ECLI:CZ:US:2012:2.US.763.12.1
sp. zn. II. ÚS 763/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011 sp. zn. 22 Cdo 4048/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - výše označené rozhodnutí. Všechna uvedená ustanovení svojí povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují každému právo domáhat se ochrany svých práv stanoveným zákonným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka dále namítá i zásah do rovného postavení účastníků řízení, ochrany majetku i do práva na respektování platných právních předpisů.
Stěžovatelka tvrdila v ústavní stížnosti, že v řízení nebylo postupováno objektivně, v souladu se zákonem, že nebyly zohledněny rozhodné skutečnosti a věc byla nesprávně právně hodnocena. Jedná se o v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2009 (64 Co 423/2008-324) a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení bez provedení důkazů ve věci dospěl ke skutkovým i právním závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud zcela pominul již provedené důkazy a skutkové okolnosti, kterými bylo prokázáno opuštění věci, ačkoli právní předchůdce žalobců i samotní žalobci dali jasně najevo, že namísto nemovitostí požadují finanční náhradu hodnoty majetku. Okamžikem podání žádosti o náhradu u Americké náhradové komise totiž přestal právní předchůdce žalobců (J. N.) vykonávat vlastnické právo k předmětným nemovitostem. K přechodu na stát došlo v režimu věci opuštěné k témuž okamžiku podle ustanovení §132 odst. 1 ve spojení s §119 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku.
Stěžovatelka tvrdila, že Nejvyšší soud porušil princip zákonnosti a právo na spravedlivý proces, nezabýval se posouzením právní otázky opuštění věci a odchýlil se od konstantní judikatury, která již tuto zásadní otázku konstantně vyřešila. Stěžovatelka argumentovala rozhodnutími Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 515/04, II. ÚS 114/04) a navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí napadené ústavní stížností zrušil.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ve smyslu §35 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011 sp. zn. 22 Cdo 4048/2009 byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2009 (64 Co 423/2008-324) a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Napadeným rozsudkem bylo zrušeno předchozí rozhodnutí a v celém rozsahu byla projednávaná věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že postup nalézacího soudu nebyl správný a nalézací soud za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. V řízení před nalézacím soudem je přitom nesporné, že stěžovatelka je jeho účastníkem a že tedy bude i disponovat se všemi svými procesními právy.
Ústavní soud tedy (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 z 30. března 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. II. ÚS 2953/07 z 13. prosince 2007 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8 března 2012
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj