ECLI:CZ:US:2012:3.US.2970.11.1
sp. zn. III. ÚS 2970/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. H., právně zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem Krapkova 38, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 10. 2010 č. j. 18 T 86/2010-852, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 20. 1. 2011 č. j. 6 To 11/2011-911 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2011 sp. zn. 11 Tdo 616/2011, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství dle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zák.") na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterého se měl dle skutkových zjištění soudu prvého stupně dopustit (zkráceně řečeno) tím, že ve třech případech organizoval trestnou činnost již dříve odsouzeného Ing. V. V., který dne 5. 2. 2009 a dne 12. 2. 2009 v autobazaru Kalifornia v Luhačovicích a dne 24. 2. 2009 v autobazaru R. M. v Uherském Brodě, jako jednatel společnosti GELI cz, s. r. o., Kroměříž a VIRKO, spol. s r. o. Zlín, uzavřel se společnostmi GE Money Multiservis, a. s., Praha, Home Credit, a. s. Brno a se společností Santander Consumer Finance, a. s., Praha 5 (s touto v Uh. Brodě) úvěrové smlouvy za účelem koupě motorových vozidel Mazda 5 (na částku 391.500,- Kč), Mercedez A Diesel (na částku 300.000,- Kč) a BMW 530 Diesel (na částku 387.200,- Kč). Odsouzený Ing. V. však při sjednávání úvěrových smluv uvedl nepravdivé ekonomické údaje o společnostech, za něž jednal, přičemž věděl, že ani jedna z těchto společností v předchozím roce nevyvíjela žádnou činnost a neměla ani prostředky na splácení úvěru, který následně splácen nebyl, čímž došlo ke způsobení škody uvedeným úvěrovým společnostem ve výši blíže specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Trestná činnost stěžovatele dle zjištění obecných soudů spočívala v tom, že ačkoliv znal ekonomickou situaci uvedených společností, přiměl odsouzeného Ing. V. k uzavření úvěrových smluv, přislíbil mu hrazení počátečních splátek úvěru, vybral předmětná vozidla v autobazarech, předjednal uzavření smluv, odsouzeného do autobazarů zavezl, uhradil příslušné zálohy a předmětná vozidla převzal.
Za uvedený trestný čin byl stěžovateli soudem prvého stupně uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, které však bylo krajským soudem zamítnuto jako nedůvodné dle §256 tr. řádu. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 31. 5. 2011 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že v jeho trestní věci došlo k porušení trestního řádu v těch ustanoveních, jež se týkají dokazování a odůvodnění rozhodnutí (zejm. §2 odst. 5, §125 odst. 1 tr. řádu). Stěžovatel poukázal na to, že "je to de facto právě a jedině druhý odsouzený, Ing. V. V., který stěžovatele usvědčuje z trestné činnosti". Výpovědi dalších svědků nepovažuje stěžovatel za usvědčující důkazy, což se týká zejména výpovědi svědka M. Stěžovatel obsáhle polemizuje s tím, jak obecné soudy hodnotily výpověď odsouzeného V. V. Obecné soudy se dle názoru stěžovatele dostatečně nevypořádaly s možností, že Ing. V. svaluje část viny na stěžovatele proto, aby jeho vlastní trestné jednání bylo posouzeno mírněji. Dále stěžovatel považuje za porušení svých procesních práv skutečnost, že obecné soudy fakticky "odmítly provést všechny další důkazní návrhy", které stěžovatel v řízení před soudem učinil.
Dle názoru stěžovatele nedošlo v jeho trestní věci ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, čímž došlo i k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti meritornímu rozhodnutí vydanému obecným soudem v trestní věci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V projednávané věci představují veškeré námitky stěžovatele opakování jeho obhajoby z trestního řízení. Jde o námitky ryze skutkového charakteru, jež směřují proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, na němž nalézací soud založil svá skutková zjištění, a dospěl k závěru o vině stěžovatele trestným činem. Stěžovatel tím Ústavní soud fakticky staví právě do role zmíněné další instance trestního soudnictví, jež, jak bylo uvedeno výše, orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší.
Ústavní soud při projednávání obdobných tzv. skutkových polemik opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není trestní věc skutkově a právně znovu objasňovat poté, co tak učinily obecné soudy. Není tudíž povolán ani k tomu, aby přehodnocoval důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (blíže viz již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, nověji viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 182/02, III. ÚS 178/03, IV. ÚS 569/03, III. ÚS 62/04, I. ÚS 1265/09, II. ÚS 2969/09, a mnohá další, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Dále, pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že ne každé opomenutí důkazního návrhu znamená pochybení ústavněprávní relevance (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03).
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda v úvahu připadá aplikace závěrů jeho předchozí judikatury, týkající se zásady presumpce neviny a "v pochybnostech ve prospěch" (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. O takový případ však v trestní věci stěžovatele zjevně nejde, což obecné soudy v napadených rozhodnutích na základě dostatečného dokazování podrobně zdůvodnily.
Stěžovatel byl uznán vinným, že "zosnoval, aby jiný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel a způsobil takovým činem značnou škodu", tedy jednal jako organizátor trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Organizátorství je formou tzv. trestného účastenství. Tyto formy trestné činnosti samy o sobě nejsou zahrnuty v dispozicích zvláštní části trestního zákona, jejichž dopad rozšiřují i na jednání osob, které samy sice nenaplnily vnější jevovou stránku trestného činu, ale zato jeho bezprostředního pachatele ke spáchání trestného činu podnítily - vyvolaly jeho rozhodnutí trestný čin spáchat (návod) nebo jeho činnost dokonce podrobně zosnovaly a řídily (organizátor). Z povahy věci je dokazování návodu, organizátorství, případně psychické pomoci [srov. §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] často obtížnější, než dokazování viny hlavního pachatele, který trestný čin dokonal. Hlavním usvědčujícím důkazem proti návodci či organizátorovi tu často bývá výpověď hlavního pachatele ("navedeného").
Přiměřeně tu lze užít závěry Ústavního soudu, týkající se trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti (zejména viz usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07). U jmenovaných trestných činů (vydírání, znásilnění atp.) Ústavní soud označil za běžnou situaci, kdy je klíčovým usvědčujícím důkazem osamocená výpověď poškozeného a vyložil, za jakých podmínek není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud trestní soud výpovědi poškozeného uvěří a verzi obhajoby nikoli. Podobně Ústavní soud postupoval v případech podvodných jednání, kde rovněž často "stojí tvrzení proti tvrzení" (srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 1494/09). Za porušení presumpce neviny je třeba považovat ty případy, kdy proti sobě stojí dvě co do věrohodnosti rovnocenné verze (např. podvod vs. omyl či nedorozumění) a trestní soud se bez doplnění dokazování a logického odůvodnění svévolně přikloní ke skutkové verzi pro obviněného nepříznivé.
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že za porušení zásady in dubio pro reo nepovažuje bez dalšího případy, kdy je věrohodnost klíčové usvědčující výpovědi v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodněna, a zároveň je co do procesních zásad hodnocení důkazů přesvědčivě vysvětleno, proč obecný soud protivnému tvrzení obhajoby neuvěřil (srov. dále např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2098/08, III. ÚS 655/07).
Ústavní soud sám nemůže již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti přehodnocovat jednotlivé výpovědi; jeho kasační pravomoc se uplatní jen v případech očividných excesů, kdy je skutková argumentace obecného soudu zcela zjevně nepřesvědčivá, zatížena patrnou libovůlí a logickými chybami.
V projednávané věci považuje Ústavní soud za dostatečné poukázat na velmi podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího, která se již detailně zabývala všemi námitkami, které stěžovatel vrší i v ústavní stížnosti. Nalézací soud podrobně vysvětlil, proč považuje za věrohodná tvrzení odsouzeného V., že jej stěžovatel přesvědčil ke spáchání uvedené trestné činnosti, přislíbil mu hrazení počátečních splátek úvěru, vybral předmětná vozidla, předjednal uzavření kupních smluv, odsouzeného do bazarů zavezl atd. Z podrobné skutkové argumentace je patrné, že to byl stěžovatel - osoba mnohokrát soudně trestaná pro podvody, kdo v daném případě vystupoval jako "profesionál", který využil chamtivosti i jisté naivity odsouzeného V. Tento byl osobou dosud bezúhonnou, kterou stěžovatel získal vidinou snadného zbohatnutí jako typického "bílého koně", přičemž stěžovatel sám neměl v uvedených transakcích "viditelně" figurovat. Výpověď odsouzeného V. navíc nestojí osamoceně, ale je souladná i s dalšími důkazy a indiciemi nepřímého rázu (včetně výpovědi svědka M.), na něž soudy v napadených rozhodnutích poukazují. Z napadených rozhodnutí je dostatečně patrné, proč tyto soudy nemohly v kontextu všech provedených důkazů akceptovat tvrzení stěžovatele, že jde ze strany odsouzeného V. o rafinovaný komplot, jak stěžovatele do věci "zatáhnout" a sejmout ze sebe část viny. Za podstatnou považuje Ústavní soud skutečnost, že pokud obecné soudy některé stěžovatelem navržené důkazy neprovedly, pak tento svůj postup náležitě odůvodnily (viz zejména argumentaci na str. 4 až 5 usnesení odvolacího soudu).
Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu