ECLI:CZ:US:2012:2.US.3218.10.1
sp. zn. II. ÚS 3218/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 14. února 2012 sp. zn. II. ÚS 3218/10 ve věci ústavní stížnosti L. Č. proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 105 Nc 16424/2007-35 ze dne 31. srpna 2010, jímž nebylo vyhověno stěžovatelčiným námitkám, a příkazu soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, Husova 8a, Brno, k úhradě nákladů exekuce č. j. 030 EX 23569/07-18 ze dne 28. června 2010.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Brně č. j. 105 Nc 16424/2007-35 ze dne 31. srpna 2010 a příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly č. j. 030 EX 23569/07-18 ze dne 28. června 2010 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými jí byla uložena povinnost k zaplacení nákladů exekuce. Tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Stěžovatelka tvrdí, že svoji povinnost zaplatit částku 13 732 Kč, k níž byla vyzvána soudním exekutorem, ve stanovené lhůtě splnila. Přesto však byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce v nesnížené podobě. Tento příkaz byl sice Městským soudem v Brně zrušen, dalším příkazem k úhradě nákladů exekuce však nedošlo k žádné změně a znovu byly náklady exekuce vyčísleny v nesnížené výši a městský soud tentokrát včas podaným námitkám nevyhověl, přičemž se však dostatečně nevypořádal s argumenty stěžovatelky, podloženými judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka cituje závěry nálezů sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 1994/09 ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495) a tvrdí, že dikce ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekuční tarif") není absolutní. Vyplývá z ní, že odměna podle odstavce 1 je nejméně 3 000 Kč, a nikoli, že je to nejmenší možná odměna, kterou nelze nijak zkrátit v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu. Smyslem ustanovení §6 exekučního tarifu je, aby měl soudní exekutor za provedení bagatelní exekuce zaručenu minimální odměnu. Ustanovení §11 odst. 1 exekučního tarifu má ovšem jiný účel, a to reflektování skutečnosti, že exekutor nemusel exekuci provést. V tom případě má nárok na 50 % odměny, ať byla původně jakkoli vysoká. Shodný názor zastává dle stěžovatelky i výklad exekučního tarifu obsažený v komentářové literatuře [viz Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, str. 525].
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně nařídil dne 3. 12. 2007 k návrhu oprávněného Dopravního podniku města Brna, a. s., exekuci na majetek stěžovatelky pro soudně přiznanou pohledávku ve výši 1 012 Kč s příslušenstvím, náklady předchozího řízení a náklady exekuce. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola, který stěžovatelku vyzval k dobrovolnému plnění, což tato ve stanovené lhůtě učinila. Soudní exekutor poté vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, který soud k námitkám stěžovatelky zrušil a soudnímu exekutorovi uložil, aby předložil rozpis všech podstatných úkonů, které ve věci učinil. Nato soudní exekutor vydal nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, napadený touto ústavní stížností, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit náklady exekuce v částce 12 120 Kč, a to odměnu exekutora ve výši 3 000 Kč, náhradu za hotové výdaje, ztrátu času a doručení písemností 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty 1 300 Kč a náklady oprávněného 4 320 Kč. Soudní exekutor odůvodnil své rozhodnutí ustanovením §87 odst. 3 exekučního řádu a ustanoveními §5 a 6 exekučního tarifu. K vyčíslené odměně exekutora uvedl, že v průběhu exekučního řízení učinil řadu úkonů směřujících k zjištění majetku stěžovatelky a vymožení pohledávky. Jeho odměna činí 3 000 Kč plus DPH, která je stanovena v nejnižší možné výši, a tuto již nelze dále krátit.
O námitkách stěžovatelky rozhodl Městský soud v Brně dalším napadeným rozhodnutím tak, že námitkám nevyhověl, neboť ze strany exekutora neshledal jakékoli pochybení. Konstatoval, že odměna vyčíslená v příkazu exekutorovi náleží, neboť k plnění došlo po podání návrhu na exekuci, přičemž nejde o dobrovolné plnění mimo exekuční řízení, a že paušální odměnu exekutora nelze krátit u příkazů, které byly vydány po účinnosti novely exekučního tarifu provedené vyhláškou č. 330/2008 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Skutkově i právně shodný případ týkající se stejných účastníků řízení Ústavní soud řešil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3219/10 ze dne 15. prosince 2011 (N 214/63 SbNU 467, dostupný též na http://nalus.usoud.cz), jímž ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Dospěl přitom k závěru, že při rozhodování o výši odměny exekutora nebyly respektovány principy vymezené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (viz výše) a v navazující judikatuře Ústavního soudu. Závěry učiněné v označeném nálezu lze aplikovat i na nyní projednávanou věc, přičemž Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud dovodil, že odměna exekutora by neměla být závislá pouze na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Kromě toho by v systému odměňování exekutorů měl být přítomen i jistý výchovný prvek, a proto by mělo být dobrovolné plnění ze strany povinného, pokud k němu dojde až po nařízení exekuce, ale ještě před jejím vynuceným provedením, "oceněno" formou snížení odměny exekutora [obdobně též nálezy sp. zn. I. ÚS 639/04 ze dne 10. 10. 2007 (N 155/47 SbNU 25), sp. zn. I. ÚS 752/04 ze dne 31. 10. 2007 (N 175/47 SbNU 337), sp. zn. III. ÚS 1226/07 ze dne 19. 12. 2007 (N 232/47 SbNU 1021), sp. zn. II. ÚS 1038/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 127/50 SbNU 111), sp. zn. I. ÚS 2134/09 ze dne 24. 11. 2010 (N 236/59 SbNU 399), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Tento požadavek platná právní úprava realizuje prostřednictvím ustanovení §11 odst. 1 exekučního tarifu. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1994/09 ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495) Ústavní soud vyslovil právní názor, že takto krácena by měla být i minimální odměna 3 000 Kč dle §6 odst. 3 exekučního tarifu, neboť ustanovení §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu ve znění do 31. října 2008, které bylo v těchto řízeních aplikováno, odkazovalo na §6 jako celek a kromě toho by opačný výklad vedl k popření výše vyložených principů odměňování exekutorů. Tyto závěry plně dopadají i na nyní projednávanou věc.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, je v něm argumentováno tím, že uhrazení dluhu po nařízení exekuce nelze považovat za dobrovolné plnění mimo rámec exekuce. Lze souhlasit s tím, že skutečně nedošlo k plnění mimo rámec exekučního řízení, neboť v tom případě by odměna exekutora byla nulová [viz nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175)], ale okolnost, že stěžovatelka splnila svou povinnost dobrovolně, byť v poslední možný okamžik před nuceným výkonem, je relevantní z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu ve znění do 31. října 2008. Městský soud sice argumentuje změnou právní úpravy provedenou vyhláškou č. 330/2008 Sb., novelizované znění uvedeného ustanovení však nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť dle přechodného ustanovení čl. II vyhlášky č. 330/2008 Sb. se exekuční řízení, zahájená a nedokončená do dne nabytí účinnosti této vyhlášky (což je tento případ), dokončí podle exekučního tarifu ve znění účinném do 31. října 2008. Odměna exekutora proto měla být snížena i pod hranici stanovenou v §6 odst. 3 exekučního tarifu. Jestliže tak soudní exekutor nepostupoval a jeho pochybení nenapravil ani městský soud, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Nerespektováním nálezů Ústavního soudu vydaných ve stejných věcech byl porušen i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.