ECLI:CZ:US:2012:3.US.2697.12.1
sp. zn. III. ÚS 2697/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti částečnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2012 č. j. 4 Cmo 21/2012-355 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010 č. j. 20 Cm 171/2008-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i vlastní úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu spolu s ústavní stížností i dovolání, které bylo Krajskému soudu v Brně doručeno dne 16. 7. 2012. Stěžovatel přípustnost dovolání vyvozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což je závislé na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel podal proti ústavní stížností a dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu s poukazem na §229 odst. 3 o. s. ř. žalobu pro zmatečnost, která byla Krajskému soudu v Brně doručena dne 13. 8. 2012; k procesním důsledkům tohoto stěžovatelova postupu se patří připomenout ustanovení §235b odst. 3 o. s. ř.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [ §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ] lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Povinností stěžovatele je tedy využít - zásadně - i toho opravného prostředku, jímž je v občanskoprávním řízení dovolání, upravené v ustanovení §236 a násl. o. s. ř.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatel podal dovolání, čímž zahájil dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje současně podanou ústavní stížností.
Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.
Tím je výrok usnesení odůvodněn, přičemž lze odkázat i na četná jiná rozhodnutí Ústavního soudu s obdobným závěrem (usnesení sp. zn. IV. ÚS 294/08, sp. zn. IV. ÚS 616/08, sp. zn. I. ÚS 368/04, sp. zn. III. ÚS 345/07, sp. zn. III. ÚS 654/07, sp. zn. III. ÚS 1102/07, sp. zn. II. ÚS 1974/07, sp. zn. II. ÚS 3232/07, sp. zn. IV. ÚS 2114/08, sp. zn. III. ÚS 2885/09, sp. zn. III. ÚS 2043/11 a mnohá další), jakož i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 11. 2007 ve věci Soffer proti České republice, stížnost č. 31419/04.
Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovateli tím není dotčena.
Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto z důvodů, závisejících na uvážení dovolacího soudu, běží mu nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovateli příslušel (pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá - viz výše).
Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo opodstatněně odmítnuto nikoli na základě "uvážení" dovolacího soudu, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným.
Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ustavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.
Ústavní soud nepřehlédl, že zatímco dovolání stěžovatel uplatnil ve vztahu k jemu nepříznivým výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu, žaloba pro zmatečnost směřuje proti témuž rozsudku "v plném rozsahu". Tento stěžovatelův procesní postup ovšem postrádá průmět do výsledku řízení o předmětné ústavní stížnosti; judikatura Ústavního soudu nevylučuje v případě námitek, jež mají základ v tvrzení o nesprávném postupu odvolacího soudu, jehož důsledkem je odnětí možnosti jednat před soudem, posoudit návrh stěžovatele jakožto nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pakliže řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř. nebylo dosud skončeno (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 81/05, sp. zn. II. ÚS 158/06, sp. zn. III. ÚS 285/06 a sp. zn. III. ÚS 370/06).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2012
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj