ECLI:CZ:US:2012:2.US.3618.11.1
sp. zn. II. ÚS 3618/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 č. j. 28 Cdo 2421/2011-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 12. 2011 sp. zn. 8 Co 2832/2010, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí. (Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 7 C 122/2010 ze dne 31. 8. 2010 bylo zrušeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Strakonice ze 4. 2. 2010 čj. PÚ/7577/92/K/Č/Kk/2, dle nějž stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, neboť nemovitosti nepřešly na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) až u) zákona č. 229//1991 Sb., nýbrž byly prodány otcem stěžovatelky právním předchůdcům J. K. st. a J. K. ml., takže jsou stále v držení fyzických osob. Pozemkový úřad dovodil, že správní orgán tak nemá zákonnou pravomoc rozhodnout o nemovitostech podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Rovněž rozhodl, že řízení vedené ve věci u Pozemkového úřadu Strakonice pod sp. zn. PÚ/7577/92/K se odkládá.)
Dle odvolacího soudu pozemkový úřad měl v daném případě pravomoc vydat správní rozhodnutí, neboť to vyplývá z ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ale za situace, kdy nárokované nemovitosti jsou vlastnictvím fyzických osob, tedy nemohl rozhodnout jinak než vyslovit, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, byl vyloučen postup podle ustanovení §9 odst. 1 a 4 zákona č. 229/1991 Sb. a pozemkový úřad proto správně rozhodl, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí. V důsledku toho, nemohla být stěžovatelka úspěšná se svým nárokem uplatněným u soudu v řízení podle páté části občanského soudního řádu a bylo nutno její žalobu zamítnout.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl, neboť shodně dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka pro oprávněnost celého nároku, a to podmínka přechodu nemovitosti ze státu na povinného, jak předpokládá §8 odst. 1 zákona o půdě. Nebylo tak možné dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, jak to má na zřeteli §241 a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V odůvodnění rozhodnutí poukázal soud na kogentní povahu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 171/96 (N 70/8 SbNU 189), dle nějž zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát, nebo na jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Stěžovatelka uvádí, že posouzení věci závisí na tom, zda vlastnictví nemovitosti přešlo na stát nebo přímo na manžele K., právní předchůdce vedlejších účastníků. Stěžovatelka již ve své žalobě tvrdila a tato tvrzení podložila důkazy, že i když dle notářského zápisu o uzavření kupní smlouvy mezi otcem navrhovatelky a manželi K. mělo vlastnické právo přejít na kupující od prodávajícího, jednalo se o právní úkon simulovaný, kterým měl být zastřen převod nemovitostí ze Státní Spořitelny ve Strakonicích na manžele K. Nemovitosti přešly na Státní spořitelnu ve Strakonicích k uspokojení dluhu otce stěžovatelky, který nebyl pro tíživou situaci schopen splácet. Manželé K. posléze nabyli nemovitosti přímo od Státní Spořitelny ve Strakonicích za částku 30 000 Kčs, která z velké části odpovídala výši neuhrazeného dluhu. Stěžovatelka se proto domnívá, že její nárok se má posoudit podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě stanovujícího, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu. Tento názor navrhovatelka opírá mimo jiné o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2812/2010, dle nějž: "Restitučním důvodem podle zákona o půdě je i převzetí nemovitosti bez právního důvodu, pod což lze podřadit i převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu." Neplatným právním úkonem je v tomto případě kupní smlouva uzavřená formou notářského zápisu N 56/66, NZ 63/66, neboť obsahuje velmi povrchní a nepřehledné určení nemovitostí a pozemků, které jsou předmětem kupní smlouvy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud rovněž předesílá, že obdobnou věcí stěžovatelky s téměř shodnou skutkovou a právní argumentací se již zabýval v usnesení sp. zn. III ÚS 3617/11, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta, přičemž od zde uvedených závěrů se nemá důvod odchylovat, neboť i v nyní projednávané věci je podstatou ústavní stížnosti polemika s názory obecných soudů.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy (pozemkový úřad) se námitkou stěžovatelky, dle níž kupní smlouvou ve skutečnosti nedošlo k převodu vlastnictví k nemovitostem na fyzické osoby, ale na stát, dostatečně zabývaly a své právní závěry řádně odůvodnily, tzn. uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly soudy právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a jemuž nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Jak již bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší věc opětovně přezkoumávat z pozice další odvolací instance. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelkou namítaná pochybení v postupu Nejvyššího soudu, jež by mohla způsobit porušení jejích ústavních práv a svobod, Ústavní soud neshledal. Napadené rozhodnutí (rozhodnutí jemu předcházející) nemá znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem kasačního nálezu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dle jeho konstantní judikatury platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu