ECLI:CZ:US:2012:3.US.1416.12.1
sp. zn. III. ÚS 1416/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Alenou Samkovou, advokátkou se sídlem Pražská 182, 463 42 Hodkovice nad Mohelkou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2012 sp. zn. 9 T 15/2011 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2012 sp. zn. 5 To 14/2012, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na osobní svobodu, jak je garantováno článkem 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem obecných soudů mělo rovněž dojít k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové na stěžovatele a další spoluobžalované dne 19. 12. 2011 obžalobu, podle níž se stěžovatel měl dopustit jako člen organizované skupiny zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to společně s dalšími třemi obžalovanými. Způsobená škoda má činit téměř 31 milionů Kč.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 0 Nt 796/2011, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. řádu. V záhlaví označeným usnesením ze dne 16. ledna 2012 č. j. 9 T 15/2011-16288 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ve vazebním zasedání tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť důvod vazby uvedený v §67 písm. a) tr. řádu nadále trvá. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, na jejímž základě Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení krajského soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §72 odst. 3 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že krajský soud se v jeho trestní věci dopustil závažných procesních pochybení, spočívajících zejména v tom, že "rozhodl podle neexistujícího ustanovení trestního řádu". Obecný soud rozhodoval podle §71 odst. 5 tr. řádu. Stěžovatel upozorňuje na to, že trestní řád účinný od 1. 1. 2012 (po novele č. 459/2011 Sb.) však v §71 obsahuje toliko dva odstavce. Stěžovatel odmítá argumentaci vrchního soudu, že ve věci bylo fakticky rozhodováno podle ustanovení §72 odst. 3 tr. řádu. Stěžovatel má dále za to, že ve věci nebyly dodrženy formální požadavky na průběh vazebního zasedání, jak jsou obsaženy v §73g trestního řádu, neboť nebyla přednesena odpovídající zpráva o stavu věci a strany nebyly vyzvány k tomu, aby případně navrhly provedení šetření či důkazů. Vrchní soud se svým postupem dle názoru stěžovatele pokouší vyhnout skutečnému přezkoumání rozhodnutí soudu prvého stupně. Rozhodnutí stížnostního soudu se prakticky stává rozhodnutím prvoinstančním, takže stěžovatel je připraven o účinný opravný prostředek. Stěžovatel je dále přesvědčen, že napadená usnesení obecných soudů nejsou náležitě odůvodněna. Usnesení obecných soudů dle tvrzení stěžovatele jen zcela obecně konstatují, že trestní stíhání je vedeno důvodně, aniž by byla zmíněna jediná konkrétní skutečnost, která by podezření potvrzovala. Stěžovatel uvádí řadu skutkových námitek, z nichž má být patrno, že se trestné činnosti nedopustil. I pokud by se obvinění zakládala na pravdě, nemohl by stěžovatel být pachatelem trestného činu, ale nanejvýš jeho účastníkem.
II.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků k projednávanému návrhu. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření toliko sdělil, že argumentaci stěžovatele považuje za účelovou snahu odvést pozornost od zásadních zjištění obecných soudů, že v jeho případě byl prokazatelně zjištěn důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. S ohledem na stručnost vyjádření vrchního soudu považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Stěžovatel ve svém návrhu opakuje námitky, s nimiž se již podrobně zabýval Vrchní soud v Praze; na rozhodnutí tohoto soudu lze v podrobnostech odkázat, zejména pokud jde o námitky k objektivitě skutkových zjištění, resp., pokud jde o samu důvodnost trestního stíhání stěžovatele.
Z hlediska ústavněprávních garancí (srov. zejména článek 8 odst. 2, 5 Listiny) nelze za porušení základních práv stěžovatele považovat skutečnost, že soud prvého stupně ve svém usnesení omylem uvedl číselné označení zákonného ustanovení trestního řádu před jeho novelou provedenou zák. č. 459/2011 Sb. Výrok ani odůvodnění usnesení soudu prvého stupně nenechávají na pochybách, že tento soud rozhodoval za podmínek popsaných v §72 odst. 3 tr. řádu v platném znění o tom, zda se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Ustanovení téhož smyslu a takřka totožné dikce bylo před 1.1. 2012 zařazeno právě v §71 odst. 5 tr. řádu, na nějž obecný soud omylem odkázal. Jde o pouhou chybu v psaní, na niž stížnostní soud reagoval v podstatě nadbytečným zrušením prvoinstančního rozhodnutí, jež by z hlediska zákonnosti beztak obstálo.
Z obsahu napadených rozhodnutí je dále patrno, že stěžovatel byl k dalšímu trvání vazby před soudem podrobně slyšen ve vazebním zasedání za přítomnosti obhájce. I v případě, že by při vazebním zasedání nebyl po formální stránce zcela dodržen postup předvídaný v §73g tr. řádu, nešlo nutně o zásah do základních práv stěžovatele. Poměrně podrobná úprava vazebního zasedání v trestním řádu není samoúčelná, ale naopak slouží jako vodítko pro důsledné naplňování ústavněprávních zásad. Smyslem institutu vazebního zasedání bylo vytvoření prostoru pro vznesení návrhů a námitek v kontradiktorním řízením, za dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. k tomu např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009, č. 227, sv. 55 Sb. nálezů a usnesení, str. 135). Ústavní soud považuje v dané věci za podstatné, že stěžovatel v osobním slyšení účinně uplatnil svou skutkovou a právní argumentaci k existenci vazebních důvodů a možnostem nahrazení vazby jiným zajišťovacím institutem, na niž soud prvého stupně posléze podrobně reagoval. Obecné soudy vycházely ze zjištění, že stěžovatel je stíhán za závažnou majetkovou trestnou činnost značného rozsahu a vysoce organizovaného rázu, páchanou po delší dobu soustavným a promyšleným způsobem. Obecné soudy při rozhodování o vazbě rovněž přihlédly k řadě předchozích odsouzení stěžovatele za majetkovou trestnou činnost. Na tomto základě obecné soudy dospěly k závěru, že stále trvá minimálně důvod vazby předstižné podle §67 písm. a) tr. řádu, neboť stěžovatel je reálně ohrožen vysokým trestem a je stíhán pro závažnou organizovanou trestnou činnost, při níž měla být způsobena škoda přesahující několikanásobně škodu velkého rozsahu dle §138 tr. zákoníku. Z okolností případu, jež obecné soudy v napadených rozhodnutích obsáhle analyzovaly, je dostatečně patrno, že nahrazení vazby některým z opatření uvedených v §73 tr. řádu nepřipadá v úvahu.
Ústavní soud považuje způsob, jímž obecné soudy v projednávané věci odůvodnily trvání důvodů vazby, za srozumitelný a z hlediska ústavních garancí práva na osobní svobodu akceptovatelný. Obecným soudům nelze vytýkat, pokud nutnost dalšího trvání vazby dovodily především z vlastního charakteru trestné činnosti, jíž se měl stěžovatel dopustit. Takový postup je přípustný, pokud se neomezuje na pouhou citaci trestněprávní normy či odkaz na trestní sazbu, jíž je stěžovatel ohrožen, ale je odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež se podávají z důkazů dosud shromážděných v průběhu vyšetřování. Sám závažný a organizovaný charakter trestné činnosti může představovat "objektivní konstelaci", odůvodňující vazbu ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96, č. 76, sv. 6 Sb. nálezů a usnesení, str. 27).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost vyhodnotil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu