ECLI:CZ:US:2012:2.US.3084.11.1
sp. zn. II. ÚS 3084/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. května 2011 sp. zn. 19 T 46/2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2011 sp. zn. 5 To 251/2011, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. října 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady in dubio pro reo.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. května 2008 sp. zn. 19 T 28/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Trestného činu se měl ve stručnosti dopustit při realizaci díla spočívajícího v opravě střechy a výměně střešní krytiny rodinného domu, když jako osoba odpovědná za staveniště z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci postavil spolu s další osobou k této stavbě lešení, jež neodpovídalo předepsaným technickým požadavkům. Stejně tak nepřijal potřebná opatření k zabránění pádu, propadnutí nebo sklouznutí pracovníků z pracoviště na střeše objektu, byť to bylo podle příslušných právních předpisů nezbytné. K výkonu prací přitom najal dvě osoby, z nichž jedna dne 26. září 2006 vykonávala na jeho pokyn pomocné stavební práce na horním patře lešení, avšak kolem 10:00 se z horní části lešení či okraje střechy zřítila dolů a v důsledku pádu na obrubník chodníku utrpěla různá zranění, která je nutné posoudit ze soudně lékařského hlediska jako těžkou újmu na zdraví. Odvolání stěžovatele i státního zástupce proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. října 2008 sp. zn. 7 To 389/2008 zamítl. Následně podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. listopadu 2009 sp. zn. 3 Tdo 1153/2009 jako zjevně neopodstatněné odmítl.
3. Dne 14. března 2011 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, jenž odůvodnil tím, že se počátkem roku 2011 dozvěděl o nových skutečnostech, které jemu ani soudu nebyly dříve známy a které podle jeho názoru ve spojení se skutečnostmi a důkazy již známými odůvodňují jiné rozhodnutí o vině. Stěžejním z nich byl znalecký posudek soudního znalce z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika J. S., který označil za nejpravděpodobnější důvod pádu poškozeného sebevraždu krokem vzad. Obvodní soud pro Prahu 5 tento návrh svým usnesením ze dne 2. května 2011 sp. zn. 19 T 46/2011 nicméně zamítl. Závěry znalce považoval pouze za spekulativní, neboť se opíraly o hodnoty získané statistikou, kterou si znalec vede sám, s výpočtem, ke kterému měl dospět ze strany soudu nejasnou metodou. Pochybnost měl přitom jak ve vztahu k jeho výchozím parametrům (výška pádu, poloha těla), jež neměly oporu ve skutkových zjištěních, tak ve vztahu k hodnocení pravděpodobnosti jednotlivých variant pádu, neboť to bylo založeno na matematicky vyjádřeném rozdílu v pravděpodobnosti sebevražedného pádu a pádu nešťastnou náhodou, který činil jen 0,037 m/s. Výslech znalce u veřejného zasedání přitom jen prohloubil tyto pochybnosti o jednoznačném závěru posudku a o pramenech, ze kterých znalec čerpal. Zároveň poukázal na odůvodnění nálezu ze dne 30. dubna 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), který se podrobně zabýval hodnocením znaleckého posudku přibraného znalce z oboru biomechaniky, a z něhož vyplývají přísné požadavky ve vztahu k použitelnosti závěrů biomechanického zkoumání pádu lidského těla v trestním řízení. Předmětný znalecký posudek podle závěru soudu nemohl mít vliv na rozhodnutí o vině. Pokud jde o další stěžovatelem předložený důkaz, a to odborné vyjádření Z. V., tak v něm jsou pouze uvedeny možné projevy nežádoucích účinků léků, které užíval poškozený, konkrétně poruchy rovnováhy a orientace v prostoru. Jeho závěr je tak veskrze obecný.
4. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i Městský soud v Praze, který rozhodoval o stížnosti proti posledně uvedenému rozhodnutí. Ve svém odůvodnění mimo jiné uvedl, že zdravotním stavem poškozeného a možností, že by spáchal sebevraždu, se zabývaly již obecné soudy v původním řízení, přičemž ji vyloučily. Dále konstatoval, že jestliže znalec matematicky vyjádřil rozdíl v pravděpodobnosti sebevražedného pádu a pádu nešťastnou náhodou cifrou 0,037 m/s za (z hlediska neexistence lešení v současné době) nepřezkoumatelného předpokladu, že výška lešení, tj. místo pádu poškozeného byla v hodnotě 576 cm nad zemí, a za situace, kdy nebyl zjištěn ani mechanismus pádu poškozeného, ani v jaké konkrétní pozici pak na zemi leželo jeho tělo, nemohly předložené důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Usnesením ze dne 14. července 2011 sp. zn. 5 To 251/2011 proto stížnost stěžovatele zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení předložil dva nové důkazní prostředky, jež zpochybňují skutková zjištění obecných soudů. Tím prvním byl znalecký posudek S., ze kterého jednoznačně vyplývá, že varianta sebevražedného jednání poškozeného je z hlediska biomechaniky nejpravděpodobnější. Za situace, kdy není jasné, jaký vliv na jednání poškozeného měla směs léků, které užíval, proto není dána potřebná míra jistoty pro rozhodnutí o vině odsouzeného. Soud prvního stupně však neakceptoval žádný z jeho závěrů, když je posoudil jako pochybné či neověřené, čímž se měl nad rámec zásady volného hodnocení důkazů postavit do pozice většího odborníka v dané oblasti, než znalec sám. Stejně tak měl vzít v úvahu i odborný posudek V., soudní znalkyně z oboru psychiatrie, v němž byl popsán účinek léků užívaných v předmětné době poškozeným. Soud se však spokojil toliko s vyjádřeními ošetřujících lékařů poškozeného, kteří sice přiznali dlouhodobý špatný psychický stav poškozeného i jeho léčbu a medikaci, nicméně nechtěli spojovat to, co se stalo, s touto léčbou. Tato vyjádření přitom nelze považovat za postačující, neboť nelze očekávat, že by si lékaři dodatečně připustili špatnou léčbu.
6. Podstatou argumentace stěžovatele je tak tvrzení, že zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení byl ve svých důsledcích porušen princip in dubio pro reo, protože předložené důkazní prostředky odůvodňují pochybnosti o skutkovém stavu, který byl zjištěn v původním řízení. Obecné soudy se s nimi vypořádaly nedostatečným způsobem a všechny sporné skutečnosti přičetly k jeho tíži a nikoliv k jeho prospěchu, jak přikazuje uvedený princip. Zároveň je stěžovatel toho názoru, že při hodnocení znaleckého posudku a odborného vyjádření došlo k určité libovůli ze strany soudů a že skutková otázka ovlivnění poškozeného jím užívanými medikamenty nebyla posouzena nezávisle, důkladně a odborně. Z výše uvedených důvodů stěžovatel shledává i porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spisy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 28/2007 a 19 T 46/2011 a vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení.
9. Obvodní soud pro Prahu 5 zaslal Ústavnímu soudu podrobné vyjádření. Poukázal jak na odůvodnění svého napadeného usnesení, tak i na protokol z veřejného zasedání, kde se v této věci jednalo a kde byl vyslechnut zpracovatel znaleckého posudku S. Dále poznamenal, že zpracovatelku odborného vyjádření V. nevyslechnul, neboť se jednalo pouze o důkaz listinné povahy ve smyslu §213 odst. 1 trestního řádu a strany trestního řízení její slyšení ani nenavrhovali. Následně obvodní soud za pomoci citací a odkazů na protokol a odůvodnění usnesení vysvětlil, jakým způsobem se vypořádal s výše uvedeným znaleckým posudkem a odborným vyjádřením. Na základě svého hodnocení shledal, že tyto důkazy nejsou způsobilé změnit rozhodnutí o vině ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu.
10. Ústavní soud zaslal stěžovateli kopii výše uvedených vyjádření a uvědomil jej o možnosti repliky, které stěžovatel využil a v níž zopakoval a podrobněji vyložil svou dosavadní argumentaci. Mimo jiné namítal předpojatost soudu vůči znaleckému posudku. Na závěr uvedl, že míra nejistoty je podle něj v daném případě taková, že nepostačuje k jeho trestněprávnímu postihu.
IV.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušných spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Obecné soudy se při rozhodování o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci musely vypořádat s otázkou, zda jím předložený znalecký posudek a odborné vyjádření lze považovat za důkazy způsobilé odůvodnit jiný závěr o jeho vině (§278 odst. 1 trestního řádu), než k jakému dospěly v původním řízení. Vzhledem k tomu, že těmto důkazním prostředkům nepřiznaly takový význam, aby bylo možné vyhovět uvedenému návrhu, podal stěžovatel proti jejich rozhodnutím ústavní stížnost, neboť jejich závěry považoval za nedostatečně odůvodněné a odporující zásadě in dubio pro reo. Takovéto hodnocení však Ústavní soud nesdílí.
13. Předně je nutno uvést, že v řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
14. Z napadených usnesení je patrné, že již soud prvního stupně se podrobně zabýval použitou metodou i závěry znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky, přičemž svůj závěr, že tento posudek neodůvodňuje povolení obnovy řízení, náležitým způsobem odůvodnil. Stěžovatelovo tvrzení, že soud není v důsledku své neodbornosti povolán posuzovat správnost závěrů znaleckého posudku, není v dané věci namístě. Jedná se o důkazní prostředek, který jako každý jiný musí být ze strany soudu podroben pečlivému kritickému hodnocení. Ani on totiž nepožívá žádné větší důkazní síly (srov. nález sp. zn. III. ÚS 299/06). Uvedený posudek sice nabízí jinou alternativu skutkového stavu, nicméně použitá metoda, jak shodně uvedly obecné soudy, nemohla v tomto směru přinést jednoznačné a přesvědčivé výsledky. Vzhledem k jejich závěru, že varianta sebevražedného jednání poškozeného je v souhrnu s již provedenými důkazy natolik málo pravděpodobná, že nevyvolává důvodnou pochybnost v otázce viny stěžovatele, se zde přitom nemohla uplatnit ani zásada in dubio pro reo [srov. usnesení ze dne 11. listopadu 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/02 (U 37/28 SbNU 447)]. Zbývá dodat, že z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout ani způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s odborným vyjádřením V.
15. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu