ECLI:CZ:US:2012:2.US.3726.11.1
sp. zn. II. ÚS 3726/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 19. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 3726/11 ve věci ústavní stížnosti J. R. proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 9. 2011 č. j. 56 EXE 923/2011-31, kterým byly zamítnuty stěžovatelčiny námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Výrok
I. Postupem porušujícím právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 9. 2011 č. j. 56 EXE 923/2011-31 zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 12. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i základní právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní stížnost je přípustná [§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že se okresní soud nezabýval námitkou stěžovatelky vůči nákladům exekuce stanoveným JUDr. Vlastimilem Porostlým, soudním exekutorem, (dále též jen "soudní exekutor") částkou 8 628 Kč. Nevypořádal se tak s její námitkou, že základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění. Stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že vymáhaná pohledávka jí byla dobrovolně uhrazena, a proto soudnímu exekutorovi žádná odměna nepřísluší, neboť ničeho nevymohl. Přesto soud, aniž by se s touto námitkou stěžovatelky v odůvodnění napadeného usnesení vypořádal, převzal bez dalšího nesprávný výpočet odměny soudního exekutora jím provedený. Soud své rozhodnutí opřel toliko o §35 odst. 2 exekučního řádu (dále jen "EŘ"), podle kterého je exekuční řízení zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi. S poukazem na citované ustanovení EŘ se již nezabýval skutečností, zda vedlejším účastníkem určená výše nákladů exekuce je v souladu s vyhláškou č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále též jen "předmětná vyhláška") či nikoliv, ale pouze konstatoval, že se v dané věci neztotožňuje se závěrem stěžovatelky, že vedlejšímu účastníkovi nárok na odměnu nepřísluší. Proto podle názoru stěžovatelky okresní soud postupoval v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť zcela opomenul relevantní judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. I. ÚS 1924/08 ze dne 1. 4. 2009 (N 79/53 SbNU 3), sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849), sp. zn. III. ÚS 52/08 ze dne 5. 2. 2009 (N 18/52 SbNU 179), sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), sp. zn. II. ÚS 1061/10 ze dne 17. 8. 2010 (N 164/58 SbNU 409) a v neposlední řadě i sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)]. Proto stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní soud, zastoupený soudcem JUDr. Vítem Šádkem, který uvedl, že své stanovisko vysvětlil ve zdůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že "argumentace povinné ve stížnosti nic nemění na skutečnosti, že k zahájení řízení došlo dříve než k úhradě jejího dluhu.". Vedlejší účastník, soudní exekutor, se k ústavní stížnosti nevyjádřil; tudíž dal najevo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka.
II.
5. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 56 EXE 923/2011, z něhož zjistil následující skutečnosti:
6. Dne 28. 4. 2011 podala oprávněná Komerční banka, a. s., návrh na nařízení exekuce podle EŘ (č. l. 3n.). Exekučním titulem bylo rozhodnutí, které vydal Okresní soud v Novém Jičíně dne 14. 2. 2011 č. j. 24 EC 78/2001-7. Stěžovatelce bylo uloženo zaplatit oprávněné částku ve výši 6 640,95 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 11 820,00 Kč. Stěžovatelka, i přes vykonatelnost exekučního titulu, do data tohoto podání neuhradila oprávněné dlužnou částku. Protože stěžovatelka nesplnila, co jí vykonatelné rozhodnutí ukládá, podala oprávněná návrh na nařízení exekuce. Oprávněná dále navrhla, aby soud pověřil provedením exekuce soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého z Exekutorského úřadu Ostrava.
7. Dne 7. 6. 2011 rozhodl Okresní soud v Novém Jičíně pod č. j. 56 EXE 923/2011-6 o nařízení exekuce na majetek stěžovatelky. Zároveň pověřil provedením exekuce JUDr. Vlastimila Porostlého. Z kopie doručenky je zřejmé, že předmětné usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 7. 2011 (č. l. 13).
8. Dne 1. 8. 2011 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, přičemž náklady exekuce stanovil následovně (č. l. 17n.): výše nákladů exekuce byla určena částkou 8 628 Kč a výše nákladů oprávněné pak částkou 6 120 Kč. Dosud vzniklé náklady exekuce (§87 odst. 1 EŘ) představují (a) odměna soudního exekutora za provedení exekuce ve výši 4 428 Kč (ustanovení §6, 11, resp. 27 vyhlášky č. 330/2001 Sb.), (b) náklady exekuce dle §11, 14 a 15 předmětné vyhlášky (tvořené dle §13 částkou 4 200 Kč jako náhrada hotových výdajů v paušální částce plus 20 % DPH). Proti příkazu exekutora podala stěžovatelka dne 8. 8. 2011 námitky (č. l. 21n.), neboť již před doručením usnesení o nařízení exekuce uhradila na účet oprávněné částku 6 641 Kč a na účet právního zástupce částku 11 820 Kč (viz zobrazení historie transakcí na účtu na č. l. 28). Na předmětné peněžní účty byly dané finanční částky připsány nejpozději dne 11. 5. 2011. Stěžovatelka upozornila na to, že dne 8. 7. 2011 uhradila na účet právního zástupce oprávněné náklady exekučního řízení ve výši 6 120 Kč a téhož dne na účet soudního exekutora náklady exekuce. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka ještě před tím, než jí bylo doručeno usnesení soudu o nařízení exekuce, splnila dobrovolně svou povinnost uloženou jí v platebním rozkazu, a proto má za to, že soudnímu exekutorovi nárok na odměnu nepřísluší, neboť základem pro určení odměny za provedení exekuce je výše exekutorem vymoženého plnění. Pověřenému soudnímu exekutorovi tak žádné náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože povinná svou povinnost plnila dobrovolně, a to ještě před tím, než jí bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno. Námitkám stěžovatelky soudní exekutor nevyhověl (č. l. 30) a postoupil je okresnímu soudu (č. l. 16). Podle názoru soudního exekutora bylo exekuční řízení zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce soudnímu exekutorovi dne 5. 5. 2011. Tímto datem mu tudíž vzniklo právo na náhradu nákladů exekuce. Pokud stěžovatelka uhradila vymáhanou povinnost před doručením usnesení o nařízení exekuce, byla by tato skutečnost důvodem pro zastavení exekuce dle §55 odst. 1 EŘ. Stěžovatelka takovýto návrh ovšem nepodala. Pokud stěžovatelka hradila až po podání návrhu na nařízení exekuce, tato skutečnost sama o sobě nezakládá ztrátu nároku oprávněné na náhradu nákladů exekučního řízení. Podle názoru soudního exekutora má sám nárok jak na odměnu, tak na náhradu hotových výdajů.
9. Napadeným usnesením okresního soudu byly námitky stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce zamítnuty. Podle názoru okresního soudu nárok na náhradu nákladů exekuce vznikl exekutorovi dnem podání návrhu na nařízení exekuce. I když usnesení o nařízení exekuce bylo povinné doručeno až 1. 7. 2011 a povinná provedla platby ve prospěch jistiny dne 9. 5. 2011, nemění to podle názoru okresního soudu nic na skutečnosti, že v době platby již bylo zahájeno exekuční řízení, a exekutor má právo na náhradu jeho nákladů. Soud se tudíž neztotožnil se závěrem povinné, že exekutorovi nárok na odměnu nepřísluší.
10. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. V dané věci bylo od ústního jednání upuštěno.
III.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 127/50 SbNU 111), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
13. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) Ústavní soud při posuzování ústavnosti vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle Ústavního soudu není možno způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a proto je třeba zohlednit "jistý stupeň ,dobrovolnosti' ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením.". Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175) se vztahoval na situaci, kdy povinný uhradil dlužné částky dobrovolně ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce, a v den, kdy mu toto usnesení bylo doručeno, dobrovolně uhradil i náklady oprávněného. Ústavní soud v daném případě zohlednil skutečnost, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení ještě před tím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Protože již soudní exekutor nemohl vymoci nic, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová. Z tohoto důvodu nebylo relevantní ani ustanovení §6 odst. 3 předmětné vyhlášky stanovící exekutorovi odměnu 3 000 Kč jako odměnu nejnižší. Tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li v exekučním řízení vymoženo alespoň něco. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) Ústavní soud také odmítl možnost uložení náhrady odměny soudního exekutora. Podle názoru Ústavního soudu bylo třeba též "náhradu hotových výdajů soudní exekutorky podle §13 odst. 1 předmětné vyhlášky posuzovat analogicky k odměně za provedení exekuce podle §5 a násl. této vyhlášky. V případě dobrovolného splnění dlužné částky, kdy exekutor již nemohl vymoci nic, a proto je základem pro určení jeho odměny částka nulová, je nezbytné vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudní exekutorce do okamžiku, než bylo stěžovatelkou dlužné plnění uhrazeno. Jinak řečeno, není-li možno soudní exekutorce přiznat paušální odměnu ve výši 3 000 Kč, resp. 1 500 Kč, tím spíše jí není možno přiznat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč.".
IV.
14. Shora uvedené závěry se plně vztahují i na nyní projednávanou věc, a proto na ně Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje. Ústavní soud vzal za prokázané, že stěžovatelka uhradila dlužnou částku již 9. 5. 2011 (bod 8) a že se tak stalo před tím, než jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce (1. 7. 2011) - bod 7. Skutečnost, že dlužník splnil svou povinnost dobrovolně bez přímé exekuce, je proto třeba zohlednit, neboť základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění. Rozhodující skutečností je totiž to, že pověřenému soudnímu exekutorovi žádné náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože stěžovatelka svou povinnost splnila dobrovolně, a to ještě před tím, než jí došlo usnesení o nařízení exekuce, tj. daleko dříve než mohlo dojít k jejímu vynucenému provedení. Základem pro určení odměny musí být proto částka nulová (srov. výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1540/08). Analogicky je třeba v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 posuzovat otázku náhrady hotových výdajů (viz bod 13).
15. V této souvislosti Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že považuje za nepřijatelné, aby obecný soud při svém rozhodování nijak nereflektoval právní názory Ústavního soudu obsažené ve výše citovaných nálezech [z poslední doby viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1061/10 ze dne 17. 8. 2010 (N 164/58 SbNU 409) či sp. zn. IV. ÚS 247/11 ze dne 19. 10. 2011 (N 180/63 SbNU 91), dostupné též na http://nalus.usoud.cz], které jsou s ohledem na příkaz plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy i s ohledem na četnou judikaturu Ústavního soudu obecně závazné, tj. závazné při řešení typově shodných případů [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191), sp. zn. I. ÚS 77/97 ze dne 18. 11. 1998 (N 142/12 SbNU 317), sp. zn. III. ÚS 495/05 ze dne 30. 10. 2007 (N 174/47 SbNU 323) či sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)]. Nerespektování nosných důvodů publikovaných nálezů Ústavního soudu řešících obdobné věci má nepochybně deformující dopad i na princip právní jistoty plynoucí z normativního principu právního státu tak, jak jej normuje čl. 1 odst. 1 Ústavy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191) nebo sp. zn. III. ÚS 648/2000 (N 60/22 SbNU 39)]. Nerespektováním ustálené judikatury Ústavního soudu přispívá okresní soud ke zcela zbytečnému zatěžování kapacit Ústavního soudu důvodnými podáními, která by ovšem obecné soudy měly být - i vzhledem k jednoduchosti materie a ustálené judikatuře Ústavního soudu - schopny bez větších problémů ústavně konformně vyřizovat samy.
16. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že porušením základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny bylo napadeným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.