ECLI:CZ:US:2012:3.US.3762.12.1
sp. zn. III. ÚS 3762/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupené Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem se sídlem U Rourovny 556/3, 721 00 Ostrava - Svinov, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. dubna 2011 č. j. 11 C 20/2008-129 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2012 č. j. 71 Co 210/2011-257, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností, doplněnou dalšími podáními, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně navrhuje odklad jejich vykonatelnosti.
Po podrobné rekapitulaci výsledku a průběhu pravomocně skončeného občanskoprávního řízení před oběma obecnými soudy stěžovatelka argumentuje údajným nesprávným úředním postupem JUDr. Aleše Chovance, soudního exekutora, Exekutorský úřad Opava (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného ad1/) ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., kterého se měl dopustit tím, že exekučním příkazem ze dne 14. 2. 2007 "postihl finanční prostředky tvořící předmět dědictví", uložené na sporožirovém účtu stěžovatelky založeném u České spořitelny a. s., jako správkyně pozůstalosti po jejím zemřelém synovi. Soudní exekutor měl exekuci na její majetek podle názoru stěžovatelky odložit minimálně do doby skončení dědického řízení. Okresnímu soudu stěžovatelka vytýká nesprávné právní posouzení věci, krajskému soudu pak údajné porušení jejích procesních práv, kterého se měl dopustit tím, že zrušil ustanovení její dosavadní právní zástupkyně poté, co advokátka přestala svoji funkci vykonávat z důvodu odchodu do starobního důchodu, aniž vyhověl žádosti stěžovatelky o ustanovení jejího nového zástupce.
Za překvapivé označuje stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu i ohledně uložení povinnosti zaplatit žalovanému soudnímu exekutorovi náklady odvolacího řízení. Odvolací soud tak v otázce nákladů řízení nepostupoval v souladu s názorem okresního soudu, který shledal na straně stěžovatelky důvody zvláštního zřetele hodné a přiznal proto prvnímu žalovanému jen část z požadované náhrady nákladů řízení.
II.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 20. 4. 2011 č. j. 11 C 20/2008-129 připustil změnu žaloby stěžovatelky, kterou se domáhala uložení povinnosti oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit jí částku 25 596,- Kč s příslušenstvím jako náhradu škody z nesprávného úředního postupu a bezdůvodného obohacení a současně žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I a II).
Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný soudní exekutor vydal exekuční příkaz, kterým rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky jako povinné u peněžního ústavu České spořitelny, a. s. k uspokojení pohledávky oprávněné L. B., kterou stěžovatelka dobrovolně včas nezaplatila. Následně byly z předmětného účtu uhrazeny rovněž náklady exekuce stanovené příkazem žalovaného soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce. Přeplatek vyčíslený po ukončení exekuce byl stěžovatelce soudním exekutorem zaslán poštovní poukázkou pro nesoučinnost stěžovatelky.
Podle názoru okresního soudu v projednávané věci nebyly zjištěny předpoklady odpovědnosti státu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. a předpoklady odpovědnosti soudního exekutora ve smyslu ustanovení §32 exekučního řádu, neboť činnost pověřeného soudního exekutora probíhala v souladu s právními předpisy a na základě pravomocných soudních rozhodnutí. Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky se týkal pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu, přičemž je zcela nerozhodné, čí peněžní prostředky byly na takový účet vloženy.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 19. 6. 2012 rozsudek okresního soudu v odstavcích II - IV výroku potvrdil, přičemž krajský soud uložil stěžovatelce zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelky a s ohledem na skutečnost, že mohl posoudit pouze ústavnost napadených rozhodnutí a řízení, která jim předcházela, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je, jak již bylo konstatováno výše, přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti.
V souvislosti s rozsudkem okresního soudu stěžovatelka žádnou konkrétní ústavně právní argumentaci Ústavnímu soudu k posouzení nepředkládá. Nesouhlas s právním závěrem okresního soudu, který žalobu stěžovatelky vůči oběma žalovaným neshledal důvodnou, a proto ji zamítl, za takovou argumentaci považovat nelze.
Ústavní soud také neshledal důvod se zabývat změnou, resp. rozšířením žalobních tvrzení stěžovatelky, učiněných až v průběhu odvolacího řízení, kdy stěžovatelka, stejně jako nyní v ústavní stížnosti, tvrdila, že jí škoda vznikla (také) nezákonným rozhodnutím prvního žalovaného. Jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud, jde o nový nárok, který stěžovatelka do této doby v řízení neuplatnila, proto je navržená změna žaloby nepřípustná.
Krajský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, která jako správná a úplná přejal do svého rozhodnutí. Nezměněno zůstalo v odvolacím řízení i právní posouzení projednávané věci tak, jak bylo již podrobně vyloženo v odůvodnění rozsudku okresního soudu.
Procesní neúspěch stěžovatelky v předmětné věci nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod, neboť pouze okolnost, že stěžovatelka hodnotí v řízení provedené důkazy odlišně a z nich také vyvozuje i jiné závěry, nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Stěžovatelka mimo polemiku se závěry obecných soudů neuvádí žádná konkrétní tvrzení, která by mohla vést k důvodnosti závěru o existenci předpokladů odpovědnosti obou žalovaných za údajnou škodu, která měla stěžovatelce vzniknout jejich nesprávným úředním postupem (ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.).
Ani v případě námitky směřující proti části výroku odvolacího soudu, který se týká náhrady nákladů řízení, které je stěžovatelka povinna uhradit prvnímu žalovanému, Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud v případě problematiky nákladů řízení zastává vždy rezervovaný postoj. Podobnou zdrženlivost projevuje Ústavní soud též při posuzování moderace náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř., jejíž uplatnění je zásadně záležitostí obecných soudů; kasační zásah Ústavního soudu by byl možný pouze v případech extrémního vybočení z obecně uznávaných pravidel spravedlivého procesu. Za extrémní rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu nelze podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek v žádném případě považovat.
Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové rozhodnutí, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz sp. zn. IV. ÚS 271/2000, U 28/19 SbNU 275).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pro tento výsledek své procesní činnosti se již přirozeně Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (k tomuto postupu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94, U 2/3 SbNU 313).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu