ECLI:CZ:US:2012:3.US.1622.12.1
sp. zn. III. ÚS 1622/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. B. a 2. Z. R., zastoupených JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 49/5, (adresa pro doručování: Hradec Králové, Resslova 1253), proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2011 č. j. 25 Co 99/2011-631 a "navazujícím rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové", zejména rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2012 sp. zn. 24 C 158/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jelikož jsou přesvědčeni, že jim byla upřena ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9. 2010 č. j. 24 C 158/2000-57 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastníci proti stěžovatelům domáhali určení, že jsou "rovnodílnými podílovými spoluvlastníky" specifikovaných nemovitostí.
Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně (podruhé) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok I.); současně nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce, než dosud rozhodující Mgr. Bohumil Brychta (výrok II.).
Okresní soud v Hradci Králové poté vydal ústavní stížností rovněž napadený rozsudek ze dne 17. 4. 2012 sp. zn. 24 C 158/2000, proti němuž bylo stěžovateli podáno odvolání, o kterém Krajský soud v Hradci Králové doposud nerozhodl (odvolací řízení je vedeno pod sp. zn. 25 Co 312/2012).
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že odvolací soud v "již beztak stručném" odůvodnění svého usnesení úvahám o aplikaci §221 odst. 2 o. s. ř. "věnoval toliko tři krátké odstavce", v nichž se omezil na konstatování, že soud prvního stupně se neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu, a nešlo o situaci, kdy by "odchylka od tohoto názoru" byla odůvodněna změnou zjištěného skutkového stavu. Podle stěžovatelů se však odvolací soud opomenul zabývat tím, které "konkrétní závazné právní názory měl soud prvního stupně nerespektovat" a "proč je zde obava, že nebudou respektovány ani nadále". Stěžovatelé poté obšírně polemizují s jeho závěrem, že nebylo zohledněno předcházející zrušovací usnesení (ze dne 18. 11. 2009 č. j. 25 Co 8/2006-529), a podrobně dovozují, že tomu tak naopak bylo.
Ústavní soud předtím, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání; to se týká především podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval (viz kupř. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000, N 111/19 SbNU 79), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky, úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
V obecné rovině není pochyb, že odvolání podle §201 a násl. o. s. ř. je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí.
Proto i zde platí, že požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být vedeno na základě odvolání, podaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2012 sp. zn. 24 C 158/2000, který stěžovatelé souběžně napadli posuzovanou ústavní stížností. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, a v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Posouzení námitek stěžovatelů, včetně těch, jež vznesli v ústavní stížnosti, je tedy úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení, včetně řízení o opravných prostředcích, jež jsou jim k dispozici.
O situaci podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny jinak dostupné procesní prostředky netřeba, v tomto případě nejde a opak stěžovatelé ani netvrdí.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítne, je-li nepřípustná, nestanoví-li zákon jinak.
Za takovou je tedy třeba považovat část ústavní stížnosti stěžovatelů, jež směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2012 sp. zn. 24 C 158/2000.
Co do té její části, v níž stěžovatelé napadli výrok, jímž byla věc přikázána jinému soudci, vychází Ústavní soud z čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon; i případná výjimka z takto vyjádřených zásad, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Tak činí ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř., jestliže umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání a rozhodnutí jiným senátem (samosoudcem).
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001, U 33/23 SbNU 383). Za taková "konečná" rozhodnutí však připouští považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout; k tomuto typu rozhodnutí řadí Ústavní soud rovněž nyní dotčený výrok podle §221 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, probíhalo by nutně nehospodárně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05 ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 116/08 ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 963/08 ze dne 15. 5. 2008 a sp. zn. III. ÚS 901/10 ze dne 30. 6. 2010). Zároveň však zde klade zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace vlastních zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, zejména jestliže Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech postupu odvolacího soudu ve smyslu §221 odst. 2 o. s. ř. připadá v úvahu jen tehdy, lze-li shledat, že byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez adekvátního odůvodnění. Přitom platí, že Ústavní soud se v této fázi občanského soudního řízení zejména nemůže zabývat námitkami stěžovatelů, které jsou skutkového charakteru, neboť by tím mohl prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což je v rozporu s článkem 90 Ústavy i s výše zmíněným principem minimalizace zásahů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 207/09 ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 3038/09 ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 216/10 ze dne 31. 3. 2010 a sp. zn. III. ÚS 901/10 ze dne 30. 6. 2010).
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně "nedoplnil dokazování tak zásadním způsobem, že by rozhodoval na základě jiného skutkového stavu, než tomu bylo v době, kdy odvolací soud vydal posléze označené kasační usnesení" (tj. v pořadí první zrušovací usnesení ze dne 18. 11. 2009 č. j. 25 Co 8/2006-529), v důsledku čehož "byl i nadále vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v onom kasačním usnesení".
Odvolací soud rovněž poukázal na konkrétní skutkové okolnosti (zejména týkající se doručení označeného výměru), které byly obsahem dokazování, z něhož však soud prvního stupně dovodil opakovaně neodpovídající závěry, a postup dle §221 odst. 2 o. s. ř. pak považoval za nutný s ohledem na jím projevenou neochotu nápravy pochybení, jež mu již dříve vytkl.
S ohledem na výše uvedené zásady přezkumu není ani v projednávané věci Ústavní soud povolán vyjadřovat se k jednotlivým důkazům, jež byly v řízení provedeny; vychází-li však z odůvodnění napadeného usnesení a zrušeného rozsudku soudu prvého stupně, je nucen konstatovat, že výtky odvolacího soudu na adresu prvoinstančního rozhodnutí se jeví jako nikoli neudržitelné. Odvolacímu soudu nelze upírat možnost vyjádřit se k hodnocení důkazů, jde-li primárně o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění, natožpak na základě odlišného hodnocení důkazů, jak se domnívají stěžovatelé.
Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek probíhajícího řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného výroku usnesení krajského soudu se tedy patří uzavřít, že z uvedených důvodů nelze považovat postup odvolacího soudu dle §221 odst. 2 o. s. ř. - při opětovaném projednání věci - za svévoli či výraz neaprobovatelné účelovosti (srov. i nálezy sp. zn. III. ÚS 90/95, II. ÚS 282/97, resp. usnesení sp. zn. II. ÚS 24/05, I. ÚS 211/03, IV. ÚS 607/02, I. ÚS 184/01, I. ÚS 517/2000 a další); rozhodnutí odvolacího soudu je pak ústavněprávně akceptovatelné, neboť rozhodný úsudek o pochybnosti, zda je dosavadní soudce soudu prvního stupně s to rozhodnout bez vad, je přiměřeně odůvodněný a hájitelný (lze jej zastávat).
Rozsah ústavněprávního přezkumu je tím nutné považovat za vyčerpaný; stěžovatelům se zásah do ústavně garantovaných práv doložit nezdařilo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Z řečeného se podává, že tak je tomu - co do této části ústavní stížnosti - i v dané věci.
Možnost efektivně zpochybnit ústavněprávní konformitu rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které stěžovatelé, jakožto pro sebe nepříznivé, zde - pouze - předjímají, přitom výsledek řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti neovlivňuje (resp. nevylučuje).
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu