ECLI:CZ:US:2012:2.US.2923.12.1
sp. zn. II. ÚS 2923/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. U., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 10. 2009 č.j. 6 C 72/2009-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010 č.j. 17 Co 135/2010-76 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012 č.j. 26 Cdo 2114/2011-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že je výlučnou nájemkyní předmětného bytu. Požaduje i zrušení rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, a zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že dle závěrů obecných soudů žalovanému vzniklo v roce 1986 individuální právo osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace (vojenského bytu). Vzhledem k ustanovení §182 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. je vyloučena možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely. Výlučné právo žalovaného se ze zákona transformovalo k 1. 1. 1992 na opět individuální nájem služebního bytu žalovaného, jehož charakter vylučoval vznik společného nájmu bytu manžely (§709 obč. zák.) Žalovaný přestal být 31. 12. 1997 vojákem z povolání, předmětný byt ztratil tímto dnem charakter služebního bytu (§8 zákona č. 102/1992 Sb.) a nájem služebního bytu se změnil na nájem, opět svědčící výlučně žalovanému. V této podobě toto právo trvá i po 1. 1. 1992 a pojmově je vyloučen vznik nájmu bytu podle §703 odst. 1 nebo §704 odst. 1 obč. zák. (žalovaný v r. 1998 opustil společnou domácnost). Pouhá změna charakteru bytu z vojenského, resp. služebního na byt obecní není právní skutečností zakládající vznik společného nájmu bytu manžely.
Stěžovatelka namítá, že právní závěr obecných soudů (vycházející z judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 584/2001), dle nějž pokud nájemce přestane být vojákem z povolání, pozbude byt charakter služebního bytu a nájem služebního bytu se změní na nájem, přitom právní vztah manžela nájemce k bytu zůstane beze změny, nemá jakoukoliv oporu v zákoně, a není tak zřejmé, z čeho byl dovozen. Zrušením institutu služebních vojenských bytů se tyto byty staly byty nájemními, přičemž došlo ke změně nejen pronajímatele, ale i právního režimu úpravy vztahů mezi novým pronajímatelem a nájemcem bytu. Od novely občanského zákoníku (zákona č. 102/1992 Sb.) uběhla doba 20 let, během níž výsadní postavení původních nájemců vojenských bytů postrádá již jakékoliv sociální a ekonomické opodstatnění.
Stěžovatelka je přesvědčena, že se nemůže jednat o tentýž nájem a tentýž právní vztah, neboť se změnil v mezidobí pronajímatel, došlo ke změně právního charakteru bytu a současně také ke zcela odlišné právní úpravě vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem. Z tohoto důvodu je třeba vycházet ze současné platné právní úpravy, kdy žalovaný byl nájemcem bytu, šlo o byt obecní, nikoliv vojenský a tudíž společný nájem manželů ve smyslu ust. §703 odst. 1 obč. zák. vznikl. Opuštěním bytu vedlejším účastníkem došlo dle §707 obč. zák. k zániku společného bytu manžely, a stěžovatelka se tak stala jedinou nájemkyní ve vztahu k nynějšímu pronajímateli.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy se dostatečně zabývaly charakterem předmětného bytu, k němuž nemohlo vzniknout právo společného nájmu bytu manželů uzavřením sňatku, a dostatečně objasnily, že ani změna charakteru bytu z vojenského na obecní není právní skutečností zakládající vznik společného nájmu bytu manžely. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší se věcí znovu z pohledu tzv. "jednoduchého práva" zabývat a závěry obecných soudů přehodnocovat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž závěrům obecných soudů, dle nichž v projednávaném případě nedošlo ke vzniku práva společného užívání bytu manžely, a tudíž se po opuštění domácnosti žalovaným stěžovatelka nestala jeho výlučnou nájemkyní, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svůj postup řádně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 25/01 a sp. zn. IV. ÚS 201/99). Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu