ECLI:CZ:US:2012:2.US.3376.12.1
sp. zn. II. ÚS 3376/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, se sídlem v Rakovníku, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 435/2012-31 ze dne 25. dubna 2012, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 553/2010-454 ze dne 19. dubna 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 31. srpna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením odvolacího soudu jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 4 T 29/2008-425 ze dne 17. září 2010. Tím byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že po předchozí hádce opakovaně vystřelil z legálně držené pistole na dvě osoby, čímž jim způsobil těžká zranění, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věci, konkrétně předmětné pistole, a byla mu uložena povinnost uhradit poškozeným část uplatněné škody, přičemž se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že usnesením dovolacího soudu bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž dovolací soud nerespektoval čl. 2 odst. 2 Listiny, usnesením odvolacího soudu byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně tvrdí, že skutek, jehož se dopustil, bylo třeba kvalifikovat jako nutnou obranu anebo jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a trestního zákoníku. I v případě kvalifikace skutku podle §222 odst. 1 trestního zákona bylo zcela nepřípadné kvalifikovat konkrétní společenskou nebezpečnost jeho činu jako vysokou v rámci jednání typově shodných. Takto stěžovatel argumentoval ve svém dovolání. Dovolacímu soudu vytýká, že se zabýval pouze tím, zda šlo o nutnou obranu a na zbylé argumenty reagoval paušálně s tím, že se jedná o námitky skutkové. Podle stěžovatele se dovolací soud mýlí, protože jak úvaha, zda jednání stěžovatele nenaplnilo znaky trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, tak i úvaha o konkrétním stupni společenské nebezpečnosti, jsou otázkami právními a nikoliv skutkovými. S odkazem na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131), sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79) a sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17) má proto stěžovatel za to, že dovolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a dopustil se tím nepřípustné libovůle.
3. Soudu prvního a druhého stupně s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35) vytýká, že neprojednaly jeho věc bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě. Úkony trestního řízení byly vůči stěžovateli započaty 31. března 2007, obžaloba byla podána 5. února 2008, prvé rozhodnutí ve věci samé vydal soud prvního stupně 22. ledna 2009, zrušující usnesení odvolacího soudu bylo vydáno 22. září 2009, soud prvního stupně opětovně rozhodl 17. září 2010 a o zamítnutí odvolání rozhodl odvolací soud 19. dubna 2011. Od zahájení trestního stíhání do doručení pravomocného rozhodnutí ve věci samé uplynulo 1675 dnů, což je déle než 4 roky a 7 měsíců. Doba trestního stíhání nebyla zohledněna ani ve výměře trestu, neboť s odstupem několika let mu byl soudem prvního stupně uložen tentýž trest. Stěžovatel má za to, že účelu trestu nelze po uplynutí dané doby dosáhnout uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody na šest let. Takový trest je čirou represí, která není hlavním účelem trestu a může být proto uplatněna jen akcesoricky. Po dobu trestního stíhání byl stěžovatel ve stavu vysoké nejistoty ve všech oblastech svého života. Naději o prokázání materiální pravdy, kterou mu dal revizní znalecký posudek J. z odvětví balistiky, mu obecné soudy vzaly, neboť se jím odmítly zabývat, přestože o průběhu událostí a okolností spáchání trestného činu panovaly nejasnosti. Stěžovatel se domnívá, že k odmítnutí tohoto důkazního prostředku došlo zjevně ke škodě stěžovatele a došlo tím k porušení jeho základního práva na soudní ochranu.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Pokud jde návrh stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem J., tak sám stěžovatel uvádí, že se jím obecné soudy zabývaly a výslovně tento důkazní návrh zamítly. Z důkladného odůvodnění obecných soudů všech stupňů vyplývá, že neprovedení tohoto důkazu rozhodně nebylo co do skutkových závěrů v neprospěch stěžovatele. To bylo dáno tím, že na stěžovatelem akcentovanou otázku výchozího bodu měření nemohl dát jasnou a správnou odpověď nikdo, a to pro absenci policejní dokumentace z místa činu v daném směru. Menší závažnost balistických zjištění je ostatně zdůrazněna tím, že sám stěžovatel nijak nerozporuje fakt, že na poškozené střílel a způsobil jim zranění. K ústavněprávně relevantnímu opomenutí důkazů významných pro správné rozhodnutí věci proto v žádném případě nemohlo dojít.
7. Z odůvodnění rozhodnutí všech stupňů zcela jasně vysvítá odlišný pohled stěžovatele na právní kvalifikaci vytýkaného jednání oproti té, která byla uplatněna veřejnou žalobou. V rozhodnutích je ovšem patrné, že se danou problematikou velice důkladně zabývaly obecné soudy prvního a druhého stupně a v ještě přiměřené míře i dovolací soud. Není totiž pravdou, že by dovolací soud převážnou část námitek stěžovatele paušálně odmítl jako námitky skutkového charakteru. Třetí odstavec poslední strany odůvodnění předmětného usnesení se totiž nejspíše týká pouze námitek stěžovatele vztahujícím se ke znaleckému posudku J. a závěrům, které z něj podle stěžovatele měly plynout. Masa argumentace vztahující se k námitkám stěžovatele proti právní kvalifikaci je totiž shromážděna v předchozím, tedy druhém odstavci na téže straně předmětného rozhodnutí. Nelze se ovšem stěžovateli divit, že argumentaci dovolacího soudu v daném směru pro její stručnost patrně vůbec nepostřehl. V každém případě dovolací soud k možné právní kvalifikaci jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky uvedl, že nebylo zjištěno silné rozrušení stěžovatele z omluvitelné pohnutky. Za tímto konstatováním pak rozvedl úvahy, které se mohou vztahovat jedině k otázce nebezpečnosti jednání stěžovatele pro společnost. Proto nelze dospět k závěru, že by se dovolací soud nevypořádal se všemi dovolacími námitkami, jak stěžovatel tvrdí. A to, že obecné soudy jasně a srozumitelně vyložily, že mají na právní kvalifikaci vytýkaného jednání jiný názor než stěžovatel, není samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.
8. Konečně ani námitka délky řízení nemůže obstát. Pokud měl stěžovatel v průběhu řízení před soudem za to, že dochází k průtahům, měl k dispozici procesní prostředek k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy, a to návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Z argumentace stěžovatele však nevyplývá, že by jej využil. Především je ale třeba uvést, že s účinností od 1. března 2009 byla zákonem č. 41/2009 Sb., do právního řádu zakotvena možnost domáhat se náhrady škody pro nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stěžovatel přitom netvrdí, že by využil před podáním ústavní stížnosti alespoň tohoto zákonného prostředku nápravy. Z obou důvodů je s ohledem na výše vyložený princip subsidiarity ústavní stížnosti námitka průtahů v řízení nepřípustná (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. srpna 2012, bod 20). Právní názor, na nějž se stěžovatel odvolává, je tedy v důsledku legislativního vývoje již překonaný. Ústavní soud jen pro úplnost podotýká, že ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, není důvodem pro zrušení vydaných rozhodnutí (viz sp. zn.
I. ÚS 585/04, N 143/38 SbNU 117; III. ÚS 70/97, N 96/08 SbNU 375; aj.).
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu