ECLI:CZ:US:2012:3.US.1130.12.1
sp. zn. III. ÚS 1130/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 1. 2012 č. j. 127 EC 99/2011-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 ve spojení s čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu vydané v jeho občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, 1 941 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného pojistného a na náhradě nákladů řízení 8 220 Kč. Podle soudu bylo v řízení prokázáno, že stěžovatel neuhradil pojistné z pojistné smlouvy č. XXX za dobu od 11. 7. 2009 do 11. 1. 2010, kdy pojištění pro neplacení pojistného zaniklo. Okolnost, že pojištění zaniklo již k 10. 7. 2009 (telefonicky) odstoupením od smlouvy, stěžovatel v řízení neprokázal. K nákladovému výroku soud uvedl, že žalované jako účastníku ve sporu úspěšnému náleží náhrada nákladů řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž její nárok neshledal ani v rozporu s dobrými mravy.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nedostatek řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to jmenovitě k otázce zániku pojištění, k namítanému postupu žalované v rozporu s dobrými mravy, jakož i co do žalovanou požadované náhrady nákladů řízení. Uvádí, že žalovaná jej prostřednictvím svého zaměstnance telefonicky ujistila, aby považoval za ukončenou pojistnou smlouvu "datem posledního dne již zaplaceného období" (tzn. ke dni 10. 7. 2009) a proto její následný postup (resp. nárok) i nadále považuje za hrubě rozporný s dobrými mravy; soud však tuto jeho námitku "vyhodnotil rozporně s ústavně zaručenými právy". Stěžovatel též tvrdí, že náklady na právní zastoupení žalované nejsou nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud tedy není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je namístě především zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 a další).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje ve vztahu k meritornímu výroku napadeného rozhodnutí výlučně s tvrzením jeho (pouhé) věcné nesprávnosti a nepřípustně ji spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Obecný soud napadené rozhodnutí ve skutkové i právní rovině (oproti názoru stěžovatele) dostatečně a srozumitelně odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum postačující; aniž by se mohl uchýlit k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje.
K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci též jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tehdy, když soudem vydané rozhodnutí je důsledkem libovůle, resp. postrádá srozumitelné odůvodnění, případně když nákladový výrok není v souladu s tím, co v řízení vyšlo najevo.
Taková situace v dané věci též nenastala, a opak ani stěžovatel netvrdí.
I v otázce nákladů řízení totiž toliko polemizuje s obecným soudem na úrovni jím užitého práva, nicméně relevantně neuvádí, proč jím přijatý závěr ohledně povinnosti zaplatit náklady řízení ve sporu úspěšné strany by měl být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Stěžovatel tedy zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (druhé) instance (když odvolání není přípustné) již není.
Z ústavní stížnosti se rovněž nepodává, že by došlo k (opětovnému) zneužití procesního práva žalobkyně na právní zastoupení, resp. že by řízení bylo vedeno primárně právě kvůli přiznání náhrady nákladů řízení (srov. mutatis mutandis nález sp. zn. I. ÚS 3698/10).
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení usnesením (a bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu