ECLI:CZ:US:2012:3.US.2353.11.1
sp. zn. III. ÚS 2353/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011 č. j. 7 Afs 45/2010-155, platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 30. 8. 2001 č. j. 174566/01/303912/2629, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. 1. 2003 č. j. 7167/2001/FŘ/130, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005 č. j. 29 Ca 427/2003-47, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2007 č. j. 2 Afs 83/2006-91, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2008 č. j. 29 Ca 46/2007-31, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009 č. j. 7 Afs 115/2008-80 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2009 č. j. 29 Ca 46/2007-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Dne 9. 8. 2011 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatel mimo jiné domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011 č. j. 7 Afs 45/2010-155, když má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít tím, že stěžovateli nebyla poskytnuta soudní ochrana proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů finanční správy a dále v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rovněž napadenému rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 1998 ve výši 453 838,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, jeho odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. 1. 2003, č. j. 7167/2001/FŘ/130. Proti tomuto rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel dne 2. 4. 2003 žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005 č. j. 29 Ca 427/2003-47 byla žaloba zamítnuta. Na základě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2007 č. j. 2 Afs 83/2006-91 rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 7. 2008 č. j. 29 Ca 46/2007-31 žalobu opětovně zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 4. 8. 2008 kasační stížnost, kterou dále doplnil o novou argumentaci v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2009 č. j. 7 Afs 115/2008-80 této kasační stížnosti vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil. Nicméně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 11. 2009 č. j. 29 Ca 46/2007-98 stěžovatelovu žalobu opětovně zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 4. 5. 2011 č. j. 7 Afs 45/2010-155. Toto rozhodnutí napadá stěžovatel svou ústavní stížností, současně však požaduje zrušení i ostatních výše uvedených rozhodnutí s ohledem na pochybení, kterých se podle jeho názoru měly dopustit orgány daňové správy a oba soudy.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že v samotném daňovém řízení nebyla respektována dále rozvedená ústavní pravidla a proti tomuto zásahu mu nebyla v řízení ve správním soudnictví poskytnuta ochrana. Námitky stěžovatele směřují do čtyř oblastí, konkrétně:
a) proti důvodům zahájení daňové kontroly Finančním úřadem ve Zlíně,
b) proti posouzení, zda došlo k přetržení prekluzivní lhůty k vyměření daně v odvolacím daňovém řízení před Finančním ředitelstvím v Brně,
c) proti vedení dokazování v daňovém řízení a konečně
d) proti samotnému odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, které stěžovatel považuje zčásti za nepřezkoumatelné.
4. Co se týče prvního důvodu, stěžovatel se domnívá, že daňová kontrola, která byla u něj zahájena protokolem o ústním jednání dne 29. 6. 1999, představovala protiprávní a protiústavní zásah do jeho základních lidských práv a svobod. Při zahájení daňové kontroly totiž nebyly ze strany správce daně sděleny stěžovateli jakékoli pochybnosti či podezření, tedy obecně řečeno důvody k jejímu zahájení. Přitom v nálezu ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07 dospěl Ústavní soud k závěru, že použití daňové kontroly nesmí být svévolné, nýbrž správce daně musí formulovat důvody pro její zahájení, tj. musí vyslovit konkrétní pochybnosti či podezření, že daňovým subjektem původně přiznaná, správcem daně vyměřená daň je nižší, než měla být. Kdykoliv a bezdůvodně zahajovaná daňová kontrola by dle názoru Ústavního soudu představovala nepřípustnou svévoli. Oba soudy se s tímto nálezem nevypořádaly, čímž porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. Nepostačuje totiž, že sice takové důvody fakticky existují, nebyly-li by daňovému subjektu sděleny a uvedeny v protokolu o zahájení daňové kontroly. To se však nestalo. Navíc Nejvyšší správní soud nerespektoval hierarchii rozhodnutí Ústavního soudu, když své rozhodnutí opřel o usnesení sp. zn. III. ÚS 1341/08. Nejvyšší správní soud však nemůže obhajovat svou argumentaci odmítavým usnesením Ústavního soudu, existuje-li rozdílné ústavní zhodnocení téhož problému v nálezu Ústavního soudu, na který stěžovatel výše poukázal. Takový postup je zásahem do právní jistoty stěžovatele. Stěžovatel tak uzavřel, že zahájení daňové kontroly u stěžovatele bylo protiústavní, došlo ke shromáždění a použití nezákonně získaných důkazních prostředků správními orgány a soudy. Tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Současně stěžovatel namítá, že došlo k vyměření daně po marném uplynutí prekluzivní lhůty (sub 3.b). Tím došlo k porušení základního práva stěžovatele pokojně vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny, neboť podle jeho názoru Nejvyšší správní soud použil v projednávané věci extenzivní výklad ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákona o správě daní a poplatků"). Za úkon přerušující běh prekluzivní lhůty totiž považoval i výzvu k dokazování vydanou správcem daně v odvolacím řízení, jestliže tato výzva směřovala výlučně ke zjištění stále týchž skutečností, které již byly předmětem daňové kontroly. Takové úkony však podle stěžovatele nemohou stále znovu přetrhávat běh prekluzivní lhůty, když navíc svojí podstatou, jsou-li činěny v odvolacím řízení, nenaplňují charakter aktivity ústící ve vyměření daně. Byla-li totiž daň již dříve platebním výměrem na základě šetření rozhodných skutečností v rámci daňové kontroly vyměřena, odvolací orgán již nečiní úkony k jejímu vyměření, ale toliko zkoumá "zda je dosud nepravomocné vyměření v souladu se zákonem". Dle názoru stěžovatele měl být v tomto případě upřednostněn výklad restriktivní, neboť by jím byla lépe chráněna základní práva a svobody daňových subjektů (obecně), resp. konkrétně stěžovatele v projednávané věci. Ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, který upravuje přetržení prekluzivních lhůt pro stanovení daně, lze racionálně vykládat jak ve prospěch stěžovatele, tj. že úkony v odvolacím řízení daňovém prekluzivní lhůtu nepřetrhují, tak v jeho neprospěch, jak to plyne z argumentace Nejvyššího správního soudu. Za této situace, při použití ústavní maximy in dubio mitius, mělo být námitce stěžovatele o vyměření daně po uplynutí prekluzivní lhůty vyhověno a rozhodnutí obou správních orgánů měla být zrušena.
6. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom (námitka sub 3.c), že správní orgány v daňovém řízení a posléze i krajský soud nevyhověl všem jeho návrhům na výslech svědků (zde svědků H. a V.), aniž by svůj postup dostatečně zdůvodnily; byl vyslechnut oproti tomu bez jeho návrhu svědek H. Jde o zásah do práv stěžovatele, nebyl-li k jeho návrhu vyslechnut jím označený svědek, ale jiná osoba ve stejném pracovním zařazení u společnosti Barum. Svědka H. správní orgány vyslechly bez návrhu stěžovatele, tedy z vlastního popudu, a aniž by bylo ozřejměno, z jakého důvodu si vybraly jiného technika společnosti Barum Continental, než kterého stěžovatel sám navrhl. Není možné akceptovat takový postup správního orgánu, aprobovaný posléze i soudy, neboť stěžovatel lépe než správní orgány věděl, se kterým technikem společnosti Barum technické záležitosti ohledně oprav forem projednával a který technik měl o opravách a o tom, kdo a jak je prováděl, dostatečné povědomí. Pokud jde o výslech jiného svědka (svědek K.), tento byl proveden dožádaným správcem daně dne 9. 8. 2000 formou "místního šetření" a stěžovateli nebylo umožněno se výslechu zúčastnit - takový postup je zjevně protiprávní a současně porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces. Výslech svědka K. přitom mohl mít pro výsledek řízení značný význam. Tento svědek byl totiž jednatelem společnosti VALÁŠEK PLUS s. r. o., která měla opravy forem (či jednotlivých segmentů) provádět jako subdodavatel pro HAS v. o. s. Současně je zde nutné poukázat i na provedený výslech pana H. ze společnosti HAS. Správcem daně byly zpochybněny dodávky právě od této společnosti. Přestože byl svědek H. vyslechnut a přestože jednoznačně potvrdil provedení všech oprav forem, které byly uvedeny v daňových dokladech - fakturách HAS v. o. s., které ve svém účetnictví evidoval a ze kterých uplatňoval právo na odpočet DPH na vstupu stěžovatel, správní orgány ani soudy nepovažovaly tento výslech za prokázání uskutečnění zdanitelného plnění, a to ani v souvislosti s dalšími (zejména písemnými - smlouvy, daňové doklady, dodací list) důkazy. Stěžovatel se nemůže ztotožnit s hodnocením této výpovědi soudy, neboť pokud soudy uvádí, že tato výpověď nebyla dostatečně konkrétní k prokázání všech uskutečněných plnění, pak je otázkou, kdy vůbec měl stěžovatel příležitost tuto výpověď blíže konkretizovat. Výslech tohoto svědka byl proveden správním orgánem, který je povinen postupovat v souladu se zákonem a současně dostatečně profesionálně, tj. tak, aby byly šetřené skutečnosti prováděným výslechem pokud možno dostatečně zjištěny. Jelikož byly v průběhu výslechu svědkem H. opravy forem potvrzeny, neměl stěžovatel žádný důvod svědkovi klást doplňující či dále konkretizující otázky. Ani správce daně nekladl konkrétnější otázky. Pokud tedy má být následně tvrzeno, že nedošlo k prokázání uskutečnění zdanitelných plnění, pak mělo buď před správními orgány anebo před soudy dojít k opakování výslechu daného svědka a zjištění dalších podrobností tak, aby bylo možné rozhodnout, zda a jaká zdanitelná plnění byla uskutečněna. Soudy však návrhy stěžovatele na provedení výslechu svědků v rámci soudního řízení nevyslyšely. Závěrem se pokusil stěžovatel vypořádat se závěrem Nejvyššího správního soudu, který označil jeho námitku ohledně nevyslechnutých svědků za nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a) věta před středníkem s. ř. s. Uvedl, že setrváním na své námitce ohledně neprovedených výslechů svědků pouze setrvával na dříve vyjádřených argumentech, které soudy podle jeho názoru vyhodnotily nesprávně, zejména v rozsudcích předcházejících rozsudku, který je předmětem tohoto řízení. Z tohoto důvodu směřuje tato část námitek obsažených v ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím, ve kterých se soudy problematikou návrhu na výslechy svědků zabývaly.
7. Konečně stěžovatel jako poslední námitku uvedl, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku č. j. 7 Afs 45/2010-155 vypořádával s argumentací stěžovatele a podal celkem devítistránkové odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí o stěžovatelem podané kasační stížnosti. Toto odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je však pro stěžovatele zčásti nesrozumitelné. Velká část odůvodnění, tj. celkem téměř tři strany textu, jsou totiž v odůvodnění rozsudku uvedeny v identické podobě dvakrát za sebou (text na s. 4 až 9). Stěžovateli tak není zřejmé, z jakého důvodu se text v identické podobě v rozsudku dvakrát opakuje a zda soud nehodlal namísto opakování podstatné části odůvodnění uvést odůvodnění jiné. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelný a tím porušující základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Byla podána oprávněnou stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Plná moc stěžovatele sice vykazuje vadu v tom směru, že je v ní právní zástupce zmocněn pouze k napadení konečného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 45/2010-155, nicméně s ohledem na povahu případu a obsah ústavní stížnosti samotné (viz výše) nebylo třeba blíže tento rozdíl hodnotit z důvodů, které jsou dále uvedeny, popř. které jsou známy Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Na tomto základě posoudil Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden těmito úvahami.
10. Na prvém místě je třeba konstatovat, že s námitkami uvedenými sub 3.a) až c) se již tento senát Ústavního soudu vypořádal v usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 368/11. Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele je v těchto bodech identická, je možno omezit se na zdůraznění okolnosti, že ústavní stížnost jednak směřuje k zásadní otázce ústavní povahy provádění daňové kontroly, kdežto námitky sub 3.b) a sub 3.c) jsou již vedeny na úrovni problematiky výkladu podústavního, tedy obyčejného práva, k jehož výkladu jsou zejména po zřízení Nejvyššího správního soudu povolány obecné soudy. Ke korigujícímu a sjednocujícímu výkladu v této oblasti je příslušný především právě Nejvyšší správní soud, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.), a to v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Je-li tudíž předmětem ústavní stížnosti spor o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného správními orgány a soudy, lze jej hodnotit za protiústavní jen tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v nauce a soudní praxi respektován, resp. jemuž chybí smysluplné odůvodnění (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli).
11. Z hlediska první námitky ohledně ústavnosti provedení daňové kontroly na daň z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 1998 je třeba zdůraznit, že s námitkami v tomto bodě stěžovatelem učiněnými se Ústavní soud ztotožňuje v tom směru, že rovněž v jeho rozhodovací činnosti je nutno respektovat právní názor, který byl Ústavním soudem formulován pro danou problematiku, tj. pro určení podmínek, za nichž je možné provedení daňové kontroly. K otázce ústavně konformní interpretace podmínek pro provádění daňové kontroly podle §16 zákona o správě daní a poplatků přijalo dne 8. 11. 2011 podle §23 zákona o Ústavním soudu plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 k postupu správce daně při zahájení daňové kontroly stanovisko, v němž vyjádřilo právní názor, podle kterého "daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů, tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu ve smyslu §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost". Z tohoto důvodu je již třeba považovat postup daňových orgánů, stejně jako jeho hodnocení soudy, za ústavně konformní, nehledě na to, že tento aspekt byl oběma soudy přiléhavě vyložen i vzhledem k okolnostem konkrétního případu.
12. Co se týče námitky přetržení prekluzivní lhůty k vyměření daně v odvolacím daňovém řízení, je možno s ohledem na obecné poznámky učiněné sub 9 pouze dodat, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) Ústavní soud zde kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; oba správní soudy se, s opětovně v ústavní stížnosti uplatněnou námitkou ohledně způsobilosti tohoto úkonu přerušit běh prekluzivní lhůty k vyměření daně, adekvátně vypořádaly a logice jejich odůvodnění nelze z ústavněprávních pozic ničeho vytknout (a to bez ohledu na to, zda se s ním Ústavní soud v kontextu podústavní "správnosti" případně i neztotožňuje).
13. K námitce stěžovatele ohledně nedostatku dokazování v daňovém řízení a v řízení před krajským soudem Ústavní soud připomíná zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z hlediska nutnosti vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho ústavně zaručených práv poskytuje. Z tohoto požadavku plyne i povinnost uplatnit - posléze v ústavní stížnosti vyjádřené - námitky již v řízení před obecnými soudy tak, aby Ústavní soud mohl, z rozhodných hledisek ústavnosti, hodnotit ta řešení (postupy), jež obecné soudy ve vztahu k nim v řízení přijaly (a odůvodnily). Právě to se týká tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud s jeho námitkou ohledně nedostatku dokazování vypořádal v řízení o kasační stížnosti nepřiměřeně formalisticky, když se jí odmítl věcně zabývat s tím, že nebyla dostatečně konkrétní, neboť posouzení toho, zda byl dodržen procesní postup správního orgánu a krajského soudu při provádění dokazování náleželo sice jak soudu krajskému, tak poté i Nejvyššímu správnímu soudu, avšak pouze v rozsahu, v jakém bylo toto tvrzení v řízení před nimi uplatněno (zásada dispoziční). Subsidiarita nespočívá pouze ve vyčerpání procesních prostředků, nýbrž nutně i argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto prostředcích (blíže viz Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2007, s. 552 a tam uvedenou relevantní judikaturu). Těmto nárokům stěžovatel při vedení řízení v této části nedostál. Aby mohly být jeho námitky posouzeny nikoli jako nepřípustné, musel by se nejdříve vypořádat se závěrem Nejvyššího správního soudu, který v tomto směru jeho námitku ohledně nevyslechnutých svědků označil za nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Argumentaci Nejvyššího správního soudu (č. l. 163 předmětného rozsudku) se však stěžovateli nepodařilo vyvrátit a Ústavní soud v tomto směru v postupu Nejvyššího správního soudu neshledal vybočení dosahující roviny neústavnosti. Konečně je třeba připomenout, že těmito námitkami se z hlediska pravidel dokazování Ústavní soud zabýval již v předchozích řízeních stejného stěžovatele a jeho bratra, jak na to poukázal tento senát v již citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 368/11 s tím, že i v těchto řízeních byly tyto námitky prohlášeny za zjevně neopodstatněné.
14. Namítá-li stěžovatel jako důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že se v jeho odůvodnění na s. 4 až 9 dvakrát opakuje stejný text, je to výtka jistě oprávněná z hlediska úrovně požadavku pečlivého vyhotovení konečného rozhodnutí soudu, nicméně sama o sobě nemůže přivodit závěr o důvodnosti ústavní stížnosti za situace, kde se jedná o text vztahující se ke stejné věci a identicky formulovaný. Žádné pochybnosti o právním názoru rozhodnutí o kasační stížnosti tak nevznikají.
15. Proto je možno uzavřít, že za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému správního soudnictví, která mu zásadně nepřísluší. Co se týče ústavnosti provedené daňové kontroly, bylo třeba postupovat v souladu se stanoviskem, které v této věci vyjádřilo plénum Ústavního soudu.
16. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci takového stupně zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, který by bylo možno kvalifikovat jako jejich porušení, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu