ECLI:CZ:US:2012:2.US.3279.11.1
sp. zn. II. ÚS 3279/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele PHL - G. E. N., s. r. o., se sídlem Na Pankráci 1062/58, 140 00 Praha 4 - Nusle zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem Široká 36/5, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, č. j. 29 Cdo 4209/2009-402, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2009, č. j. 13 Cmo 278/2008-331, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv. Konkrétně měly soudy porušit právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný stěžovatelem proti správkyni konkursní podstaty úpadce OPZ PLUS, a. s., o vyloučení v žalobě specifikovaných nemovitostí z konkurzní podstaty, které byly v roce 1995 úpadcem ještě před prohlášením konkurzu, vloženy do základního jmění stěžovatele. Spor se soustředil do otázky povahy zápisu statutárních orgánů obchodní společnosti do obchodního rejstříku. Stěžovatel vycházel z názoru, že do 30. června 1996 měl tento zápis konstitutivní povahu, a to jak pokud jde o vznik oprávnění za společnost jednat, tak i pokud jde o zánik tohoto oprávnění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. července 2008, č. j. 29 Odo 840/2006-296, vydaným v této věci zaujal, pokud jde o zánik oprávnění za společnost jednat, zcela opačný názor, podle kterého pro zánik oprávnění za společnost jednat není podmínkou výmaz statutárního zástupce z obchodního rejstříku s tím, že práva třetích osob jsou plně chráněna §27 odst. 2 obchodního zákoníku. Na základě tohoto rozhodnutí, jsa vázán tímto právním názorem, rozhodl Vrchní soud v Praze jako odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. srpna 2011, č. j. 29 Cdo 4209/2009-402, tak, že dovolání odmítl.
3. Proti oběma shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost. Odvolacímu soud vytýká, že ačkoliv zásadním způsobem změnil svůj předchozí právní názor na klíčovou otázku celého sporu, vydal napadené rozhodnutí, aniž by mu umožnil reagovat na nový právní názor. S poukazem na koncentraci řízení podle §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odvolací soud odmítl provést nově navržené důkazy, kterými stěžovatel sám iniciativně reagoval na nově vzniklou situaci. Dále vytýká odvolacímu soudu, že mu neposkytl řádné poučení podle §118a o. s. ř. a nedal mu tak možnost reagovat na nově vzniklou situaci, ačkoliv z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, č. j. 29 Odo 149/2002, které v ústavní stížnosti cituje, vyplývá, že i v systému neúplné apelace je neposkytnutím takového poučení řízení postiženo vadou, k níž musí být přihlédnuto. V tomto postupu odvolacího soudu dále stěžovatel spatřuje porušení práva rovnosti účastníků řízení, neboť byl takto připraven "o spravedlivý dvojinstanční soudní proces".
4. Ústavní soud si vyžádal k posouzení předmětu ústavní stížnosti spis Městského soudu v Praze sp. zn. 46 Cm 166/2001 a seznámil se s jeho obsahem.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatňoval v řízení před obecnými soudy, zejména pak v dovolání. Domáhá se tak ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
9. Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí §157 o. s. ř., a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
10. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu