ECLI:CZ:US:2012:2.US.662.10.1
sp. zn. II. ÚS 662/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 662/10 ve věci ústavní stížnosti R. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 12 Co 300/2009, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelova žaloba o náhradu škody proti státu zamítá, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 12 Co 300/2009 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 3. 2010 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci porušil základní právo na spravedlivý proces a základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a toto rozhodnutí zrušil.
Okresní státní zastupitelství v Šumperku podalo dne 27. 12. 2004 u Okresního soudu v Šumperku obžalobu na stěžovatele pro organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a), §250b odst. 1 tr. zák. Okresní soud v Šumperku vydal v této věci dne 6. 1. 2005 trestní příkaz č. j. 4 T 232/2004-31, kterým uznal stěžovatele vinným žalovaným trestným činem a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební dobou 15 měsíců. Stěžovatel si poté podal proti tomuto trestnímu příkazu odpor s tím, že se skutku popsaného v trestním příkaze nedopustil.
Okresní soud v Šumperku po provedení hlavního líčení rozsudkem ze dne 8. 3. 2005 č. j. 4 T 232/2004-48 uznal stěžovatele vinným dle obžaloby a odsoudil ho k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební dobou 12 měsíců.
Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. 3. 2005 č. j. 2 To 449/2005-59 rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Šumperku ve věci rozhodl dalším rozsudkem ze dne 16. 11. 2005 č. j. 4 T 232/2004-84 tak, že stěžovatele uznal vinným dle obžaloby a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební dobou 12 měsíců.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 1. 2006 č. j. 2 To 1201/2005-99 zrušil rozsudek okresního soudu a podle §226 písm. c) tr. řádu stěžovatele obžaloby v celém rozsahu zprostil, neboť nebylo prokázáno, že spáchal skutek, pro který byla podána obžaloba.
Dopisem ze dne 7. 6. 2006 požádal stěžovatel u Ministerstva spravedlnosti o náhradu škody, která mu vznikla v podobě nákladů obhajoby v bezdůvodně vedeném trestním řízení. Ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 28. 12. 2006 tento požadavek stěžovatele odmítlo jednak s odůvodněním, že trestní stíhání nebylo zahájeno nezákonně, neboť zprvu zjištěné skutečnosti nasvědčovaly spáchání trestného činu a teprve na základě provedeného dokazování byl učiněn závěr vedoucí ke zproštění obžaloby, a dále s odůvodněním, že překážkou pro přiznání nároku na náhradu škody je též skutečnost, že stěžovatel nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.
Stěžovatel uplatnil svůj nárok na náhradu škody žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti vedenou u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 348/2007. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 14. 5. 2009 č. j. 8 C 348/2007-39 žalobě stěžovatele v celém rozsahu vyhověl, žalovanou zavázal k zaplacení pohledávky 10 367 Kč s úrokem z prodlení a k náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku Okresní soud v Šumperku uvedl, že předpokladem pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je existence nezákonného rozhodnutí, tj. pravomocného rozhodnutí, jež bylo posléze zrušeno, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Tímto nezákonným rozhodnutím je usnesení o zahájení trestního stíhání z 30. 11. 2004, neboť v situaci, kdy posléze dojde ke zproštění obžaloby, je třeba považovat v zásadě každé usnesení o zahájení trestního stíhání za nezákonné, s výjimkou situace, kdy si obviněný trestní stíhání zaviní sám, což však není případ stěžovatele.
S námitkou žalované, že žalobce (nyní stěžovatel) nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, se Okresní soud v Šumperku vypořádal s odkazem na právní názory obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008 č. j. 28 Cdo 1548/2006-73 tak, že usnesení o zahájení trestního stíhání je usnesením předběžné povahy reflektujícím dosažený nebo i nedosažený, zákonem předvídaný stupeň pravděpodobnosti spáchání trestného činu určitou osobou, přičemž současně jde o rozhodnutí výrazně zasahující do soukromého osobního života obviněného, a proto ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno nebo byl obžaloby zproštěn, musí mít nárok na náhradu materiální újmy způsobené trestním stíháním, jehož vedení se v průběhu tohoto stíhání ukázalo nedůvodným.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti s odůvodněním, že nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je zákonnou překážkou pro přiznání nároku na náhradu škody.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci odvolání žalované vyhověl a napadený rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 10 367 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1548/2006 neodpovídají dikci §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), které nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím výslovně podmiňuje využitím řádného opravného prostředku. Krajský soud vycházel z právních závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 a dovodil, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je hmotněprávní podmínkou pro vznik nároku na náhradu škody vzniklé obviněnému vedeným trestním řízením. Krajský soud v tom nevidí rozpor s právním řádem demokratické společnosti ani rozpor s čl. 40 odst. 2, 3 Listiny a poukazuje i na skutečnost, že zákon č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dokonce rozšířil odpovědnost poškozeného za uplatnitelnost jeho nároku na náhradu škody povinností podat nejen řádné opravné prostředky, ale bránit se i procesními prostředky mimořádnými.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že již v žalobě podané dne 16. 11. 2007 tvrdil, že případné podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání bylo v daném případě objektivně beznadějné, neboť k zahájení trestního stíhání postačuje pouhé podezření ze spáchání trestného činu, které stěžovatel neměl možnost ve své případné stížnosti vyvrátit. Jeho případná stížnost by byla okresním státním zástupcem nepochybně zamítnuta. Beznadějnost takového opravného prostředku byla prokázána obsahem trestního spisu Okresního soudu v Šumperku, ze kterého vyplývá, že Okresní státní zástupce v Šumperku pro stejný skutek, pro jaký bylo zahájeno trestní stíhání, podal též obžalobu, takže je zcela jisté, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání by tentýž státní zástupce nepochybně zamítnul.
Bylo by tedy přepjatým formalismem, pokud by bylo vyžadováno podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání bez zřetele ke smyslu každého opravného prostředku v daném řízení, tedy pouze jako projev naplnění podmínky pro uplatnění zcela jiného budoucího nároku (na náhradu škody) ve zcela jiném řízení (občanskoprávním). Podle názoru stěžovatele je sporné, zda stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání má vůbec povahu "řádného opravného prostředku", neboť smyslem řádného opravného prostředku je zjednání nápravy ve vztahu k rozhodnutí vydanému v nějakém předchozím řízení, a to v řádném řízení "odvolacím". Nelze ani přehlédnout, že nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání obecně nemá, ani v konkrétním případě nemělo, vliv na výsledek následujícího řízení ve věci samé.
K obsahu ústavní stížnosti měli možnost se vyjádřit účastníci i vedlejší účastník řízení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považuje za dostatečné, a odkázal i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu k dané problematice.
Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti k obsahu ústavní stížnosti uvedla, že ji považuje za neopodstatněnou a trvá na tom, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je podmíněn využitím řádného opravného prostředku i v projednávaném případě. Svůj názor vedlejší účastník podepřel rovněž sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutím velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3489/2007.
Účastníci řízení i vedlejší účastník řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
II.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a základního práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny neústavní aplikací ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Odstavec 4 citovaného článku zmocňuje zákonodárce k provedení tohoto základního práva úpravou podmínek a podrobností. Ústavní limity zákonodárci stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož zákonné meze dotčeného základního práva musí "šetřit jeho podstatu a smysl".
Ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zní: "Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.".
V nyní posuzované věci vycházel Ústavní soud ze své dřívější judikatury, na niž je třeba navázat [nálezy sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 107/61 SbNU 599), sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491), sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279)] a je možno na ni v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud dovodil, že i při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) a sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)]. Z uvedených důvodů pak Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy. Tím spíše je stát povinen reparovat materiální škodu, která v souvislosti s trestním stíháním jednotlivce vznikla. Z uvedeného konstatování je nutno vycházet i při posuzování daného případu.
Ústavní soud připomíná, že nemá-li se sám jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [srov. nález ze dne 11. 6. 2003 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)].
Ústavní soud k argumentaci krajského soudu a vedlejšího účastníka řízení judikaturou Nejvyššího soudu konstatuje, že jimi citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 byl nedávným nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (N 204/63 SbNU 381) rovněž zrušen, a to s argumentací odpovídající dosavadní judikatuře Ústavního soudu.
V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odchýlení se od výše uvedených nálezů týkajících se stejné problematiky. Nezbývá mu proto než konstatovat, že odvolací soud se ústavní stížností napadeným rozhodnutím dopustil výkladové "svévole" (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že "nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost", čímž ve svém důsledku porušil základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Odvolací soud fakticky (ale chybně) dovodil, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud dále připomíná, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, §127, dostupný na http://www.echr.coe.int; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2004).
Ústavní soud je toho názoru, že nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby (jak tomu bylo i v případě stěžovatele), k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů včetně dokazování a z důvodů jiných (§172 tr. řádu), než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení §145 tr. řádu; podmínkou zastavení trestního stíhání není nezákonnost usnesení o jeho zahájení. Nebylo proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by být přípustná ani samotná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.
Ústavní soud obdobně jako ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3193/10 i nyní dodává, že za situace, kdy státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§174 odst. 2 písm. e) tr. řádu], obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v citovaném nálezu (resp. nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08) i v této věci se tak jeví striktní požadavek na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny.
Jak Ústavní soud uvedl v již shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09, právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.