ECLI:CZ:US:2012:2.US.323.12.1
sp. zn. II. ÚS 323/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. O., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou Ph.D., advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011 č. j. 20 Co 366/2011-392 a výrokům I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 4. 2011 č. j. 41 P 8/2010-330, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byly porušeny zásady vyjádřené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným výrokem I. v záhlaví citovaného rozsudku zamítl návrh stěžovatele na snížení vyživovací povinnosti k nezletilé A. M. T., naposledy stanovené rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 5. 2005 č. j. 41 Nc 13/2005 - 24 ve výši 7.500,- Kč měsíčně. Současně výrokem II. rozsudku zamítl návrh matky na zvýšení této vyživovací povinnosti. Napadeným výrokem III. rozsudku pak stěžovateli uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 11.250,- Kč a ve výroku IV. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze napadeným výrokem I. shora uvedeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o návrhu otce na snížení výživného a snížil vyživovací povinnost na částku 6.500,- Kč měsíčně. Žádnému z účastníků odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení 11.250,- Kč (napadený výrok III.).
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nesprávně vyhodnotily výši jeho příjmů na podkladě provedených důkazů a jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Dle stěžovatele dosáhla nesprávná realizace důkazního řízení takové intenzity, že měla za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 273/06. Je přesvědčen, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů naprosto ignoroval zásady důkazního řízení. Soud měl hodnotit věrohodnost jednotlivých svědků a s ohledem na jejich vztah k předmětu řízení a k účastníkům měl ve vztahu ke zjištění skutečné výše příjmu stěžovatele ve svém hodnocení upřednostnit další důkazy. Soud však dospěl ke zcela nepodloženému závěru, opírajícímu se pouze o jediný argument, a to tvrzení stěžovatele ohledně příjmu jeho partnerky, že jeho příjem činí min. 50.000,- Kč. Při hodnocení důkazů byl rovněž opomenut znalecký posudek Ing. V. a sdělení MPSV, z nichž plynuly zcela konkrétní částky prokazující výši jeho příjmu. Odvolacímu soudu stěžovatel rovněž vytýká, že nepostupoval v souladu se zásadami hodnocení důkazů. Soud nevysvětlil, jakým způsobem dospěl k částce ve výši 40.000,- Kč, o které důkazy své závěry opřel, jakým směrem vedl své úvahy a proč byl opomenut znalecký posudek, dle jehož závěrů měl příjem stěžovatele odpovídat částce méně jak poloviční oproti částkám, k nimž obecné soudy v rozhodnutích dospěly, i sdělení MPSV. Na nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel upozorňoval již v odvolání, ani odvolací soud porušení jeho práv neodstranil. Stěžovatel dále s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 527/06, II. ÚS 1619/07 a II. ÚS 671/09 namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení zákona o rodině (zejména ustanovení §85 odst. 2 a §96 odst. 1), neboť dostatečně nepřihlédly k podílu manžela matky nezletilé na uspokojování potřeb její rodiny a nezjišťovaly ani nezohlednily celkové majetkové poměry matky. V důsledku těchto pochybení pak dle jeho mínění bylo stanoveno výživné pro nezletilou v nepřiměřeně vysoké výši.
Stěžovatel napadá též výrok o náhradě nákladů řízení státu, neboť se domnívá, že náklady znaleckého posudku měl soud mezi rodiče v souladu s ustanovením §148 odst. 1 o. s. ř. rovnoměrně rozdělit proto, že byl vypracován pro potřeby obou rodičů. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že do výroku o náhradě nákladů státu nepromítl jeho částečnou úspěšnost v odvolacím řízení.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Pouze v takovém případě je totiž Ústavní soud oprávněn k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v dané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice, kterou již zavedl v řízení před obecnými soudy, přičemž je nutno konstatovat, že odvolací soud se jeho námitkami dostatečně zabýval a adekvátně se s nimi vypořádal. Uplatněné námitky z většiny směřují proti hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, při snaze prosadit vlastní pohled na toto hodnocení s cílem zvrátit výsledek řízení ve svůj prospěch. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal ve své judikatuře opakovaně najevo, nepřísluší. Ústavní soud v dané věci zásadně není oprávněn přezkoumávat závěry obecných soudů o výši výživného pro nezletilé dítě a zabývat se otázkou, zda jsou dány důvody pro změnu rozhodnutí o výživném, neboť posouzení těchto otázek je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší zasahovat do úvah soudu o tom, jaké důkazy je třeba v řízení provést, ani přehodnocovat provedené důkazy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval, a činit odlišné skutkové závěry. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry učiněné soudem nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V projednávané věci Ústavní soud žádná pochybení, která by vyžadovala jeho zásah, nezjistil. V přezkoumávané věci bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, na základě něhož měly obecné soudy k dispozici všechny potřebné a pro meritorní rozhodnutí podstatné důkazy. V rámci tohoto dokazování byly dostatečně a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině zjišťovány odůvodněné potřeby nezletilé A. M. i schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů, jakož i existence podmínky změny poměrů a její způsobilost původně stanovené výživné ovlivnit.
Námitkám stěžovatele zpochybňujícím hodnocení těchto důkazů obecnými soudy, které jsou převážně založeny na odlišném subjektivním hodnocení jeho majetkových poměrů a výdělkových možností, pak nelze přisvědčit. Ústavní soud má za to, že vytýkané nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečně korigoval odvolací soud, který argumenty stěžovatele uplatněné v odvolání shledal částečně oprávněnými, když se neztotožnil s důkazně nepodloženým závěrem prvostupňového soudu, že příjem otce dosahuje částky přibližně ve výši 50.000,- Kč. Odvolací soud potom na základě získaných důkazů dospěl pro rok 2010 k částce přibližně odpovídající skutečným příjmům stěžovatele ve výši 40.000,- Kč, z níž při stanovení výživného vycházel. Úvahy o tom, jak k uvedené částce dospěl a proč považuje za odpovídající výživné ve výši 6.500,- Kč, soud náležitě a srozumitelně vyložil v napadeném rozsudku, z jehož odůvodnění je též zcela jasně seznatelné, jak se do těchto úvah promítly údaje obsažené ve znaleckém posudku i v materiálu Ministerstva spravedlnosti (str. 7, 8 rozsudku odvolacího soudu). Z obou napadených rozsudků je též patrno, že obecné soudy se přiměřeně zabývaly celkovými majetkovými poměry rodiny matky a při svém rozhodování je i zohlednily (např. str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, implicitně v rozsudku odvolacího soudu str. 7). Odkazuje-li stěžovatel v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. I. ÚS 527/06, II. ÚS 1619/07 a II. ÚS 671/09, je nutno uvést, že závěry v nich vyslovené nelze na projednávanou věc vztáhnout, neboť jsou vybudovány na odlišných skutkových okolnostech. Stěžovateli pak lze pouze přisvědčit v tom, že napadené rozsudky výslovně nezmiňují sdělení MPSV (pozn. vyjma zmínky na str. 1 rozsudku soudu prvního stupně), tento nedostatek však, nahlíženo v kontextu celého procesu, nedosahuje intenzity mající za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nelze s ohledem na ustálenou a známou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k rozhodnutím o nákladech řízení spatřovat ani v řádně odůvodněných výrocích napadených rozsudků o náhradě nákladů řízení České republice. Stěžovatel ostatně v tomto ohledu ani žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, která by mohla toto rozhodnutí zpochybnit, v ústavní stížnosti nepředkládá.
Lze tedy shrnout, že napadené rozsudky ve svém celku dostatečné a logické odůvodnění nepostrádají. Soudy objasnily, z jakých důvodů a v kontextu jakých ostatních důkazů stanovily výši výživného. Ústavní soud neshledal logický rozpor v jejich hodnocení ani prvky libovůle při aplikaci ustanovení §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. V dané věci se ani nejedná o případ opomenutých důkazů ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Závěry vyslovené v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. V řízení před obecnými soudy tedy nebyla porušena základní práva stěžovatele a Ústavní soud nenachází žádný důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů, jež jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění
návrhu na náhradu nákladů řízení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík
předseda senátu