ECLI:CZ:US:2012:2.US.819.12.1
sp. zn. II. ÚS 819/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti ARMATURY Group a.s., se sídlem Bolatická 39, 747 21 Kravaře, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem nám. Republiky 1, 746 01 Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 17 Co 187/2011 - 79 ze dne 29. listopadu 2011, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích, č. j. 25 Ro 1180/2008-66 ze dne 21. března 2011, ve spojení s návrhem na zrušení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaného práva tím, že odvolací soud uplatnil moderační právo dle ust. §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), a nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů, ač k použití moderačního práva nebyly dle jeho mínění žádné důvody, resp. nebyly splněny předpoklady pro jeho aplikaci.
Z napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím soud prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, což odůvodnil tím, že stěžovatelka nedoložila, že k zahájení řízení došlo již dne 31. července 2008, neboť se faxové podání z tohoto dne, které mělo být doručeno soudu prvního stupně, se nepodařilo dohledat. Navíc žaloba doručená tomuto soudu dne 4. srpna 2008 dle něj neobsahovala údaj o tom, že jde o doplnění faxového podání.
Proti prvoinstančnímu usnesení podala stěžovatelka včasné odvolání. Namítla, že není-li v žalobě uveden údaj o tom, že se jedná o doplnění faxového podání, není tato skutečnost v daném případě relevantní, neboť §42 odst. 3 o. s. ř. takovou náležitost žaloby neupravuje. Stěžovatelka dále tvrdila, že žaloba byla podána na poště téhož dne jako faxové podání, které tak bylo doplněno v zákonné lhůtě tří dnů, jež je lhůtou procesní a k jejímu zachování postačí podání žaloby na poště. V tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 294/2001 ze dne 21. května 2003. Žalovaný dle ní zaplatil žalovanou částku dne 1. srpna 2008, tedy po podání žaloby, z čehož dovozuje své právo na náhradu nákladů řízení, přičemž odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 450/05 ze dne 23. března 2006 (N 69/40 SbNU 685). Stěžovatelka závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a přiznal jí náhradu nákladů řízení v celkové výši 17.683,50 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o odvolání tak, že napadený výrok o nepřiznání nákladů řízení jako věcně správný potvrdil, avšak z jiných důvodů, než z kterých vycházel okresní soud. Po přezkoumání relevantní části obsahu spisového materiálu totiž dospěl k závěru, že úvahám, jimiž se při svém rozhodování řídil soud prvé stolice, nelze přisvědčit. Odvolací soud vyjádřil souhlas s názorem stěžovatelky, že lhůta pro doplnění faxového podání podle §42 odst. 3 o. s. ř. je lhůtou procesní a k jejímu zachování podle §57 odst. 3 téhož zákona postačí, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Usoudil, že pro rozhodnutí o nákladech řízení je tedy rozhodující pravdivost tvrzení stěžovatelky o podání žaloby faxem již dne 31. července 2008, neboť "v kladném případě bylo faxové podání doplněno ve lhůtě a k zaplacení žalované částky došlo až po podání žaloby". V této souvislosti odvolací soud uvedl, že označení podání jako doplnění faxového podání nepovažuje za nezbytné, nýbrž toliko za "velmi vhodné". S ohledem na všechny tyto skutečnosti dokládající odeslání žaloby faxem dne 31. července 2008, dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatelce není možno klást k tíži, že se faxové podání v evidenci soudu prvního stupně nenalezlo, přičemž odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 460/97 ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137) a III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245).
Soud druhého stupně z předchozích závěrů dovodil, že žalovaná částka byla zaplacena až po podání žaloby, a žalobce tak podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud však vyšel z ustanovení §150 o. s. ř. stanovícího, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Krajský soud své rozhodnutí přistoupit k realizaci moderačního práva odůvodnil tím, že v daném případě žalovaný plnil dobrovolně, přestože o podané žalobě nevěděl. V dobrovolném plnění žalovaným s přihlédnutím k tomu, že prodlení nebylo ve vztahu k délce lhůty splatnosti podstatné a dále že stěžovatelka nijak nedoložila své tvrzení o upomínání žalované částky, spatřuje odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Odvolací soud proto napadené usnesení jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.). Na základě takového výsledku odvolacího řízení pak konstatoval, že žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný a měl by tedy podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Avšak s ohledem na důvody, které odvolací soud vedly k potvrzení napadeného usnesení, rozhodl se krajský soud aplikovat moderační právo též ve vztahu k nákladům odvolacího řízení, a tyto náklady žalovanému nepřiznal.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které předestřela argumentaci, která má prokázat, že předpoklady pro aplikaci moderačního práva nebyly splněny zejména v rovině ústavněprávní. Nejdříve odkázala na vzpomínaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 450/05, podle kterého skutečnost, že žalovaný nevěděl o podané žalobě v době, když mu jeho pohledávku hradil, je z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu zjevně nerozhodná; pokud z tohoto důvodu odmítne soud náhradu nákladu žalobci přiznat, ačkoliv jinak jsou podmínky citovaného ustanovení splněny, postupuje v rozporu s jednoznačným zněním kogentní normy, v důsledku čehož je jeho rozhodování zatíženo prvkem libovůle, a tím je i v rozporu s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto právního názoru stěžovatelka dovodila, že na rozhodování o náhradě nákladů řízení v daném případě je nepřípustné aplikovat §150 o. s. ř. s odůvodněním, že žalovaný o podané žalobě nevěděl. Naopak je dle jejího názoru nutno aplikovat ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. a přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení v plné výši. Krajský soud v Ústí nad Labem tak prý nedbal právních názorů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu a rozhodoval v rozporu s jednoznačným zněním kogentní normy, v důsledku čehož bylo jeho rozhodování zatíženo prvkem libovůle, a tím je prý i v rozporu s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, což stěžovatelka dokládá odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy i obsáhlými citacemi z celé řady nálezů Ústavního soudu.
Stěžovatelka současně podala rovněž návrh na zrušení zmíněného ustanovení §150 občanského soudního řádu, který odůvodnila tím, že "předmětné ustanovení je velice obecné a umožňuje libovolné rozhodnutí obecných soudů. Obecné soudy pravidelně nerespektují judikaturu Ústavního soudu k předmětnému ustanovení a rozhodují na základě naprosté libovůle a bez možnosti účastníků vyjádřit se k záměru soudu rozhodnout o nákladech řízení dle §150 OSŘ". K tomu stěžovatelka poznamenala, že právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny je ústavním pořádkem zaručené právo na soudní ochranu. Nárok účastníka soudního řízení na náhradu nákladů tohoto řízení vůči druhému účastníkovi je dle ní součástí práva na spravedlivý proces. Není prý možné jej tohoto ústavního práva vůči druhému účastníkovi zbavit prostým rozhodnutím obecného soudu na základě individuálního a libovolného posouzení. Dle stěžovatelky se jedná o finanční nárok reálně vzniklých nákladů oprávněnému účastníku řízení. Situaci, kdy soud využije moderačního práva, je dle ní možné přirovnat k vyvlastnění. I vyvlastnění je dle ní možné pouze ve veřejném zájmu, za náhradu a jen není-li možné dosáhnout účelu jinak. Stěžovatelka si v této souvislosti klade otázku, proč by tedy měly obecné soudy mít právo vyvlastnit, "právně korektně řečeno", zbavit oprávněného účastníka ústavním pořádkem a zákonem zaručeného práva na náhradu nákladů řízení. Je přesvědčena, že úspěšný účastník tohoto řízení, kterému se náhrada nákladů přiznává, tyto náklady musel jednoznačně vynaložit na vedení soudního sporu, který byl zpravidla vyvolán chováním druhého účastníka soudního sporu. Ze všech shora uvedených důvodů je dle stěžovatelky možné pokládat §150 občanského soudního řádu za ustanovení nesouladné s článkem 36 odst. 1 Listiny, v jehož rámci je dle stěžovatelky obecným soudům umožněno "na základě blíže nepřezkoumatelných důvodů zbavit oprávněnou osobu o nárok na náhradu nákladů řízení, a to přesto, že civilní proces je v zásadě ovládán zásadou úspěchu ve věci vyjádřenou v ust. §142 odst. 1 OSŘ". V této zásadě se dle přesvědčení stěžovatelky promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, které při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil a aby vyhověl návrhu na zrušení ustanovení §150 občanského soudního řádu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s aplikací moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř. byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Na druhém místě připomíná Ústavní soud svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu §150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06), anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz IV. ÚS 289/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala.
V souvislosti s postupem odvolacího soudu stran aplikace moderačního práva stěžovatel mimo jiné uvádí též nález sp. zn. II. ÚS 2738/10, z něhož cituje pasáž týkající se závěru Ústavního soudu o tom, že je povinností soudu vytvořit účastníkům takový procesní prostor, který jim umožní vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř., s tím, že takový způsob postupu je namístě zejména tehdy, jedná-li se o řízení před odvolacím soudem, proti jehož rozhodnutí o nákladech řízení dotčený účastník řízení již nemá procesní nástroj nápravy. Ústavní soud nicméně musí podtrhnout, že právní názory vyslovené v jeho nálezech nejsou bez dalšího subsumovatelné a aplikovatelné na všechny další obdobné případy. Ústavní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že za situace, kdy v nyní posuzovaném případě (na rozdíl od věci sp. zn. II. ÚS 2388/10) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci ust. §150 o. s. ř., by bylo extrémně formalistickým požadavkem, pokud by ex post trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití moderačního oprávnění soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08, II. ÚS 3450/11). Jak již Ústavní soud rovněž judikoval, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (např. I. ÚS 148/02). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
Ve vztahu k námitkám stěžovatelky stran absence předpokladů pro aplikaci moderačního práva v projednávané věci je třeba rovněž uvést, že odvolací soud tento svůj krok nezdůvodnil toliko skutečností, že vedlejší účastník v době svého plnění o žalobě nevěděl, nýbrž kumulací této a dalších okolností, které spočívají v tom, že prodlení nebylo ve vztahu k délce lhůty splatnosti podstatné (v zásadě zanedbatelné), jakož i v tom, že stěžovatelka nijak nedoložila své tvrzení o upomínání žalované částky.
Pokud jde o stěžovatelčin návrh na zrušení §150 občanského soudního řádu, Ústavní soud konstatuje, že neshledal podmínky pro postup dle ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Smyslem institutu moderačního práva je poskytnout soudům efektivní nástroj, jehož prostřednictvím mohou zmírnit nepřiměřenou tvrdost jinak kogentních norem procesního práva, které by v konkrétním případě mohly citelně a s ohledem na okolnosti daného případu i nespravedlivě (z hlediska principů obecné spravedlnosti) zasáhnout některého z účastníků řízení. Sama existence ne zcela určitého pojmu "důvody zvláštního zřetele hodné" neanticipuje neústavnost ustanovení §150 o. s. ř. Právě skrze něj je soudům poskytnut dostatečně široký prostor pro náležité zvážení všech okolností a skutečností v té které věci. Zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny i čl. 4 a 90 Ústavy o povinnosti orgánů moci soudní chránit základní práva a svobody dopadají též na rozhodování soudů v otázce aplikace moderačního práva ve vztahu k povinnosti hradit náklady řízení. Použití ustanovení §150 podléhá zárukám řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, a proto rozhodování o této otázce nemůže být ze strany soudu zatíženo svévolí, soud je vždy povinen své rozhodnutí dostatečně zřetelně odůvodnit ve světle okolností posuzované věci.
Má-li však stěžovatelka za to, že předmětné ustanovení umožňuje libovolné rozhodnutí obecných soudů, pak je nutno podotknout, že projev svévole není závislý na znění toho kterého ustanovení právního předpisu, nýbrž na percepci celkové situace orgánem veřejné moci a jeho postoji k určité konkrétní věci. Samozřejmě je nepochybné, že znění některých ustanovení právních předpisů více či méně vytváří více či méně "příznivé" prostředí pro konstitučně nekonformní postup orgánů veřejné moci, nicméně až na výjimky se vždy jedná o jejich ústavně nekonformní interpretaci, a nikoli o případ, že by ustanovení normativního právního aktu vylučovalo jiný než protiústavní postup (tak je tomu kupříkladu mnohdy i v otázce posuzování ústavnosti §169 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud pokládá rovněž za potřebné říci, že srovnání ochrany vlastnického práva před jeho odnětím, tedy před expropriací, s právem na náhradu nákladů řízení, kterou ve svém návrhu stěžovatelka nastínila, není namístě již proto, že právo na náhradu nákladů řízení vůči procesně neúspěšnému účastníkovi není na rozdíl od vlastnického práva právem základním, zaručeným akty ústavního pořádku, neboť emanuje toliko z práva jednoduchého, byť s právem na spravedlivý proces úzce souvisí. Lze tedy uzavřít, že ustanovení §150 občanského soudního řádu umožňuje ústavně konformní výklad, pročež úvahy o jeho zrušení nejsou za současných podmínek právní úpravy i judikatury důvodné.
Ve světle řečeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu