovací praxi. Krajský soud v Ostravě se pokusil při aplikaci §8 odst. 1 advokátního tarifu o racionální přiznání výše odměny tak, aby nešlo o plnění zjevně nepřiměřené.
9. Okresní soud v Karviné sdělil, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat a pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
10. Stěžovatel v replice k vyjádření účastníků řízení uvedl, že setrvává na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti. Zdůraznil, že pokud nalézací soud považoval žalobu žalobce za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neměl stěžovatele vůbec ustanovovat právním zástupcem. Jestliže tak učinil, měl si být vědom povinnosti hradit náklady právního zastoupení v souladu s advokátním tarifem, čemuž korespondovalo i poskytnutí zálohy na odměnu a hotové výdaje. Úvahy Krajského soudu v Ostravě, že stěžovatel jako právní zástupce měl nárok žalobce omezit na rozumnou míru, nemohou obstát, neboť stěžovatel jako právní zástupce žalobce byl jeho pokyny vázán a žalobce rozhodně nesouhlasil s omezením žalobního požadavku. Závěrem stěžovatel uvedl, že výše odměny advokáta vychází z advokátního tarifu a soud si nemůže svévolně její výši upravovat na míru, která se mu zdá rozumná.
IV.
Vlastní posouzení věci
11. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem (viz nález ze dne 21. dubna 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.), protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace (viz nález ze dne 16. ledna 2003 sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69; aj.).
12. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy při rozhodování o výši jeho odměny, na kterou mu jako soudem ustanovenému zástupci žalobce vznikl nárok, považovaly za tarifní hodnotu pro určení příslušné sazby mimosmluvní odměny pouze částku, kterou žalobce skutečně mohl vysoudit, což v daném případě představovalo částku řádově nižší (230 000 Kč), než byl předmět sporu daný žalobou (5 000 000 Kč). Odvolací soud navíc stěžovateli nepřiznal odměnu za všechny úkony právní služby, které poskytl, a bez bližšího vysvětlení započítal pouze některé.
13. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. dubna 2011 (N 80/61 SbNU 261) uvedl, že rozhodování o odměně advokáta coby ustanoveného zástupce či opatrovníka podle §140 odst. 2 o. s. ř. je, co do podstaty, odlišné od rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníků řízení podle §142 a násl. o. s. ř., byť v obou případech zpravidla jde především o odměnu a hotové výlohy advokáta. Je totiž třeba vyjít z toho, že je-li účastníkovi řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu a jiný postup v takovém případě zpravidla nelze považovat za správný a spravedlivý (nález Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05, N 82/41 SbNU 79).
14. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2654/10 ze dne 17. května 2011 (N 94/61 SbNU 453), na který rovněž stěžovatel poukazuje, dále vyslovil, že obecné soudy nemohou při stanovení odměny ustanoveného advokáta, který v předmětném sporu zastupoval žalobce, považovat za tarifní hodnotu pro určení sazby mimosmluvní odměny ve smyslu §7 advokátního tarifu částku, kterou žalobce v předmětném řízení vysoudil. Takovýto výklad totiž neumožňuje §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Určení sazby mimosmluvní odměny podle výše vysouzené částky by tak představovalo nerespektování tohoto kogentního ustanovení, čímž by obecné soudy porušily základní právo ustanoveného advokáta na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Přesně výše uvedeného pochybení a svévole se ovšem dopustil odvolací soud, když snížil výši odměny stěžovatele s ohledem na podle jeho názoru zjevnou nepřiměřenost žalobcem požadovaného plnění, přičemž za základ pro výpočet odměny vzal částku, kterou by žalobce mohl s ohledem na rozhodovací praxi vysoudit. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je tedy z hlediska základních práv a svobod stěžovatele nezbytné hodnotit takovýto postup obecných soudů jako porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235; nález ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08, N 36/52 SbNU 367; nález ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08, N 141/53 SbNU 747). V dané věci navíc nelze přehlédnout, že stěžovateli byla soudem prvního stupně vyplacena záloha na odměnu a hotové výdaje na základě stěžovatelem provedeného vyúčtování, která vycházela z výše žalované částky, takže stěžovatel mohl dovozovat, že mu bude poskytnuta výsledná odměna odpovídající žalované částce ve výši 5 000 000 Kč.
15. Jestliže obecné soudy zdůvodňovaly svůj závěr o nepřiznání odměny v plné výši zjevnou nepřiměřeností žalované částky, měly tuto skutečnost zohlednit již při rozhodování o ustanovení advokáta, a nikoliv až následně při finálním rozhodování o výši odměny. Pokud by se totiž jednalo právě o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, nemohly by být splněny ani podmínky pro ustanovení advokáta podle §30 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jakkoliv se obecným soudům jevila při konečném vyúčtování výše odměny nepřiměřená, až absurdní, nemohl tento fakt ovlivnit rozhodnutí soudů o snížení odměny, neboť jak již bylo řečeno výše, je rozhodování o výši odměny advokáta, co do podstaty, odlišné od rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníků řízení podle §142 a násl. o. s. ř., v němž se moderační právo soudu může uplatnit spíše. V případě odměny ustanoveného advokáta jde totiž více o právo na spravedlivou odměnu vyplývající z čl. 28 Listiny. Stěžovatel v této souvislosti mohl legitimně spoléhat na to, že ke změně tohoto hodnocení nedojde zpětně, a to ani ve vztahu k výši jeho odměny za již provedené úkony (srov. výše citovaný nález ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10, bod 21).
16. Ústavní soud závěrem podotýká, že mu nepřísluší posuzovat otázku výše odměny v konkrétním případě, ostatně jako jakoukoliv jinou otázku podústavního práva, neboť to je svěřeno obecným soudům. Je věcí obecných soudů, aby určily výši odměny. V dané věci však nelze přehlédnout tu skutečnost, že stěžovatel byl ustanoven právním zástupcem žalobce až v průběhu řízení, tedy až poté, co předtím již několik úkonů právní služby učinil jako právní zástupce žalobce na základě plné moci. Rovněž je třeba, aby obecné soudy posoudily účelnost všech úkonů, které stěžovatel v průběhu řízení učinil. I když může mít Ústavní soud pochybnosti o správnosti ustanovení stěžovatele právním zástupcem žalobce, nepřísluší mu rozhodnutí o ustanovení advokáta přehodnocovat. I pokud by však nebyly splněny podmínky pro ustanovení advokátem, není možné takové pochybení, pokud už nastalo, napravovat změnou právního náhledu na poskytnutou odměnu ve snaze kompenzovat v dané věci nepřiměřenou (i z pohledu Ústavního soudu) odměnu.
17. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.