ECLI:CZ:US:2012:2.US.2915.11.1
sp. zn. II. ÚS 2915/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem, se sídlem Olivova 116, 251 01 Říčany, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. června 2011, č. j. 15 Co 414/2011-166, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. února 2011, č. j. 10 C 4/2010-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Pozemkový fond České republiky) jednak uložení povinnosti předložit kupní smlouvu uzavřenou se žalobcem k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku I. rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. února 2011, č. j. 10 C 4/2010-127, jednak uložení povinnosti uzavřít se žalobcem kupní smlouvu o prodeji pozemků specifikovaných ve výroku II. téhož rozsudku soudu prvního stupně.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a porušení zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy. Porušení uvedených práv se měly dopustit obecné soudy tím, že nezajistily účast stěžovatele při nařízeném jednání v projednávané věci v situaci, kdy byl stěžovatel v relevantní době ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel v ústavní stížnosti současně Ústavnímu soudu sdělil, že požádal o ustanovení advokáta k podání dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. června 2011, č. j. 15 Co 414/2011-166.
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (sp. zn. II. ÚS 207/05, U 12/37 SbNU 747).
4. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
5. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku (sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405; sp. zn. II. ÚS 304/04, N 117/41 SbNU 469; sp. zn. III. ÚS 715/06, N 78/45 SbNU 203; IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355; aj.).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že požádal o ustanovení advokáta k podání dovolání. Ústavní soud z přípisu Okresního soudu v Táboře ze dne 30. ledna 2012 zjistil, že ve věci bylo skutečně podáno řádné a včasné dovolání.
7. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy v důsledku volby procesního postupu stěžovatele podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. února 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj