ECLI:CZ:US:2012:3.US.375.12.1
sp. zn. III. ÚS 375/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. O., zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 23 Co 283/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, vydaný v jeho exekuční věci, a to ve výroku o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 14. 3. 2011 sp. zn. 28 Nc 12546/2009, jímž byla dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena exekuce na majetek stěžovatele, jež byla nařízena usnesením ze dne 13. 10. 2009 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 109 438 Kč s příslušenstvím; současně byl změněn výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že se stěžovateli (povinnému) náhrada nákladů řízení za použití ustanovení §150 o. s. ř. (vůči oprávněnému) nepřiznává, stejně jako náhrada nákladů odvolacího řízení, o čemž bylo rozhodnuto výrokem dalším.
Stěžovatel odvolacímu soudu - s odkazy na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 727/2000, II. ÚS 828/06, I. ÚS 1671/08, IV. ÚS 215/09, I. ÚS 483/09, II. ÚS 2189/09 a III. ÚS 3299/09) - vytýká, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k eventuálnímu postupu dle ustanovení §150 o. s. ř., což má za významné zvláště v rámci odvolacího řízení, kdy se již nelze odvolat. Současně namítá, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nevycházel ze všech rozhodných okolností projednávané věci, neboť nevzdal v úvahu, že v exekuci vymáhaná pohledávka ještě před podáním návrhu na její nařízení zanikla započtením.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a odvolací soud stěžovateli dal příležitost se vyjádřit k odvolání oprávněného a své rozhodnutí - i co do užití ustanovení §150 o. s. ř. -dostatečně a srozumitelně odůvodnil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) nebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou aplikační libovůli.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, přičemž s ještě větší zdrženlivostí se Ústavní soud staví k posuzování napadených aplikací moderačního §150 o. s. ř., a to zejména pro širokou míru volného uvážení, jež je obecným soudům zde svěřena.
Odvolací soud se v projednávané věci otázkou náhrady nákladů řízení - oproti přesvědčení stěžovatele - zabýval v míře a "rozumnosti", jež k zásahu Ústavního soudu, situovaného na základě vyložených (přísných) podmínek, očividně nenutí. Stojí za připomenutí názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 350/04 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 34, str. 317 a násl.), dle nějž rozhodnutí o nákladech řízení nesmí pouze mechanicky vycházet z meritorního výsledku soudního řízení, ale mělo by komplexně odrážet veškeré relevantní aspekty posuzované právní věci (viz dále mutatis mutandis nálezy sp. zn. II. ÚS 237/05, II. ÚS 3015/09 a I. ÚS 1030/08).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nepřihlížel též k jím tvrzenému zániku exekuované pohledávky započtením; pomíjí však, že tím, že vznesl námitku promlčení, se nevyhnutelnosti posouzení této otázky dobrovolně, byť ne nutně intencionálně, vzdal (se zásadou procesní ekonomie, již obecné soudy pak uplatnily, musel počítat). Vzal-li proto odvolací soud při úvaze o aplikaci §150 o. s. ř. v úvahu toliko skutečnosti související s určujícím důvodem zastavení exekuce, jenž se odvíjel již od námitky promlčení (§408 obch. zákoníku), není důvod tento postup z ústavněprávních pozic jakkoli zpochybňovat.
Vytýká-li dále stěžovatel odvolacímu soudu, že mu nebyla dána možnost se vyjádřit k eventuální aplikaci §150 o. s. ř., postačí poznamenat, že k porušení jeho práv by mohlo dojít toliko v případě, že by byl připraven (objektivně způsobilý) s tímto postupem relevantně polemizovat; z obsahu ústavní stížnosti se však podává, že k dispozici by mohla být jen námitka tvrzeným zánikem vymáhané pohledávky započtením, což se však do výsledku řízení nepromítlo, a je tak zjevné, že zde prostor pro relevantní oponenturu dán nebyl (viz výše). Ostatně stěžovateli nic nebránilo se případným nákladovým důsledkům bránit předem ve vyjádření k oprávněným podanému odvolání (srov. mutatis mutandis usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 3225/10).
Je proto zřejmé, že stěžovatelem odkazovaná judikatura Ústavního soudu, resp. její závěry do projednávané věci přímo nedopadají; sluší se současně připomenout, že primární kasační důvod v odkazovaných věcech povýtce spočíval v absenci přesvědčivého odůvodnění aplikovaného ustanovení §150 o. s. ř. obecným soudem (srov. zejména nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 727/2000, I. ÚS 1671/08, IV. ÚS 215/09); nadto je třeba zdůraznit, že žádná z věcí nebyla posuzována v kontextu zastavení exekuce v důsledku promlčení vymáhaného práva.
Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k nastolení spravedlivé rovnováhy ve vztahu mezi účastníky řízení (zde mezi oprávněným a povinným stěžovatelem), a není proto ani bez významu zátěž, jíž byl podroben sám oprávněný tím, že mu obecné soudy uložily povinnost k náhradě nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutor (7.800 Kč).
Se zřetelem k výše zaznamenanému je možné konstatovat, že okolnosti, pro které se odvolací soud uchýlil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. (v neprospěch stěžovatele), nelze mít - z ústavněprávních pozic - za nehájitelné.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu