ECLI:CZ:US:2012:2.US.828.08.1
sp. zn. II. ÚS 828/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Dr. Ing. V. H., MBA, zastoupeného Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem Smilova 547, 530 02 Pardubice, proti postupu Krajského soudu v Hradci Králové v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 6 T 5/2005 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá nápravy postupu shora označeného soudu, jímž mělo být zasahováno do jeho základních práv zaručených čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"), jakož i čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecného soudu došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv tím, že tento orgán veřejné moci neodůvodněně prodlužoval trestní řízení.
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se jako správce konkursní podstaty poškozeného v trestním řízení vedeném pod výše uvedenou spisovou značkou domáhá náhrady škody, jak mu umožňuje §43 a násl. trestního řádu. V posuzované věci v době podání ústavní stížnosti rozhodl soud I. stupně (Krajský soud v Hradci Králové), přičemž v současné době v důsledku podání řady odvolacích návrhů se věc nachází ve stádiu odvolacího řízení.
Proti postupu Krajského soudu v Hradci Králové brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které vyjádřil své přesvědčení o tom, že v řízení před soudem I. stupně, které se v době podání ústavní stížnosti nacházelo stále ve fázi před vydáním rozhodnutí ve věci samé krajským soudem, docházelo k průtahům v řízení, jichž se měl jmenovaný soud dopustit tím, že v rozporu s §42 trestního řádu přiznal právo, resp. postavení zúčastněné osoby řadě subjektů, kterým tato práva dle něj nepřísluší, přičemž v tom spatřuje stěžovatel důvod průtahů v předmětném trestním řízení (viz bod I. ústavní stížnosti). Stěžovatel v souvislosti s tím zdůraznil, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád na obranu proti průtahům řízení poskytuje, a sice stížnost na průtahy řízení podle §164 zákona č. 6/2002 Sb. a v návaznosti na způsob jejího vyřízení též návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení §174a téhož zákona, což stěžovatel dokládá jak kopiemi příslušných podání, tak i kopiemi příslušných rozhodnutí o těchto podaných procesních prostředcích. K tomu stěžovatel dodal, že před podáním stížnosti na průtahy řízení žádal o zjednání nápravy přímo příslušného soudce, který ve věci rozhoduje, což dokládá přiloženým opisem této žádosti, přičemž uvedený soudce dle stěžovatele na tuto žádost nereagoval.
Stěžovatel ve své stížnosti obsáhle polemizuje s postupem krajského soudu a podává výklad, proč dle něj postavení zúčastněné osoby dotčeným subjektům nepřísluší. Vychází z doslovného znění §42 trestního řádu, podle něhož je takovou osobou jenom ten, jehož věc nebo jiná majetková hodnota byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána, přičemž dle názoru stěžovatele (v době podání jeho ústavní stížnosti) Krajským soudem v Hradci Králové nejen že nebylo o zabrání rozhodnuto, ale ani do té doby nebyl takový návrh podán. Z toho tak stěžovatel dovozuje, že přiznání postavení osoby zúčastněné celé řadě subjektů je v příkrém rozporu se zákonem. Stěžovatel dále popisuje, jaký dopad má takové přiznání postavení osob zúčastněných na celé trestní řízení, kdy dospívá k závěru o srovnatelném postavení s poškozeným, tedy s jeho postavením. V důsledku uvedeného postupu je prý těmto osobám "neoprávněně umožněno, aby činily účelově úkony prodlužující již tak značnou dobu trvání tohoto trestního řízení". Stěžovatel dále polemizuje s odůvodněním usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. Ult 1/2008 ze dne 24. ledna 2008, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Argumentaci vrchního soudu považuje za "ryze účelovou s cílem zhojit nezákonný stav" (sub II/A/4 ústavní stížnosti).
V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 29. 5. 2008, které Ústavnímu soudu došlo dne 2. 6. 2008, představil stěžovatel další argumenty na podporu svého závěru o nezákonnosti přiznání práv zúčastněné osoby řadě subjektů. Stěžovatel v něm vyslovil podezření, že ze strany soudu se jedná o jednoznačné přistoupení na taktiku obžalovaných, která směřuje k průtahům v řízení a k zneužití probíhajícího trestního řízení pro účely jiných řízení, která s posuzovaným případem dle stěžovatele nemají žádnou souvislost. Průtahy soudu I. stupně pak stěžovatel pokládá za zásah do svých práv, který dle něj ztělesňuje "bezprecedentní vyvrcholení snahy záměrně poškodit stěžovatele, resp. poškozeného i za cenu porušení jeho práv" (sub I/3 doplnění návrhu). Na podporu tohoto svého závěru uvádí skutkové okolnosti v podobě podrobného rozboru postupu orgánů činných v trestním řízení, které mají stanovisko stěžovatele potvrdit (viz bod IV ústavní stížnosti). K nim stěžovatel řadí i námitku, že krajský soud stěžovateli nezaslal přípis, v němž by jej byl vyzval, aby se vyjádřil k navrhovaným důkazním prostředkům, zejména vypracovanému znaleckému posudku.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces Krajským soudem v Hradci Králové a zakázal mu pokračovat v porušování tohoto jeho práva.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné konstatovat, že stěžovatel se ústavní stížností domáhá nápravy proti tvrzenému zásahu obecného soudu do ústavně chráněných práv v souvislosti s tzv. adhezním řízením. Ústavní soud zde musí poukázat na svou dlouhodobě ustálenou judikaturu týkající se postavení poškozeného jako účastníka trestního řízení, v nichž shledal, že žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nelze dovodit (srov. k tomu celou řadu usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 445/05, III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 585/07, III. ÚS 264/08, III. ÚS 221/08, I. ÚS 2794/09, I. ÚS 3040/09, III. ÚS 2064/10, IV. ÚS 2609/11 aj.).
V trestním řízení totiž nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného, jak to vyplývá z článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny, ale o právo a věc státu (srov. čl. 80 odst. 1 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny), aby bylo ve veřejném zájmu stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Listina nezaručuje fyzické či právnické osobě subjektivní právo domáhat se trestního stíhání jiného, resp. toho, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin. Rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v adhezním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká již proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje).
Na uvedeném nic nemění skutečnost, že k účelu trestního řízení v širším smyslu patří i určité zadostiučinění poškozeného, jemuž zákonodárce v rovině práva jednoduchého dává jako straně trestního procesu (viz §12 odst. 6 trestního řádu) celou řadu práv a oprávnění (viz zejména procesní práva dle zmíněného §43 odst. 1 trestního řádu). Na tato práva hledí judikatura Ústavního soudu v zásadě jako na beneficium legis v rovině podústavního práva. Jen zdánlivou výjimku Ústavní soud učinil ve věci sp. zn. I. ÚS 570/99 (nález č. 22, sv. 21 Sbírky nálezů a usnesení, str. 195), která však není s případem stěžovatele srovnatelná. Citovaným nálezem totiž Ústavní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze na základě někdejšího ust. §44 odst. 2 trestního řádu, jež a priori umožňovalo omezit okruh poškozených v určitých věcech nepředvídatelně a arbitrárně; toto ustanovení trestního řádu ovšem bylo zrušeno předchozím nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. 1. 2001, publikovaným pod z. č. 77/2001 Sb. Není tedy možné dovodit souvztažnost mezi právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právem poškozeného domáhat se náhrady škody v adhezním řízení, jak je o tom přesvědčen stěžovatel. O limitované pozici poškozeného a jeho možnostech zasahovat do probíhajícího trestního řízení svědčí mimo jiné i to, že proti rozsudku soudu prvního stupně může poškozený podat odvolání jen do výroku o náhradě škody. Zcela vyloučen je pak tento účastník z práva podat mimořádný opravný prostředek - dovolání.
Dále pokládá Ústavní soud za nutné podotknout, že stěžovatel spatřuje průtahy řízení v procesním postupu soudu, který vedl k přiznání práva zúčastněné osoby řadě subjektů ve smyslu citovaného ustanovení §42 trestního řádu. Z podstaty této procesní aktivity soudu je vyloučeno, aby se jednalo o průtahy řízení ve smyslu tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neboť otázku, kdo je nebo není osobou zúčastněnou, vyhodnocuje soud kdykoli v průběhu trestního řízení, a to v závislosti na zjištěných okolnostech a skutečnostech. S ohledem na diametrálně odlišné postavení zúčastněných osob a poškozených v trestním procesu, zejména co do zájmů, které hájí, a co do povahy práv, jimiž jsou tito účastníci obdařeni, je zcela vyloučeno, aby samotným přiznáním práv zúčastněné osoby určitým subjektům, právnickým či fyzickým osobám, došlo k porušení základních práv poškozeného.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se jím tvrzených procesních pochybení, jichž se měl soud I. stupně vůči stěžovateli dopustit, je třeba říci, že je stěžovatel uplatňuje předčasně, a tedy v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, když účinnou ochranu zde představuje odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
Za daných okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu