ECLI:CZ:US:2012:2.US.3725.11.1
sp. zn. II. ÚS 3725/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky READY REALITY, s. r. o., se sídlem Chrastavská 24, 460 01 Liberec, zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, advokátem, se sídlem Mezibranská 1579/4, 110 00 Praha 1, adresa pro doručování Radhošťská 1942/2, 130 00 Praha 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, č. j. 29 Cdo 1072/2010-154, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 15 Cmo 204/2008-87, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. února 2008, č. j. 46 Cm 9/2005-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), popř. z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. února 2008, č. j. 46 Cm 9/2005-65, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném (správce konkursní podstaty) určení pravosti pohledávky za úpadcem (SYCHROV 94, a. s.) ve výši 19,000.000 Kč, pro předčasnost. Soud prvního stupně vzal m. j. za prokázáno, že skutkový základ žaloby neodpovídá tvrzením uvedeným v přihlášce do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce, resp. že přihláška žalobkyně do konkursního řízení ze dne 8. března 2001 obsahuje nedostatečná skutková tvrzení. Pohledávka žalobkyně byla přezkoumána na přezkumném jednání konaném dne 6. listopadu 2002 tak, že správce konkursní podstaty popřel pohledávku ve výši 14,000.000 Kč a pohledávku ve výši 7,000.000 Kč uznal jako podmíněnou. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť dle jeho přesvědčení má přihláška pohledávky vady bránící jejímu přezkumu. Jedním z předpokladů pro projednání incidenční žaloby je totiž řádná přihláška pohledávky. Tato přihláška musí splňovat náležitosti vyplývající z §42 odst. 4 a §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soud prvního stupně konstatoval, že přihláška neobsahovala skutečnosti, na nichž se pohledávka žalobkyně zakládala, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci pohledávky; v přihlášce se pouze odkazovalo na blíže neurčenou zástavní a úvěrovou smlouvu. Hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby byla ovšem skutečnost, že pohledávka byla při přezkumném jednání přezkoumána neurčitým způsobem, neboť přihlášeno bylo 19,000.000 Kč a přezkoumáno bylo (zřejmě omylem) 21,000.000 Kč (14,000.000 Kč a 7,000.000 Kč). S ohledem na uvedené skutečnosti soud prvního stupně žalobu zamítl pro předčasnost s tím, že je třeba nejprve v konkursním řízení přistoupit k řádnému odstranění vad přihlášky [§20 odst. 2 a 3 zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání")], a poté k případnému novému přezkumu pohledávky.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 15 Cmo 204/2008-87, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že "žaloba na určení pravosti pohledávky se zamítá pro předčasnost". Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že přihláška pohledávky neměla obsahové náležitosti nezbytné k jejímu přezkumu (scházelo zejména uvedení právního důvodu vzniku pohledávky) a správce konkursní podstaty ji vůbec neměl z hlediska §20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání přezkoumat, nýbrž měl žalobkyni vyzvat k odstranění vady této přihlášky. Navíc není zřejmé, v jakém rozsahu byla pohledávka přezkoumána. Popření pohledávky správcem konkursní podstaty tak nelze považovat za úkon a nemůže vyvolávat zamýšlené účinky.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, č. j. 29 Cdo 1072/2010-154, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že závěr odvolacího soudu, podle kterého měla-li přihláška pohledávky vady, které bránily přezkumu přihlášené pohledávky, nemohla být taková pohledávka dosud řádně přezkoumána (a tedy ani účinně popřena), je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud vyložil, že zjistí-li soud, který rozhoduje v incidenčním sporu o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, řádně zahájeném včasnou žalobou přihlašovatele pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, pak je na něm, aby žalobu pro předčasnost zamítl. Přihlašovatel nevykonatelné pohledávky se totiž jako žalobce ve sporu o pravost, výši nebo pořadí této pohledávky nesmí dovolávat jiných skutečností (jiného právního důvodu vzniku pohledávky) než těch, které uvedl v přihlášce nebo (nejpozději) při přezkumném jednání. Při jiném postupu soudu v incidenčním sporu (než zamítnutí žaloby pro předčasnost) by se přihlašovatel pohledávky ocitl v procesní pasti. Proto, že v konkursním řízení nebyl vyzván k odstranění vady přihlášky bránící přezkumu přihlašované pohledávky, ač k této výzvě mělo dojít, by totiž (v případě, že touto vadou byla absence údaje o právním důvodu vzniku přihlašované pohledávky) byl zbaven možnosti účinně obhájit existenci pohledávky v incidenčním sporu (prakticky by neměl možnost žalobu odůvodnit).
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a ochranu majetku. Stěžovatelka nejprve popsala výchozí situaci a dosavadní průběh řízení. Hlavní pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že se vyhnuly meritornímu posouzení věci a celou věc vrátily na samý počátek, do stavu před přezkoumáním přihlášené pohledávky. Vyslovuje přesvědčení, že takový postup vykazuje známky přepjatého formalismu a zasahuje do práva na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatelky je právní důvod vzniku pohledávky popsán zcela určitě a jak správce konkursní podstaty, tak i konkursní soud museli tento důvod vzniku pohledávky znát. Přezkumu pohledávky nemohlo podle stěžovatelky objektivně nic bránit. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se přílišně formalistického postupu obecných soudů, jehož výsledkem je sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti (např. nález sp. zn. Pl ÚS 21/96), jakož i svévolného výkladu právních předpisů (např. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). Podle přesvědčení stěžovatelky došlo postupem soudů k faktickému odepření spravedlnosti. Navíc popsaný postup vystavuje Českou republiku nebezpečí odpovědnosti za průtahy v řízení.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka konkretizuje svoji námitku ve vztahu k porušení práva na ochranu majetku. V této souvislosti akcentuje legitimní očekávání k dosažení účinného užívání vlastnického práva. Legitimní očekávání stran přihlášené pohledávky pramení dle názoru stěžovatelky zejména z toho, že nemovitosti v jejím vlastnictví byly z titulu zástavní smlouvy sepsány do konkursní podstaty, správce konkursní podstaty uzavřel se stěžovatelkou dohodu ohledně realizace zastavených nemovitostí a přihlášená pohledávka byla na přezkumném jednání přezkoumána a správcem konkursní podstaty zčásti uznána. Stěžovatelka současně jednala v důvěře v postup správce konkursní podstaty i konkursního soudu, jakožto orgánů veřejné moci. Závěrem poukazuje stěžovatelka na to, že přezkum pohledávek v konkursním řízení fakticky nahrazuje nalézací soudní řízení, přičemž seznam přezkoumaných a zjištěných pohledávek je exekučním titulem. Jestliže obecné soudy vyslovily názor, že přezkoumaná a zčásti i uznaná pohledávka nikdy vlastně přezkoumána nebyla, je to stejné, jako kdyby zasáhly do pravomocného rozhodnutí nalézacího soudu.
III.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
8. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatelka, jakkoliv se snaží dát svým argumentům ústavněprávní rozměr poukazováním na porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na ochranu majetku, svou ústavní stížností v podstatě toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Navíc svoji argumentaci opakuje, neboť shodnými tvrzeními stěžovatelky se zabývaly ve svých rozhodnutích jak Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší soud. Takto pojatá ústavní stížnost pak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
10. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy rozhodovaly příliš formalisticky, když žalobu zamítly pro předčasnost a věc vrátily fakticky zpět až o 11 let do počáteční fáze přihlašování pohledávek. Podle názoru stěžovatelky byla přihláška pohledávky určitá a objektivně způsobilá vyvolat zamýšlené účinky. Taková argumentace stěžovatelky je ovšem vlastním hodnotícím úsudkem a představuje typické znaky polemiky s podústavním právem. Stěžovatelka vyslovuje svůj subjektivní názor na hodnocení určité otázky (zde určitosti a bezvadnosti přihlášky pohledávky), který nekoresponduje s názorem vysloveným v rozhodnutích obecných soudů, a poukazováním na porušení práva na spravedlivý proces se snaží dát své argumentaci ústavněprávní rozměr. Výše nastolené a obecnými soudy přijaté řešení však ústavněprávní roviny nedosahuje a v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Závěr, ze kterého obecné soudy vycházely, vyplývá z právních předpisů (konkrétně §20 odst. 2 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání) a je podpořen i stabilní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněné pod č. 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyčíslení výše pohledávky a uvedení právního důvodu jejího vzniku je přitom nezbytnou součástí přihlášky pohledávky (viz §20 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Lze dát samozřejmě stěžovatelce zapravdu v tom směru, že zamítnutí žaloby pro předčasnost s tím, že je třeba odstranit nejprve vady přihlášky, vrací celou věc na počátek, což bude mít za následek prodloužení celého konkursního řízení. Průtahy řízení ovšem nejsou předmětem této ústavní stížnosti a český právní řád zná instrumenty k jejich odstranění, resp. napravení závadného stavu. V souvislosti s výše uvedeným se lze pouze pozastavit nad činností správce konkursní podstaty a potažmo i konkursního soudu, kteří připustili projednání a přezkum vadné přihlášky.
11. V dané věci nelze shledat ani porušení práva na ochranu majetku vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 Listiny, popř. z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zamítnutím žaloby na určení pravosti pohledávky pro předčasnost nedošlo k zmenšení majetku stěžovatelky, ani k jinému zásahu do jejích majetkových práv, nýbrž pouze k oddálení konečného rozhodnutí ve věci, která může souviset s jejím majetkem. Svá práva může stěžovatelka i nadále řádně uplatňovat v rámci konkursního řízení a eventuálně i ve sporu konkursem vyvolaným. Postupem správce konkursní podstaty nebo konkursního soudu nemohlo být založeno legitimní očekávání stěžovatelky, že věc bude rozhodnuta v její prospěch.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu