ECLI:CZ:US:2012:3.US.3462.12.1
sp. zn. III. ÚS 3462/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou AK se sídlem Milešovská 6, 130 00 Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012 č. j. 8 A 78/2012-35 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012 č. j. 8 A 79/2012-37, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. září 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012 č. j. 8 A 78/2012-35, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012 č. j. 8 A 79/2012-37, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012 č. j. 8 A 78/2012-35 bylo zastaveno řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (výrok pod bodem I), dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II), že žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč (výrok pod bodem III) a dále bylo žalobci uloženo, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení sdělil Městskému soudu v Praze číslo svého bankovního účtu (výrok pod bodem IV).
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012 č. j. 8 A 79/2012-37 bylo zastaveno řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (výrok pod bodem I), dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II), že žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč (výrok pod bodem III) a dále bylo žalobci uloženo, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení sdělil Městskému soudu v Praze číslo svého bankovního účtu (výrok pod bodem IV).
II.
Úvodem v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že aktivní legitimaci k podání této ústavní stížnosti odvozuje od skutečnosti, že proti výroku o náhradě nákladů řízení nelze ve správním soudnictví podat žádný opravný prostředek. Důvodem kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") sice může být nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale jen tehdy, může-li mít tato vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je pak nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Kasační stížnost tak není přípustná v případě nepřezkoumatelnosti výroku o náhradě nákladů řízení, proto prý stěžovateli nezbylo nic jiného, než se obrátit na Ústavní soud.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že součástí zpětvzetí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 A 79/12 bylo i vyjádření stěžovatele k žalobě, protože pouze v tomto řízení bylo stěžovateli zasláno vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Námitkami stěžovatele obsaženými v jeho vyjádření se však Městský soud v Praze vůbec nezabýval. Odůvodnění rozhodnutí soudu je tak podle stěžovatele nejen nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, resp. pro nevypořádání se s tvrzeními stěžovatele, ale je také zmatečné a vnitřně rozporné. Stěžovatel dále namítá, že Městský soud v Praze zcela ignoroval vyjádření stěžovatele obsažená ve zpětvzetí žaloby, ve kterých argumentoval ohledně možného úspěchu ve sporu pro účely přiznání náhrady nákladů řízení; soud se argumentací stěžovatele nezabýval a nijak se s ní nevypořádal. Stěžovatel dále namítá, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 A 78/2012 mu nebylo zasláno vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které i do tohoto řízení zaslalo své vyjádření. Stěžovatel proto namítá, že se k tomuto vyjádření nemohl vyjádřit, čímž soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Přestože se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení napadených rozhodnutí v celém jejich rozsahu, v úvodu ústavní stížnosti se zabývá přípustností podané ústavní stížnosti a výslovně uvádí, že tato směřuje výlučně do výroku o nákladech řízení.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud připomíná, že je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Protože nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, nebo je projevem libovůle soudu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, u nichž nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Žádné z ústavně relevantních pochybení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Městský soud v Praze napadenými rozhodnutími k návrhu navrhovatele řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku navrhovateli. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud odkazem na ust. §60 odst. 3 větu první soudního řádu správního, neboť dospěl k závěru, že v daném případě větu druhou cit. ustanovení nelze aplikovat.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Nelze tedy rozhodnutí městského soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud konečně neshledal důvod vyhovět ani návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu