ECLI:CZ:US:2012:2.US.3815.11.1
sp. zn. II. ÚS 3815/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti TECHNOEX spol. s r. o., se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem společné advokátní kanceláře Ondruš & Ondruš a partneři, se sídlem v Brně, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 315/2011-115 ze dne 21. září 2011, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Národního bezpečnostního úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 19. prosince 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Jím byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 24 C 532/2007-85 ze dne 17. března 2011, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení 42.386,50 Kč z titulu náhrady škody utrpěné v důsledku nevydání dokladu o bezpečnostní způsobilosti osobě vykonávající funkci statutárního orgánu stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozsudkem byla porušena její práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že Ing. P. B. jako její statutární orgán požádal o vydání dokladu o své bezpečnostní způsobilosti podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ing. P. B. musel mít uvedený doklad, aby mohl být činný jako statutární orgán stěžovatelky podle §7 odst. 1 písm. b) bod 5 zákona č. 38/1992 (správně 1994) Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění změn a doplnění (správně ve znění účinném od 11. července 2002 do 31. prosince 2005). Vedlejší účastník řízení oznámil Ing. P. B. oznámením č. j. 5206/2005-NBÚ/BZ ze dne 18. dubna 2005, že mu doklad vydán nebude. Tento doklad o bezpečnostní způsobilosti byl Ing. P. B. vydán až oznámením č. j. 1048/2005-NBÚ/07-SD ze dne 9. září 2005. V mezidobí musela stěžovatelka vynaložit v přímé příčinné souvislosti s nevydáním dokladu o bezpečnostní způsobilosti Ing. P. B. náklady na odměnu náhradnímu jednateli a na sepsání notářského zápisu souvisejícího s ustanovením náhradního jednatele. Tyto skutečnosti byly v řízení nesporné. Stěžovatelka se domáhala náhrady uvedených nákladů, avšak obecné soudy jí nevyhověly.
3. Stěžovatelka se konkrétně vymezuje proti názoru odvolacího soudu, že vedlejší účastník řízení vystupoval v řízení o vydání dokladu jako orgán při výkonu veřejné moci, a proto je třeba nárok na náhradu škody posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakožto speciálního předpisu a nelze použít obecného předpisu. A že tento speciální předpis nezakládá nárok na náhradu škody jiné osobě, než účastníku řízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Účastníkem řízení vedeného vedlejším účastníkem řízení přitom byl Ing. P. B. a nikoliv stěžovatelka.
4. Stěžovatelka je toho názoru, že v případech, kdy norma jednoduchého práva nezajišťuje ústavně zaručenou nápravu stavu (náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci), kdy v důsledku zjevně nesprávné činnosti státu při výkonu veřejné moci evidentně vznikne škoda na majetku subjektu, a přitom na takový případ jednoduché právo nepamatuje, nemůže obecný soud odepřít nikomu právo s tím, že popře ústavní právo poškozeného odkazem na omezující znění prováděcího zákona podústavní síly. Poukazuje přitom na právní názory obsažené v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 18/01, sp. zn. I. ÚS 245/98 a sp. zn. I. ÚS 2736/07. Z nich stěžovatelka dovozuje, že při posuzování na náhradu škody způsobené státními orgány při výkonu jejich činnosti by i obecné soudy měly před právní úpravou normou jednoduchého práva, která nezajišťuje realizaci ústavně garantovaného práva v této oblasti, měly upřednostňovat normy ústavního pořádku. Obecný soud tedy pochybil, když upřednostnil formalistický přístup, omezující ústavně zaručená práva. Zásah do základních práv uvedeným způsobem má negativní dopad i na právní postavení a právní jistoty širokého okruhu dalších subjektů, které nutně vstupují do vztahů se státem a jeho orgány, v nichž mají podřízené postavení.
5. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Je tedy povinen zkoumat, zda nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence výkladových alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je totiž povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
7. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že zákonná aktivní legitimace k uplatnění nároku nároku náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci, tak jak je vymezena v §7 zákona č. 82/1998 Sb. je nepochybně omezující ve vztahu k vymezení základního práva na náhradu škody způsobeného nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se přitom touto otázkou meritorně doposud nezabýval (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 57/04 ze dne 30. června 2005). Tuto otázku přitom neřeší ani literatura (např. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 60 - 62, nebo Ondruš, R.: Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím in Holub, M. a kol: Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. Linde Praha, 2003; aj.). Proto nadále zůstává ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, že obchodní společnost nemá právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, která jí vznikla v důsledku řízení týkajícího se jejího jednatele (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1956/2004 ze dne 15. prosince 2005 in SbNS 2006: 9, 839 - č. 81).
8. Nicméně přes shora uvedené nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí bylo rozporné s ústavním pořádkem. Názor, proti kterému se stěžovatelka vymezuje, totiž nebyl pro odvolací soud ani jediným ani co do struktury odůvodnění prvním v pořadí mezi názory, jež vedly k zamítnutí nároku stěžovatelky. Odvolací soud totiž vedle toho, že se na daný případ výlučně vztahuje zákon č. 82/1998 Sb., založil své rozhodnutí především na tom, že stát odpovídá za škodu způsobenou těmi nezákonnými a později zrušenými rozhodnutími, která byla pravomocná anebo vykonatelná bez ohledu na právní moc. V daném případě se ale o nic takového nejednalo a ke zrušení předmětného rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení došlo v důsledku stížnosti Ing. P. B., coby zákonem koncipovaného řádného opravného prostředku. Odvolací soud vyložil, že zamítavé rozhodnutí z logiky věci nemohou být předběžně vykonatelná, a to ani hypoteticky. Tento názor, který předcházel názoru rozporovanému stěžovatelem, lze přitom považovat za logický a ústavně souladný, protože naplňuje povahu a smysl základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na konkrétní situaci lze doplnit, že ten, kdo provozuje zákonem omezený zahraniční obchod s vojenským materiálem, musí počítat s existencí řízení ke splnění podmínek, které pro takovéto podnikání zákon požaduje. A o nic jiného v daném případě nešlo.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu