ECLI:CZ:US:2012:2.US.5.11.1
sp. zn. II. ÚS 5/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 5/11 ve věci ústavní stížnosti O. O. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2010 sp. zn. 42 C 159/2009, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody proti státu, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 19 Co 411/2010, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2010 sp. zn. 42 C 159/2009 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 19 Co 411/2010 se ruší.
II. Návrh na zrušení ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 1. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu (čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod) a rovněž pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel byl Policií České republiky obviněn z trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, přičemž nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel byl soudem prvního stupně uznán vinným, odvolacím soudem byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně zrušen a poté Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 16. 6. 2008 č. j. 6 T 168/2006-203 pravomocně zprostil stěžovatele obžaloby.
Stěžovatel neúspěšně požádal o náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti. Stěžovatel uplatnil svůj nárok u Obvodního soudu pro Prahu 2, ten však napadeným rozsudkem jeho žalobu zamítl, a to z důvodu, že nebyla podána stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy že nebyla splněna podmínka §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nebyla podána stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání, a proto není splněna podmínka podle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy zamítnutím žaloby porušily jeho právo na legitimní očekávání. Stěžovatel totiž uplatňoval svůj nárok u soudu za situace, kdy Nejvyšší soud rozhodl ve skutkově a právně obdobné věci rozsudkem č. j. 28 Cdo 1548/2006 ze dne 7. 10. 2008, ve kterém dovodil, že stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání je pouhou formalitou za situace, kdy státní zástupce z úřední povinnosti dozoruje po celou dobu trestního stíhání zákonnost řízení a je nadán pravomocí rušit nezákonná rozhodnutí z úřední povinnosti. Stěžovatel dodává, že odpovědnost za škodu (v případě škody způsobené nedůvodným trestním stíháním) je podle zákona č. 82/1998 Sb. založena nikoliv na zjištění, že orgán činný v trestním řízení jednal v rozporu se zákonem, že vydal nezákonné rozhodnutí nebo se dopustil excesu, nýbrž na principu objektivní odpovědnosti státu odvíjející se od výsledku trestního řízení, pro obviněného příznivého.
V mezidobí vydal velký senát Nejvyššího soudu rozsudek č. j. 31 Cdo 3489/2007 ze dne 26. 8. 2009, ve kterém zaujal právní názor přesně opačný, nežli který vyslovil ve svém dřívějším citovaném rozsudku.
Podle stěžovatele v případě nedůvodného trestního stíhání jednotlivce pro obvinění, které se nakonec ukázalo jako liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, tj. případně včetně prostředku vedoucího k omezení osobní svobody, jímž je vazba.
Také v případě náhrady škody za nedůvodné trestní stíhání soudní praxe nevyžaduje, aby usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno pro nezákonnost, nýbrž zakládá objektivní odpovědnost státu za škodu na zcela jiných principech s tím, že bylo-li trestní stíhání žalobce zastaveno (nebo byl-li obžaloby zproštěn), pak nebyl potvrzen předpoklad o spáchání trestného činu obviněným, takže je třeba vycházet z toho, že občan trestný čin nespáchal, a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání vedeno; proto rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení. Pro vznik odpovědnosti státu za škodu se tudíž nevyžaduje, aby usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno; vychází se z výsledku trestního řízení, pro obviněného příznivého. Jde o zcela obdobnou konstrukci jako v případě náhrady škody za vazbu. Proto pokud se pro vznik odpovědnosti státu za škodu (v tomto případě) nevyžaduje splnění podmínek podle §8 odst. 1 nebo 2, pak nemusí být (logicky) splněna ani podmínka podle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Jestliže totiž odpovědnost státu za škodu (v tomto případě) není podmíněna zrušením nebo změnou usnesení o zahájení trestního stíhání (§8 odst. 1, 2), pak je ovšem nelogické a zároveň čistě formalistické lpět současně také na podmínce, aby obviněný (poškozený) podal proti takovému usnesení opravný prostředek (§8 odst. 3).
Stěžovatel spolu s ústavní stížností dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal návrh na zrušení části právního předpisu, a to ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., který náležitě odůvodnil. Zejména spatřuje rozpor tohoto ustanovení s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, neboť v řadě případů, v nichž stát prokazatelně zasáhl (nedůvodně) do základních práv a svobod jednotlivce, činí nárok poškozeného na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (byť je garantován každému na úrovni ústavního práva) z čistě formálních důvodů nevymahatelným. Tím zároveň neguje základní právo poškozeného na soudní a jinou právní ochranu, neboť právo poškozeného na přístup k soudu činí závislým na takových formálních podmínkách, které toto právo (ač rovněž zaručené na úrovni ústavního práva) činí neuskutečnitelným. Zároveň je otázkou, zda se proto ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nedostává také do rozporu s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (který zaručuje každému účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem v případě porušení jeho práv zaručených Úmluvou i v případě, že se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností).
Aplikací ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je zasahováno do základních práv osob, jimž byla způsobena škoda vadným výkonem veřejné moci, kdy pouze na základě formální právní konstrukce se stát zbavuje odpovědnosti, ačkoliv ta je zákonem definována jako objektivní, tj. jako odpovědnost za výsledek (bez zřetele na zavinění).
K obsahu ústavní stížnosti měli možnost se vyjádřit účastníci řízení i vedlejší účastník řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 stejně jako Městský soud v Praze pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se v této věci nevyjádřila, Ústavnímu soudu je však známo její stanovisko z jiných řízení v obdobných věcech, které byly nebo jsou předmětem řízení před Ústavním soudem.
Účastníci řízení i vedlejší účastník řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
II.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a základního práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny neústavní aplikací ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Odstavec 4 citovaného článku zmocňuje zákonodárce k provedení tohoto základního práva úpravou podmínek a podrobností. Ústavní limity zákonodárci stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož zákonné meze dotčeného základního práva musí "šetřit jeho podstatu a smysl".
Ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zní: "Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.".
V nyní posuzované věci vycházel Ústavní soud ze své dřívější judikatury, na niž je třeba navázat [nálezy sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 107/61 SbNU 599), sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491), sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279)] a je možno na ni v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud dovodil, že i při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) a sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)]. Z uvedených důvodů pak Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy. Tím spíše je stát povinen reparovat materiální škodu, která v souvislosti s trestním stíháním jednotlivce vznikla. Z uvedeného konstatování je nutno vycházet i při posuzování daného případu.
Ústavní soud připomíná, že nemá-li se sám jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [srov. nález ze dne 11. 6. 2003 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)].
Ústavní soud k argumentaci obou obecných soudů a vedlejšího účastníka řízení judikaturou Nejvyššího soudu konstatuje, že jimi citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 byl nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (N 204/63 SbNU 381) rovněž zrušen, a to s argumentací odpovídající dosavadní judikatuře Ústavního soudu.
V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odchýlení se od výše uvedených nálezů týkajících se stejné problematiky. Nezbývá mu proto než konstatovat, že odvolací soud se ústavní stížností napadeným rozhodnutím dopustil výkladové "svévole" (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že "nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost", čímž ve svém důsledku porušil základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Odvolací soud fakticky (ale chybně) dovodil, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud dále připomíná, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, §127, dostupný na http://www.echr.coe.int; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2004).
Ústavní soud je toho názoru, že nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby (jak tomu bylo i v případě stěžovatele), k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů včetně dokazování a z důvodů jiných (§172 tr. řádu), než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení §145 tr. řádu; podmínkou zastavení trestního stíhání není nezákonnost usnesení o jeho zahájení. Nebylo proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by být přípustná ani samotná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.
Ústavní soud obdobně jako ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3193/10 i nyní dodává, že za situace, kdy státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§174 odst. 2 písm. e) tr. řádu], obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v citovaném nálezu (resp. nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08) i v této věci se tak jeví striktní požadavek na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny.
Jak Ústavní soud uvedl v již shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09, právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Návrh na zrušení ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti projednal v příslušném senátu a vzhledem k tomu, že ho shledal zjevně neopodstatněným, usnesením dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jej odmítl, a to z následujících důvodů.
Citované ustanovení klade jako jednu z podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva poškozeného. Jde o ustanovení univerzální, týkající se obecně všech možných nezákonných rozhodnutí státu v různých oblastech práva, nejenom práva trestního. Specificky v oblasti trestního řízení je na základě shora uvedených důvodů zřejmé, že situaci stěžovatele lze překlenout ústavně konformním výkladem, což Ústavní soud již ustáleně judikuje ve svých rozhodnutích (srov. výše citované nálezy sp. zn. Pl. ÚS 35/09, sp. zn. IV. ÚS 3719/10, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, sp. zn. IV. ÚS 618/08 a další).