ECLI:CZ:US:2012:2.US.607.12.1
sp. zn. II. ÚS 607/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti I. Š., zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem Revoluční 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 9 To 462/2011 - 736 ze dne 12. 10. 2011, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ, č. j. 35 T 254/2010 - 682 ze dne 17. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 Ústavy.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv tím, že tyto ji v trestním řízení jako poškozenou odkázaly s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 35 T 254/2010 jako poškozená domáhala náhrady škody, jak jí umožňuje §43 a násl. trestního řádu. Soud I. stupně o jejím nároku rozhodl tak, že ji na základě §229 odst. 1 zcela odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (str. 2 napadeného rozsudku). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebyl dle výsledků dokazování podklad, přičemž ten podle soudu nevyplynul ani ze závěrů znaleckého posudku, a proto by bylo třeba provádět další dokazování, jež by přesáhlo potřeby trestního řízení.
Rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka ve výroku o náhradě škody včasným odvoláním, v němž vyjádřila své přesvědčení o nesprávnosti výroku o náhradě škody, když zdůraznila, že v průběhu řízení řádně a včas uplatnila nárok na náhradu škody. Soud podle ní dospěl k závěru, že škoda byla způsobena nejméně ve výši 700.000,- Kč, z čehož usuzovala na povinnost prvostupňového soudu přiznat náhradu škody alespoň v rozsahu této částky, přičemž soudu v tom podle jejího názoru nebránila žádná zákonná překážka a ani sama škoda nebyla dosud uhrazena. Poukázala na judikaturu týkající se této otázky a odvolacímu soudu navrhla, aby o jí uplatněném nároku rozhodl tak, že uloží obžalovaným povinnost vzniklou škodu nahradit.
Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně k odvolání obžalovaných i stěžovatelky přezkoumal, přičemž stran náhrady škody dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné, a proto její návrh zamítl. Konstatoval, že prvý soud dospěl k bezpochyby odůvodněnému závěru, že k rozhodnutí o nároku na náhradu škody, který poškozená jinak řádně a včas uplatnila, by bylo třeba dalšího dokazování, které je nad rámec trestního řízení, což zcela koresponduje postupu dle §229 odst. 1 trestního řádu.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které vyjádřila svůj nesouhlas s postupem a závěry obecných soudů stran rozhodování o náhradě škody, přičemž v zásadě zopakovala svoji argumentaci uplatněnou v odvolacím návrhu. Opět vyzdvihla, že v trestním řízení bylo "nade vši pochybnost prokázáno, že trestný čin, jak je popsán ve výrokové části rozsudku, se stal a že jej spáchali obvinění". Rovněž prý bylo prokázáno, že stěžovatelce vznikla trestným činem obviněných majetková škoda ve výši nejméně 700.000,- Kč. Namítla, že krajský soud své rozhodnutí o zamítnutí jejího odvolání řádně neodůvodnil, když dle ní jen konstatoval správnost úvahy soudu ohledně aplikace §229 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka má dále za to, že postupem obou soudů se dostal výrok o vině do rozporu s výrokem o náhradě škody, protože pro rozhodnutí o vině prý musela být existence škody způsobené trestným činem i její výše ve smyslu ust. §2 odst. 5 a §89 odst. 1 písm. e) trestního řádu spolehlivě prokázána.
Stěžovatelka z daných okolností vyvodila, že jednáním obou soudů jí bylo odepřeno její zákonné právo coby poškozené v trestním řízení, zakotvené v §228 trestního řádu, čímž jí prý bylo posléze upřeno i její ústavní právo na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů tak dle jejího mínění při dodržení všech zásad spravedlivého procesu byly povinny škodu pachatelům trestného činu uložit k náhradě. Oba soudy však svým postupem podle stěžovatelky způsobily, že je nucena po několika letech trvání trestního řízení uplatňovat svůj totožný nárok v řízení civilním, kde bude vystavena jak opětovné důkazní povinnosti již jednou v trestním řízení splněné, tak i nemalé poplatkové povinnosti. K tomu dodala, že v konečném důsledku pak bude oproti původnímu stavu i ve značné časové nevýhodě, neboť odsouzení prý mohou v meziobdobí znemožnit reálné uspokojení jejího nároku. Na závěr své stížnosti navrhla, aby Ústavní soud výroky o náhradě škody svým nálezem zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné říci, že stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů věci tzv. adhezního řízení vedeného v souvislosti s řízením trestním. Ústavní soud zde musí poukázat na svou dlouhodobě ustálenou judikaturu v obdobných věcech, v nichž shledal, že žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nelze dovodit (srov. k tomu celou řadu usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 445/05, III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 585/07, III. ÚS 264/08, III. ÚS 221/08, I. ÚS 2794/09, I. ÚS 3040/09, III. ÚS 2064/10, IV. ÚS 2609/11 aj.).
V trestním řízení totiž nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného, jak to vyplývá z článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny, ale o právo a věc státu (srov. čl. 80 odst. 1 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny), aby bylo ve veřejném zájmu stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Listina nezaručuje fyzické či právnické osobě subjektivní právo domáhat se trestního stíhání jiného, resp. toho, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin, což obdobně platí v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v adhezním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká již proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje).
Na uvedeném nic nemění skutečnost, že k účelu trestního řízení v širším smyslu patří i určité zadostiučinění poškozeného, jemuž zákonodárce v rovině práva jednoduchého dává jako straně trestního procesu (viz §12 odst. 6 trestního řádu) celou řadu práv a oprávnění (viz zejména procesní práva dle zmíněného §43 odst. 1 trestního řádu). Na tato práva hledí judikatura Ústavního soudu v zásadě jako na beneficium legis v rovině podústavního práva. Jen zdánlivou výjimku Ústavní soud učinil ve věci sp. zn. I. ÚS 570/99 (nález č. 22, sv. 21 Sbírky nálezů a usnesení, str. 195), která však není s případem stěžovatelky srovnatelná. Citovaným nálezem totiž Ústavní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze na základě někdejšího ust. §44 odst. 2 trestního řádu, jež a priori umožňovalo omezit okruh poškozených v určitých věcech nepředvídatelně a arbitrárně; toto ustanovení trestního řádu ovšem bylo zrušeno předchozím nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. 1. 2001, publikovaným pod z. č. 77/2001 Sb. Není tedy možné dovodit souvztažnost mezi právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právem poškozeného, v tomto případě stěžovatelky, domáhat se náhrady škody v adhezním řízení, jak je o tom přesvědčena stěžovatelka.
Z uvedeného nadto plyne, že posuzování otázky, zda v konkrétní věci byly nebo nebyly splněny předpoklady pro odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, spadá výlučně do pravomoci obecných soudů, neboť zde musí soudy vycházet ze skutkových zjištění a vůbec různých podkladů shromážděných v rámci celého trestního řízení. Zhodnocení toho, jestli kladné rozhodnutí o náhradě škody vyžaduje další dokazování nad rámec trestního řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu, poněvadž se jedná zejména o úvahy stran vhodnosti, přiměřenosti, rychlosti a dalších obdobných okolností a skutečností, v rámci jejichž evaluace je obecným soudům poskytnut nikoli zanedbatelný prostor pro jistou diskreci. Nicméně využití tohoto prostoru podléhá základním požadavkům spravedlivého procesu, kdy se Ústavní soud může soustředit jen na přezkum toho, zda obecné soudy ve věci stěžovatelčina nároku na náhradu škody nepostupovaly arbitrárně či nadmíru formalisticky, popř. zda své rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
Ačkoliv je odůvodnění týkající se výroku o náhradě škody v případě obou rozhodnutí dosti stručné a nepochybně by si zasloužilo ze strany obecných soudů větší pozornost, lze z něj stále seznat, proč bylo rozhodnuto o odkazu stěžovatelky na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud totiž došel k závěru, že závěry znaleckého posudku nejsou dostatečným podkladem, když přesná výše škody nebyla prokázána. O tom svědčí i to, že obžalovaní způsobili stěžovatelce škodu ve výši nejméně 700.000,- Kč, nikoli však právě v této výši. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že soud měl navzdory závěrům znaleckého posudku a dalším důkazům o přesné hodnotě celé společnosti v době převodu pochybnosti (viz str. 8 rozsudku soudu prvého stupně). Skutečnost, že odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil (str. 4 in fine napadeného rozsudku), není na újmu povinnosti řádného odůvodnění předmětného výroku.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu